Je „privátní náboženství“ řešením?

VZHLEDEM K TOMU, že organizované náboženství ztrácí vliv, mnozí lidé si vytvářejí své osobní náboženství. Otázkou však je: Opravdu lze tímto způsobem uspokojit duchovní potřeby? Je „privátní náboženství“ řešením?

Abychom na tuto otázku odpověděli, možná bychom se nejdříve měli zamyslet nad tím, zda osobní náboženství skutečně může obstát, budeme-li jej podrobněji zkoumat ‚se silou rozumu‘, což je jeden z největších darů, jaké lidé mají. (Římanům 12:1)

Logicky uvažující mysl má sklon odmítnout to, co si protiřečí. Z jednoho průzkumu, který proběhl ve Švédsku a který se týkal osobního náboženství, však vyplynulo, že často lidé „raději bez velkého přemýšlení zkombinují různé (a možná i z logického hlediska protichůdné) životní principy do své vlastní filozofie“.

Například jen dvě procenta těch, kdo o sobě tvrdili, že jsou „křesťané, ale věří po svém“, se zmínili o Ježíšovi, byť jen jako o historické postavě. Mnozí však mluvili o víře v převtělování. Není to snad v rozporu, když se někdo označí za následovníka Ježíše Krista, ale přitom ignoruje jeho život a učení, a dokonce přijímá nauky, které jsou v naprostém protikladu k tomu, co Ježíš učil? *

Naše síla rozumu nás také vede k tomu, abychom se zdráhali přijmout věci, které se zdají být zcela nejasné a nedefinovatelné. Nicméně na otázku, zda věří v „Boha či v nějakou božskou sílu“, většina dotázaných odpověděla, že podle nich „Něco“ takového asi existuje. Jeden z nich řekl: „Věřím, že existuje cosi nadpřirozeného, ale nemusí to nutně být ve formě Boha.“ Ti, kdo v Boha věřili, se domnívali, že „v jejich životě hraje poměrně nevýznamnou roli“. Zpráva tedy popisovala osobní náboženství jako „sféru nevyhraněných pojmů“ a ve svém závěru citovala jednu z nejčastějších odpovědí: „Věřím v něco, ale nevím přesně v co.“

Studie osobního náboženství, která proběhla v Kanadě, vedla k podobným výsledkům. Časopis Alberta Report uvádí: „Lidé nyní často věří ve všechno možné, nemá to však hlavu ani patu. A když se potom snažíme zjistit, jak toto osobní přesvědčení ovlivňuje život lidí, dospějeme k závěru, že ve skutečnosti nijak. V morálním ohledu neexistuje žádná nejvyšší autorita. Takové přesvědčení v podstatě není žádným přínosem.“ Zmíněný časopis mluvil o „fragmentovaném bohu“, protože ti, kdo zastávají takové názory, si vlastně „skládají dohromady střípky vybrané  z tradičních náboženských vyznání“. Připadá vám rozumné zakládat náboženské názory — a dokonce i naději do budoucnosti — na takových nejasných, nepřesvědčivých a kusých představách?

Potřebujeme společenství

Nábožensky zaměření lidé si již dlouho váží společenství, bratrství a solidarity. (Skutky 2:42, 46) Může však osobní náboženství, jež je ryze soukromou záležitostí, tyto potřeby uspokojovat?

Není snad osobní náboženství, v němž platí „co člověk, to církev“, jenom dalším činitelem, který prohlubuje náboženské rozdělení mezi lidmi? „Náboženství je nyní věcí osobního úsudku..., a tudíž se stáváme zemí, kde není jen několik set různých vyznání, ale několik milionů,“ uvedl časopis Alberta Report. Není tedy divu, že osobní náboženství je dokonce popisováno jako určitá forma duchovní anarchie.

A co zásady?

V interview pro noviny Svenska Dagbladet švédský biskup Martin Lönnebo zdůrazňuje, že „osobní náboženství nemůže naši éru obohatit a potýká se s problémem, jak přenést své zásady do nové epochy“. Tomuto názoru dává do určité míry za pravdu běžný postoj švédských rodičů k výchově dětí. Zmíněné noviny shrnují jejich postoj takto: „Věřte si, čemu chcete. Ale nenuťte své děti, aby se pro nějakou víru rozhodly. Nechte je, aby si samy vybraly, až na to budou mít věk.“

Noviny Svenska Dagbladet připouštějí, že vštěpování náboženských hodnot dětem je možné pokládat za určitou formu indoktrinace. Přesto noviny uzavírají: „Předávání těchto hodnot dětem může být přínosem a možná je to jediný způsob..., jak se mohou samy nějak rozhodnout.“ Skutečně, současná neutěšená situace, v jaké se mladí lidé nalézají, naznačuje, že ke sjednocení rodin na základě spolehlivých hodnot, které by bylo možné předat z jedné generace na druhou, osobní náboženství příliš nepřispělo.

Zdá se tedy, že osobní náboženství nemůže nabídnout spolehlivé a logické odpovědi na důležité životní otázky. Nemůže lidi ani sjednotit či uspokojit jejich potřebu morálního vedení. Uvedený článek v novinách Svenska Dagbladet vyjádřil na osobní náboženství tento názor: „Když ‚víra‘ obsahuje všechno, potom je vlastně prázdná. A když svoboda nemá stanoveny hranice, pak je chatrná.“

Je tedy jasné, že osobní náboženství uspokojit duchovní potřeby lidí v mnoha ohledech nedokáže. Cožpak by člověk mohl rozumně očekávat uspokojení těchto potřeb tím, že si z nejrůznějších tradic zkrátka vybere některé náboženské názory, jako když si při stravování formou švédských stolů naloží na talíř to nejlákavější, co je na stole? A kromě toho se zdá jasné, že tyto potřeby neuspokojilo ani organizované náboženství. Kam se tedy můžeme obrátit?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 8 a 9]

Měli bychom se na náboženství dívat jako na stravování formou švédských stolů a vybírat si to, co se nám líbí?