První misionáři na Tahiti

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA TAHITI

KONCEM 18. století byla Evropa svědkem vzrůstajícího zájmu o hlásání evangelia. V Británii budoucí misionář William Carey horlivě vybízel protestanty, aby kázali evangelium v nedotčených oblastech, včetně Tahiti. Podnítil ho k tomu příkaz Ježíše, který své následovníky pověřil tím, aby činili učedníky z lidí všech národů. (Matouš 28:19, 20) V katolících se zase snažil roznítit misionářského ducha francouzský spisovatel François-Auguste-René de Chateaubriand, a to ve svém slavném díle Le Génie du christianisme (Duch křesťanství), které napsal v roce 1802.

Brzy začaly vznikat katolické a protestantské misionářské společnosti a sdružení. V roce 1797 poslala Londýnská misijní společnost 29 misionářů na Tahiti. Roku 1841 na ostrov dorazila skupina katolíků, kteří patřili ke Kongregaci Nejsvětějšího srdce Ježíše a Marie, a o tři roky později připluli členové mormonské církve. Zanedlouho však mnozí z těchto nově příchozích své prvotní poslání opustili a začali se věnovat politice a obchodu. Proč k něčemu takovému došlo?

Spojenectví s ariʽi

Zpočátku se učení protestantských misionářů nesetkalo s úspěchem. Podle jednoho autora totiž „jejich poselství obsahovalo více pekelného ohně a síry než soucitu a lásky k bližnímu“. Kazatelé navíc brzy pochopili, že nikdo z domorodců by si netroufl dát se pokřtít dřív než ariʽi neboli náčelníci, kteří byli zároveň náboženskými vůdci. Misionáři se proto rozhodli, že se zaměří právě na ně.

Příchod misionářů uvítal zvláště náčelník Pomaré II., který v nich viděl případné ekonomické a vojenské spojence. Oni zase náčelníka chtěli využít k tomu, aby prosadili své zájmy. Kromě toho měli misionáři již od začátku určitý vliv, protože sloužili jako prostředníci mezi Tahiťany a námořníky, kteří zde pravidelně doplňovali zásoby.

Pomaré předpokládal, že misionáři mu pomohou dosáhnout jeho politických cílů a získat zbraně výměnou za zboží. Proto se Pomaré o jejich poselství zajímal a už v roce 1811 požádal o křest. Následující rok vyjádřil své přání písemně. Osm let však byla jeho žádost zamítána, protože misionáři považovali za moudré nejprve zjistit, zda bude náčelník skutečně žít podle biblických morálních měřítek.

Mezitím se Pomaré stal nesporným králem nejen Tahiti, ale celých Společenských ostrovů. Znovu požádal o to, aby byl pokřtěn, a roku 1819 mu misionáři vyhověli.

Účinek byl okamžitý. V průběhu asi pěti let se za křesťany postupně prohlásili všichni obyvatelé Společenských ostrovů, západní části souostroví Tuamotu a poloviny ostrovů Tubuai.

 Pomarého zákoník

Masové „obrácení“ ostrovanů vyžadovalo, aby staré hodnoty, zvyky a zákony byly nahrazeny novými. Pomaré proto požádal misionáře o pomoc. To jim přišlo vhod, protože si už dlouho přáli reformovat kmenové zvyky a omezit královu moc. Pomarého žádost tedy přijali a vytvořili sbírku zákonů, která se podle jedné knihy skládala „z obecných zásad britské ústavy, měřítek Písma a zvyků křesťanských národů“. Tato sbírka prošla mnoha úpravami a konečnou verzi král přijal jako první tahitský psaný zákoník, jemuž se začalo říkat Pomarého zákoník.

Tento zákoník se stal vzorem pro sousední ostrovy a souostroví, kde byl zaveden podobný systém zákonů. Nařizoval přísné zachovávání sabatu, uváděl tresty za taková provinění, jako je cizoložství, bigamie, krádež a vzpoura, a ukládal trest smrti za vraždu a za zabití novorozeněte. Také zakazoval jakékoli formy oplzlé zábavy.

Zapojeni do politiky

V knize Where the Waves Fall (Tam, kde se tříští vlny) se píše, že protestantští misionáři se „do značné míry věnovali politice ostrova. Byli nejen evangelisty, ale i vojenskými stratégy, ekonomickými poradci, politickými odborníky a navrhovateli zákonů a ústavy.“ Také mormoni a katolíci v podstatě řídili občanské a politické záležitosti ostrovů, na nichž se usadili. Ohledně ostrova Tubuai, který patří ke stejnojmennému souostroví, jeden mormonský misionář prohlásil: „Otěže vlády drží v rukou církev. . . . Jsem ministerským předsedou ostrova.“ Na Gambierových ostrovech uplatňovala podobný vliv katolická církev. Jeden duchovní tam například přijal úřad vládního ministra.

Místo toho, aby se misionáři soustředili výhradně na vyučování z Bible, „přiklonili se k politické evangelizaci,“ uvedla historička Claire Lauxová. Byl to podle nich rychlejší a účinnější způsob, jak dosáhnout svých cílů. Tím ale misionáři jednali v rozporu s příkazy svých církevních autorit. Navzdory tomu zůstávají ve Francouzské Polynésii až do dneška náboženství a politika úzce spjaty.

Úloha obchodu

V případě některých misionářů „byl politický oportunismus pevně spojen s obchodními zájmy,“ říká profesor Niel Gunson z Australské národní univerzity v Canbeře. Z mnoha misionářů se stali obchodníci, kteří zásobovali obchodní lodě, najímali si je, a dokonce je i stavěli. Někteří vlastnili plantáže, kde se pěstovala maranta, káva, bavlna, cukrová třtina a tabák.

Misionáři byli tak dobrými obchodníky, že 25 let kontrolovali obchod mezi Austrálií a Tahiti, a to zvláště obchod s nasoleným vepřovým masem a kokosovým olejem. Někteří misionáři však byli takovým jednáním pohoršeni a žádali Londýnskou misijní společnost, aby s tím něco udělala. Jiní zase zastávali názor, že obchod je pro jejich náboženské cíle velmi důležitý. Jak to?

Už od svého příjezdu misionáři využívali svou řemeslnou zručnost a výrobky k tomu, aby na domorodce zapůsobili. Věřili, že když budou lidé „civilizovanější“, budou i šťastnější.  Proto kladli důraz na tvrdou práci a hmotný blahobyt, a dokonce naznačovali, že blahobyt je známkou Božího požehnání.

Bylo obrácení upřímné?

Jeden historik Londýnské misijní společnosti později napsal, že rychlé a hromadné obrácení ostrovanů „bylo jen ve výjimečných případech způsobeno tím, že by si ze srdce přáli dělat to, co je správné, nebo že by chtěli mít vztah k Bohu“. Profesor Gunson uvádí, že obrácení Tahiťanů bylo „pouze projevem vůle Pomarého II., která se opírala o náboženské zvyky (ne víru) anglických misionářů“.

Mnoho Tahiťanů bylo křesťany jen podle jména, a tak se za několik let pohanské uctívání vrátilo v podobě náboženského hnutí Mamaia. Tato morálně pokleslá forma uctívání, kterou přijala i dědička trůnu, spojovala prvky křesťanství s tradičními náboženskými názory a zvyky.

Mezi protestantskými skupinami, například anglikány, kalvinisty a metodisty, často docházelo k hašteření a mezi protestanty a katolíky panovala nenávist. Kniha The Cambridge History of the Pacific Islanders uvádí, že „ostrované nevnímali naukové rozdíly u jednotlivých denominací, a proto nedokázali pochopit, proč je mezi lidmi hlásajícími bratrství taková rivalita“. Například když se na Tahiti vylodili dva katoličtí misionáři, byli na příkaz vlivného bývalého protestantského misionáře z ostrova okamžitě deportováni. Tato událost vyvolala mezi Británií a Francií diplomatickou roztržku, která málem skončila válkou. Británie nakonec uznala požadavek Francie, aby Tahiti přešlo pod francouzskou „ochranu“.

Pozitivní výsledky

Misionářská činnost přinesla i určité pozitivní výsledky. Mnozí z prvních misionářů bojovali proti negramotnosti a napomáhali vymýtit vraždění novorozeňat, kanibalismus a předkládání lidských obětí. I když byli někteří misionáři až přehnaně přísní a upjatí, upřímně se snažili pozvednout morálku ostrovanů.

Zvláště cenným přínosem misionářů byl překlad Bible do tahitštiny. Díky němu se lidé seznámili s Božím jménem, které je na ostrovech známé až dodnes. * (Žalm 83:18)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 15]

„Nejste částí světa“

To jsou slova Ježíše Krista, kterými se nechávají vést jeho praví následovníci. (Jan 15:19) Tato zásada je natolik důležitá, že Ježíš o svých učednících v modlitbě řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) Z tohoto důvodu se Ježíš neangažoval v politice ani ji nevyužíval k získání učedníků. Také nepodlehl jinému projevu ducha světa — lačné touze po hmotném majetku. Místo toho vedl prostý život zaměřený na získávání duchovního bohatství. (Matouš 6:22–24, 33, 34) Jeho praví následovníci se jeho příkladem řídí.

[Obrázek na straně 13]

Příjezd prvních misionářů v roce 1797

[Podpisek]

The Granger Collection, New York

[Obrázek na straně 14]

Misionář s tahitskými konvertity asi v roce 1845

[Obrázek na straně 14]

Král Pomaré II.

[Obrázek na straně 15]

Tahiti a hlavní město Papeete

[Podpisek]

Fotografie s laskavým svolením Tahiti Tourisme

[Podpisky obrázku na straně 14]

Vlevo: Fotografie, Henry Guttmann/Getty Images; vpravo: Collection du Musée de Tahiti et de ses Îles, Punaauia, Tahiti