Jaká je naděje pro drahé zemřelé?

„Když zemře člověk, zdaliž zase oživne?,“ ptal se Job před dávnými časy. (Job 14:14, Kralická bible) Možná, že i vy jste se takto ptali. Jak byste reagovali, kdybyste se dozvěděli, že se můžete znovu setkat se svými drahými zemřelými, a to zde na zemi za nejlepších podmínek?

V Bibli je zapsán slib: „Tvoji mrtví budou žít . . . ti vstanou.“ A dále se tam říká: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat.“ — Izajáš 26:19; Žalm 37:29.

Abychom mohli tomuto slibu skutečně věřit, musíme si zodpovědět některé základní otázky: Proč člověk umírá? Kde jsou mrtví? Jak si můžeme být jisti, že budou opět žít?

Smrt — a co se děje, když umíráme

Bible ukazuje, že si původně Bůh nepřál, aby lidé umírali. Stvořil první lidskou dvojici, Adama a Evu, postavil je do rajské zahrady nazvané Eden a přikázal jim, aby měli děti a rozšiřovali své rajské bydliště po celé zemi. Měli zemřít jen tehdy, kdyby neposlouchali jeho pokyny. — 1. Mojžíšova 1:28; 2:15–17.

Adam a Eva si nevážili Božích dobrých věcí, byli neposlušní, a proto museli zaplatit předem stanovenou pokutu. Bůh řekl Adamovi: ‚Vrátíš se do zemské půdy, neboť jsi z ní byl vzat. Jsi prach a do prachu se vrátíš.‘ (1. Mojžíšova 3:19) Před svým stvořením Adam neexistoval — byl prach. Za svou neposlušnost a hřích  byl odsouzen k tomu, aby se vrátil do prachu, to znamená do stavu neexistence.

Smrt tedy znamená konec života. Bible používá srovnání: „Mzda, kterou platí hřích, je totiž smrt, ale dar, který dává Bůh, je věčný život.“ (Římanům 6:23) Ukazuje, že smrt je stav, při němž vědomí zcela zaniklo: „Živí jsou si vědomi toho, že zemřou, ale mrtví, ti si nejsou vědomi naprosto ničeho.“ (Kazatel 9:5) Když tedy někdo zemře, dochází u něho podle Bible k následujícímu: „Jeho duch vychází, on se vrací do své půdy; v ten den opravdu mizí jeho myšlenky.“ — Žalm 146:3, 4.

Proč ale musíme všichni zemřít, když přece jen Adam a Eva přestoupili Boží příkaz? Protože jsme se všichni narodili teprve potom, co Adam jednal neposlušně, a proto jsme všichni od něho zdědili hřích a smrt. Bible vysvětluje, že „skrze jednoho člověka [Adama] přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi“. — Římanům 5:12; Job 14:4.

Někdo by se však mohl zeptat: ‚Nemá však člověk nesmrtelnou duši, která přežije smrt?‘ Mnozí sice zastávají tento názor a dokonce tvrdí, že smrt je branou k jinému životu, ale tato představa nepochází z Bible. Bible naopak učí, že my jsme duše, ano že my sami — se všemi svými tělesnými i duševními schopnostmi — jsme vlastně duše. (1. Mojžíšova 2:7; Jeremjáš 2:34; Přísloví 2:10) Je tam  také řečeno: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) V Bibli se nikde neříká, že člověk má nesmrtelnou duši, která přežije smrt těla.

Jak člověk může opět ožít

Potom, co hřích a smrt pronikly do světa, odhalil Bůh své předsevzetí, že mrtvé znovu oživí vzkříšením. Proto Bible říká: „Abraham . . . počítal . . . s tím, že je Bůh schopen dokonce ho [jeho syna Izáka] vzbudit z mrtvých.“ (Hebrejcům 11:17–19) Abrahamova důvěra nebyla bezdůvodná, protože Bible říká o Všemohoucím: „Není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni jsou pro něho živí.“ — Lukáš 20:37, 38.

Ano, všemohoucí Bůh má nejen tu moc, ale také si přeje vzkřísit lidi, kteří si to zasluhují. Sám Ježíš Kristus prohlásil: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ — Jan 5:28, 29; Skutky 24:15:

Krátce po tomto vyjádření se Ježíš setkal s pohřebním průvodem, který vycházel z města Nain. Zemřelý mladý muž byl jediným synem jisté vdovy. Když Ježíš viděl její velký zármutek, byl pohnut soucitem. Obrátil  se k mrtvému a přikázal mu: „Mladý muži, říkám ti: Vstaň!“ Muž se posadil, a Ježíš ho dal jeho matce. — Lukáš 7:11–17.

Stejně jako této vdově, Ježíš způsobil velkou radost také Jairovi, představenému synagógy, v jehož domě byl na návštěvě. Jairova dvanáctiletá dcerka zemřela. Když však Ježíš přišel do domu, šel k mrtvému dítěti a řekl: „Děvče, vstaň!“ A dívka vstala. — Lukáš 8:40–56.

Později zemřel Ježíšův přítel Lazar. Když se Ježíš dostal do jeho bydliště, byl Lazar již čtyři dny mrtvý. Jeho sestra Marta byla sice hluboce zarmoucená, ale přesto řekla s nadějí: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ Ježíš však šel ke hrobu, přikázal, aby odstranili kámen, a zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vyšel. — Jan 11:11–44.

Uvažujme tedy: V jakém stavu byl Lazar během těch čtyř dnů, kdy byl mrtvý? Lazar neříkal nic o tom, že by byl v nebeské říši blaženosti nebo v místě muk, což by jistě udělal, kdyby to tak bylo. Lazar byl mrtvý a byl tudíž ve stavu, kdy vědomí zcela zaniklo. V tomto stavu by byl zůstal až do „vzkříšení v posledním dnu“, kdyby ho Ježíš znovu neoživil.

Tyto Ježíšovy zázraky však přinesly krátkodobý užitek, protože ti, které vzkřísil, opět zemřeli. Prokázal tím nicméně již před 1 900 lety, že Boží mocí mohou mrtví skutečně znovu ožít. Svými zázraky Ježíš ukázal v malém, co se bude dít na zemi pod Božím Královstvím.

Když zemře někdo drahý

I když máme naději na vzkříšení, úmrtí způsobí velký zármutek. Abraham věřil, že jeho manželka opět ožije, a přesto čteme: „Abraham vešel, aby oplakával Sáru a plakal nad ní.“ (1. Mojžíšova 23:2) A co Ježíš?  Když se dozvěděl, že Lazar zemřel, „zasténal v duchu, znepokojil se“ a krátce nato „zaslzel“. (Jan 11:33, 35) Pláčeme-li tedy nad někým drahým, jenž zemřel, není to žádná známka slabosti.

Pro matku je zvlášť těžké, když jí zemře dítě. Bible mluví o hořké bolesti, kterou matka může pociťovat. (2. Královská 4:27) Přirozeně je i pro otce těžké, když ztratí dítě smrtí. „Kdybych tak byl zemřel já místo tebe,“ naříkal král David po smrti svého syna Abšaloma. — 2. Samuelova 18:33.

Kdo je však přesvědčen o tom, že mrtví budou vzkříšeni, není bez útěchy. Bible o něm říká, že ‚netruchlí jako ostatní, kteří nemají žádnou naději‘. (1. Tesaloničanům 4:13) Místo truchlení se přibližuje v modlitbě k Bohu, o němž Bible říká: „On sám tě podpoří.“ — Žalm 55:22.

Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citáty převzaty z Překladu nového světa Svatých písem