Přejít k článku

Přejít na obsah

Kde jsem poprvé slyšel jméno Jehova

Kde jsem poprvé slyšel jméno Jehova

Kde jsem poprvé slyšel jméno Jehova

Vypráví Pavol Kovár

Uprostřed intenzivního bombardování jsme se stěží dostali do provizorního krytu. Když bombardování ještě zesílilo a náš kryt se otřásal, jeden spoluvězeň se hlasitě modlil: „Jehovo, zachraň nás! Prosím, zachraň nás kvůli svému svatému jménu!“

K TÉ události došlo 8. ledna 1945, když jsem byl válečným zajatcem v rakouském městě Linec. V onom krytu nás bylo asi 250 a všichni jsme bombardování přežili. Když jsme z krytu vyšli, všude kolem sebe jsme viděli jen zkázu. Ta upřímná modlitba se hluboce vtiskla do mé mysli, i když jsem se nikdy nedozvěděl, kdo ji pronesl. Než vám budu vyprávět, jak jsem nakonec zjistil, kdo je Jehova, dovolte mi, abych vám pověděl něco málo o své minulosti.

Narodil jsem se 28. září 1921 v jednom domě poblíž obce Krajné na západním Slovensku, které bylo tehdy součástí Československa. Moji rodiče byli protestanté a své náboženství brali vážně. Otec četl každou neděli dopoledne z rodinné Bible a maminka i my čtyři děti jsme pozorně naslouchaly. Přesto si nepamatuji, že by otec někdy použil jméno Jehova. Život v našem kraji byl prostý, ale byli jsme spokojeni s tím málem, co jsme měli.

Když v roce 1939 začala druhá světová válka, lidé měli strach. Mnozí si dobře pamatovali utrpení, které asi o dvacet let dříve způsobila první světová válka. V roce 1942 jsem byl povolán ke službě ve slovenské armádě. Ačkoli se Slovensko oficiálně postavilo na stranu Německa, v roce 1944 zde došlo k pokusu obnovit demokracii. Když tento pokus selhal, byl jsem jedním z tisíců zajatých slovenských vojáků, kteří byli přemístěni do oblastí kontrolovaných Němci. Nakonec jsem se dostal do Gusenu poblíž Lince, do tábora sousedícího s neblaze proslulým koncentračním táborem Mauthausen.

Válečný zajatec

Byla nám přidělena práce v továrně na výrobu letadel nedaleko obce Sankt Georgen na řece Gusenu. Tam jsem pracoval na pile. Měli jsme málo jídla, a v lednu 1945, když nacistická vojska prohrávala na všech frontách, se naše příděly ještě zmenšily. Jediné teplé jídlo, které jsme dostávali, bylo trochu polévky. Každé ráno přicházeli vězňové z hlavního tábora v Mauthausenu. Ty, kteří byli příliš slabí na to, aby mohli pracovat, strážní často ubili k smrti. Jejich mrtvá těla později spoluvězni nakládali na vůz a dopravovali je do krematoria.

Navzdory tomuto utrpení jsme doufali, že válka brzy skončí. Pátého května 1945, čtyři měsíce po bombardování, které jsem popsal na začátku, jsem se probudil do velkého zmatku. Vyběhl jsem na vězeňský dvůr. Strážní byli pryč, zbraně pohozené na hromadě a brány tábora otevřené dokořán. Přes louku jsme viděli na druhý tábor. Osvobození vězňové z něj vybíhali jako včely z hořícího úlu. Současně s osvobozením přišla krutá odveta. Následovalo krveprolití, které se nesmazatelně vrylo do mé paměti.

Vězňové se mstili tím, že ubili k smrti každého kápa. Kápové byli vězňové, kteří kolaborovali s vězeňskými dozorci. Často byli ještě bezcitnější než nacističtí dozorci. Viděl jsem, jak jeden vězeň utloukl takového kápa k smrti a křičel: „Zabil mého otce. Společně jsme to všechno přežili, a on ho zrovna před dvěma dny zabil!“ Do večera byla louka plná mrtvých těl kápů a jiných vězňů — byly jich stovky. Později, ještě před odchodem, jsme celý koncentrační tábor prošli a prohlédli si popravčí nástroje — hlavně plynové komory — a také pece.

Poznávám pravého Boha

Koncem května 1945 jsem už byl doma. Mezitím se moji rodiče nejen dozvěděli Boží jméno — to jméno, které jsem slyšel v bunkru —, ale také se stali Jehovovými svědky. Krátce po návratu domů jsem se seznámil s duchovně smýšlející dívkou Olgou a za rok jsme se vzali. Olga mě svou horlivostí pro biblickou pravdu podnítila k tomu, abych dál poznával Jehovu. Na jednom z našich posledních sjezdů, které se konaly před tím, než nový komunistický režim v roce 1949 zakázal naši kazatelskou činnost, jsme byli společně s Olgou a dalšími asi 50 lidmi pokřtěni v řece Váhu v Piešťanech. Časem se nám narodily dvě dcery, Olga a Vlasta.

Naším častým hostem a mým věrným společníkem ve službě byl Ján Sebín, svědek Jehovův, který po druhé světové válce pomáhal reorganizovat naši kazatelskou činnost. Kázali jsme dál i přesto, že nás komunisté stále více pronásledovali. Mluvili jsme s lidmi o biblických pravdách opatrně a brzy jsme měli mnoho biblických studií. Když Ján odešel z naší oblasti, s manželkou jsme se zájemcům věnovali i nadále a ve studiu s nimi pokračovali. Později jsme se s těmito drahými přáteli i s jejich dětmi a vnoučaty často setkávali na našich sjezdech. To nám působilo velkou radost!

Zvláštní služba

Mnozí svědkové, kteří do té doby organizovali kazatelskou službu, byli v roce 1953 ve vězení. Bratři mě tedy požádali, abych pomáhal se službou v místech vzdálených od našeho domova asi 150 kilometrů. Každý druhý týden v sobotu odpoledne jsem po práci odjel vlakem do Nového Mesta nad Váhom a dále do Martina na severu středního Slovenska. V Martině jsem se až do pozdního večera a celou neděli věnoval vyučování z Bible. V neděli večer jsem odjel vlakem zpátky do Nového Mesta. Obvykle jsem tam přijel asi o půlnoci a přespal jsem u jedněch pohostinných starších manželů. Ráno jsem šel rovnou do práce, a ke své rodině do Krajného jsem se vrátil až v pondělí večer. O víkendech, kdy jsem nebyl doma, se o naše dcery starala Olga.

Později, v roce 1956, jsem byl požádán, abych sloužil jako krajský dozorce. To byla činnost, k níž patřilo navštěvovat sbory v našem kraji a duchovně je posilovat. Protože mnozí z těch, kdo se do té doby věnovali krajské službě, byli uvězněni, pochopil jsem, že je nutné tuto odpovědnost přijmout. Byli jsme s manželkou přesvědčeni, že Jehova bude naší rodině pomáhat.

Podle komunistického zákona museli mít všichni občané nějaké zaměstnání. Občany, kteří byli bez práce, považovala vláda za parazity a posílala je do vězení. Tak jsem ve svém zaměstnání zůstal. Dva víkendy v měsíci jsem byl doma a se svou rodinou se věnoval duchovní a jiné činnosti, a dva víkendy jsem strávil návštěvou jednoho ze šesti sousedních sborů v kraji.

Výroba literatury v době zákazu

Krajští dozorci měli odpovědnost za to, aby každý sbor v kraji měl biblickou literaturu. Zpočátku se časopisy opisovaly především ručně nebo na psacím stroji. Později jsme si pořizovali negativy Strážné věže na kinofilmu a posílali je do sborů. K rozmnožování časopisů se tehdy používal fotografický papír. Nakupování takového papíru ve velkém množství mohlo vzbuzovat podezření, a proto museli být ti, kdo tyto nákupy prováděli, odvážní a opatrní.

V této práci našel velkou zálibu Štefan Hučko a velmi dobře se mu dařila. Jednou se například stalo, že si Štefan přišel pro fotopapír do prodejny fotografického materiálu ve městě velmi vzdáleném od jeho bydliště. Už se chystal odejít, protože ten papír nebyl na skladě. Vtom však uviděl přátelskou prodavačku, která mu dříve slíbila, že požadovaný papír objedná. Když k ní chtěl Štefan přistoupit, všiml si, že do obchodu vešel policista. Ve stejné chvíli prodavačka zahlédla Štefana a zavolala na něj: „Pane! Máte štěstí. Právě nám dodali ten fotopapír, který jste potřeboval.“

Štefan pohotově odpověděl: „Promiňte, paní, ale musela jste si mě s někým splést. Chci jen jeden film na negativy.“

Když se Štefan vrátil ke svému autu, věděl, že bez toho cenného papíru, pro který přijel, prostě nemůže odjet. Chvíli tedy počkal, sundal si kabát a čepici, pokusil se změnit svůj vzhled a pak znovu vešel do prodejny a zamířil přímo k té prodavačce. „Byl jsem tady před týdnem,“ vysvětloval jí, „a vy jste mi slíbila, že pro mě objednáte fotopapír. Máte ho?“

„No ano, máme,“ odpověděla a řekla: „Ale víte, pane, jen před několika minutami tady byl nějaký muž, který vypadal přesně jako vy. To je neuvěřitelné, jako by to byl váš bratr, vaše dvojče!“ Štefan rychle koupil velké množství papíru, odešel a děkoval Jehovovi za to, že mohl papír opatřit.

V osmdesátých letech jsme začali tisknout biblickou literaturu na cyklostylech a malých ofsetových strojích. Výroba probíhala ve sklepích a na jiných dobře ukrytých místech. Časem se počet výtisků jednotlivých časopisů a také počet knih a brožur přiblížil počtu svědků, a dokonce jej překročil.

Nevítané návštěvy

Jednou, v šedesátých letech, jsem dostal příkaz, abych se dostavil na vojenské oddělení podniku, ve kterém jsem pracoval. Vyslýchali mě tři lidé v civilu a ptali se: „Jak dlouho se scházíte se svědky Jehovovými? A s kým se stýkáte?“ Když jsem neuvedl žádné konkrétní údaje ani žádná jména, řekli mi, že se mnou navážou kontakt později. To bylo mé první setkání se Státní bezpečností neboli s tajnou policií.

Brzy nato mě jeden muž odvedl z pracoviště na policejní stanici. Položil přede mne čistý list papíru a požadoval, abych na něj napsal jména jiných svědků. Když se ten muž asi tak za hodinu vrátil, papír byl stále nepopsaný a já jsem mu vysvětlil, že žádná jména napsat nemohu. Příští týden se stalo totéž. Ale tehdy mě zbili, a když mě odváděli, celou cestu po chodbě do mě kopali.

Pak mě celý rok nechali na pokoji. Potom však za mnou Státní bezpečnost poslala jednoho muže. Byl to můj spoluvězeň z nacistického koncentračního tábora. Ten mi řekl: „Musíme k vám, svědkům, změnit přístup. Když jednoho svědka pošleme do vězení, ven jich vyjde pět.“ Vládní orgány chtěly dosáhnout toho, aby měly nad naší činností alespoň určitou míru kontroly. Já jsem však byl rozhodnut neposkytnout nikomu žádné informace, které by to umožnily.

Mnoho let jsem patřil k těm bratrům, kteří byli na taková setkání s tajnou policií pravidelně zváni. Tajní s námi někdy jednali jako s přáteli, ale jindy někoho z nás poslali do vězení. Já osobně jsem nikdy uvězněn nebyl a jsem za to vděčný. Tato nepříjemná setkání s tajnou policií však pokračovala až do roku 1989, kdy v Československu došlo k pádu komunismu.

Několik týdnů po této události mě navštívil jeden vysoce postavený příslušník Státní bezpečnosti z Bratislavy. Omlouval se: „Kdyby to záleželo na mně, nikdy bychom vás neobtěžovali.“ Potom vytáhl ze svého auta dvě tašky zavařovaného ovoce jako dar.

Jehova je silná věž

Ačkoli prvních čtyřicet let své služby Jehovovi jsem prožil v době zákazu, můj život byl vždy šťastný a uspokojující. To, co jsme my a naši spoluvěřící v těchto letech zakusili, nás ještě více sblížilo. Naučili jsme se vážit vzájemného přátelství a spoléhat se jeden na druhého.

V březnu 2003 jsem utrpěl bolestnou ztrátu — zemřela moje milovaná manželka Olga. Byla mou věrnou družkou po celou dobu našeho manželství. Po všechna ta léta jsme se oba plně věnovali křesťanské službě. Já nyní nadále sloužím jako starší v našem sboru a hledám ty, kdo si přejí poznat pravdu z Bible. Jméno Jehova, které jsem poprvé slyšel za druhé světové války v bunkru, pro mě stále zůstává silnou věží. * (Přísloví 18:10)

[Poznámka pod čarou]

^ 33. odst. Bratr Pavol Kovár zemřel 14. července 2007 ve věku 85 let, když byl tento článek připravován.

[Obrázek na straně 12]

V roce 1942, když jsem sloužil ve slovenské armádě

[Obrázek na straně 12]

Později jsem byl vězněn v Gusenu (obrázek v pozadí)

[Podpisek]

© ČTK

[Obrázek na straně 12]

Můj otec nám každou neděli dopoledne četl Bibli

[Obrázek na straně 13]

V den naší svatby roku 1946

[Obrázek na straně 15]

S Olgou krátce před jejím úmrtím