Australská neblaze proslulá éra trestanců

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

JOHN HILL: Odsouzen za krádež jednoho plátěného kapesníku v hodnotě šesti pencí a na sedm let vypovězen do Austrálie.

ELIZABETH BASONOVÁ: Uznána vinnou z krádeže necelých šesti a půl metru kalika. Byla sice odsouzena k smrti oběšením, ale na základě změny rozsudku byla na sedm let vypovězena.

JAMES BARTLETT: Prohlášen vinným z krádeže 450 kilogramů příze k výrobě lan. Byl vypovězen do Austrálie na sedm let.

GEORGE BARSBY: Uznán vinným z toho, že přepadl Williama Williamse a že mu ukradl hedvábný váček, zlaté hodinky a šest guinejí (asi šest britských liber). Byl odsouzen k smrti oběšením, ale na základě změny rozsudku byl na doživotí vypovězen.

TITO čtyři lidé jsou pouze příklady těch, kdo byli koncem 18. století odsouzeni v Anglii a pak vypovězeni do Austrálie. Podobný osud postihl v průběhu neblaze proslulé éry trestanců přibližně 160 000 lidí. Ženy — v mnoha případech i se svými dětmi — byly obvykle odsouzeny na sedm až čtrnáct let.

„Mnohým z australských ‚zločinců‘ ještě nebylo ani třináct let,“ uvádí Bill Beatty v knize Early Australia—With Shame Remembered (Rané období Austrálie — Vzpomínky spojené s pocitem hanby). Jednomu trestanci, píše Bill Beatty, bylo teprve sedm let. Tento chlapec byl vypovězen do Austrálie „na doživotí“.

Ne všichni trestanci však byli v beznadějné situaci. Pro některé z nich vyhnanství nakonec znamenalo lepší život. Celá trestanecká éra byla ve skutečnosti snůškou rozporů; byla to směsice krutosti a soucitu, smrti a naděje. Všechno to začalo v Británii.

Počátky trestanecké éry

V osmnáctém století Británie procházela společenskými změnami, jež vedly ke vzrůstu zločinnosti, která mnohdy pramenila z nesmírné chudoby. Úřady chtěly tento trend potlačit, a proto zavedly kruté zákony a tresty. Začátkem 19. století bylo asi 200 přestupků považováno za hrdelní zločin. Jeden cestovatel řekl: „I ta nejmenší krádež se trestá smrtí.“ Jistý jedenáctiletý chlapec byl skutečně pověšen za krádež kapesníku!

Začátkem 18. století byl schválen zákon, který v mnoha případech umožňoval změnit trest smrti na deportaci do britských kolonií v Severní Americe. Časem tedy bylo ročně asi 1 000 trestanců dopravováno lodí z Británie — nejprve hlavně do Virginie a Marylandu. Když však v roce 1776 kolonie získaly nezávislost na Británii, tato deportace skončila. Později byli odsouzenci vězněni v nechvalně proslulých trestnicích na vyřazených lodích, jimiž byla řeka Temže v Londýně jakoby poseta. Tyto žaláře měly pochopitelně omezenou kapacitu. Co se tedy dalo dělat?

Na tuto otázku odpověděl objevitel kapitán James Cook, když pro Británii uplatnil nárok na Nové Holandsko, nynější Austrálii. Krátce nato,  v roce 1786, bylo východní pobřeží Austrálie vyčleněno pro trestanecké kolonie. Příští rok z Anglie vyplula „První flotila“, aby založila kolonii v Novém Jižním Walesu. * Za ní připluly další flotily a v Austrálii brzy vyrostla celá řada trestaneckých osad. Jedna z nich byla založena na ostrově Norfolk, 1 500 kilometrů na severovýchod od Sydney.

Strasti na moři

Počáteční plavby do trestaneckých kolonií byly pro trestance děsivým zážitkem, protože byli namačkáni do podpalubí promáčených, odporně páchnoucích lodí. Stovky trestanců zemřely cestou; jiní zahynuli krátce po příjezdu. Krutou daň si vyžádaly kurděje. Na trestanecké lodě však nakonec začali být přidělováni lékaři, a to zejména na ty lodě, na kterých byly převáženy trestankyně. Tím výrazně vzrůstal počet těch, kdo transport přežili. Díky rychlejším lodím se doba plavby nakonec zkrátila z přibližně sedmi měsíců na čtyři. Potom zůstávalo naživu ještě více přepravovaných trestanců.

Lodím také hrozilo ztroskotání. Pět dní po tom, co britská trestanecká loď Amfitríté vyplula z Anglie a stále měla na dohled francouzské pobřeží, ji postihla hrozná vichřice. Dva dny byla tato loď vystavena nemilosrdným nárazům vichřice. Potom, 31. srpna 1883 v pět hodin večer, najela na mělčinu, asi kilometr od pobřeží.

Nabízená pomoc nebyla přijata a záchranné čluny nebyly spuštěny. Proč ne? Protože se předpokládalo, že by trestanci — 120 žen a dětí — mohli uprchnout. Po třech hrůzných hodinách se těžce poškozená loď rozpadla a její lidský náklad skončil v moři. Většina posádky a všech 120 žen a dětí zahynulo. Během několika příštích dnů bylo na břeh vyplaveno 82 těl. Jedním z nich bylo tělo ženy svírající své dítě v náručí tak pevně, že je ani smrt neodtrhla.

Někdy si raději zvolili smrt

Sir Thomas Brisbane, guvernér Nového Jižního Walesu, prohlásil, že nejhorší trestanci uvěznění v Novém Jižním Walesu a v Tasmánii musí být posláni na ostrov Norfolk. Řekl: „Zločinec, který je tam poslán, navždy ztrácí jakoukoli naději na návrat.“ Pozdější guvernér sir Ralph Darling slavnostně slíbil, že z tohoto ostrova udělá „místo [nejkrutějšího] trestu blížícího se smrti“. Ostrov Norfolk přesně takovým místem opravdu byl, a to zejména v době, kdy se guvernérem stal rodilý aristokrat John Price.

Říkalo se, že Price „zřejmě s děsivou přesností věděl, jak pracuje mysl zločince, a díky této schopnosti spojené s nemilosrdným uplatňováním zákona měl nad [trestanci] téměř hypnotizující moc“. Price trestal vězně minimálně 50 ranami bičem nebo deseti dny ve společné cele až s třinácti dalšími vězni, takže tam mohli jen stát, a to například za takové přestupky, že zpívali, nechodili dost rychle nebo netlačili povozy naložené kamením dostatečně velkou silou.

Mnozí vězňové hledali klid ve smrti. Ve zprávě o vzpouře jednatřiceti trestanců, z nichž třináct bylo popraveno a osmnácti byl trest dočasně odložen, jeden duchovní napsal: „Je to holý fakt, že každý muž, který se dozvěděl, že jeho trest byl dočasně odložen, hořce plakal, a že každý muž, který se dozvěděl, že byl odsouzen k smrti, padl na kolena, neuronil ani slzu a děkoval Bohu.“ Tento duchovní dále napsal: „Když byli [odsouzenci] zbaveni okovů a byl jim přečten rozsudek smrti, poklekli a přijali tento rozsudek jako Boží vůli. Kromě toho spontánně  a pokorně políbili nohy člověku, který jim přinášel klid.“

Proti takové krutosti se odvážili vystoupit pouze duchovní, kteří měli církevní imunitu. „Nikdy se mi nepodaří vytvořit slovy odpovídající představu o [Priceově] barbarsky krutém jednání ... s vězni,“ napsal jeden duchovní. „Už jen pomyšlení na to, že je možné dopouštět se těchto věcí beztrestně, je otřesné.“

Objevuje se jiskřička naděje

S příjezdem kapitána Alexandra Maconochie v roce 1840 nastala na ostrově Norfolk určitá úleva. Kapitán vymyslel jakýsi systém hodnocení, jímž spojoval nápravu s odměnou, a trestancům umožňoval dosáhnout propuštění, jestliže si nashromáždí určitý počet bodů neboli zásluh. „Věřím,“ napsal Maconochie, „že náprava je vždycky možná, jestliže se o ni usiluje vhodnými prostředky. Lidská mysl je nekonečně pružná, jsou-li její schopnosti využívány ke zdravé činnosti, a není-li poškozována týráním nebo znehybněna ke strnulosti pohřbením zaživa.“

Maconochiovy reformy byly tak úspěšné, že později byly zavedeny v Anglii, v Irsku a ve Spojených státech. V té době však Maconochie nejen propagoval nové metody, ale také urazil ješitnost některých vlivných lidí, jejichž metody zavrhl. Kvůli tomu byl z úřadu odvolán. S jeho odchodem se krutost na Norfolk vrátila. Ne však nadlouho. Po ostrých stížnostech duchovenstva byla v roce 1854 trestanecká kolonie na tomto ostrově zrušena a trestanci byli odtud dopraveni loděmi do Port Arthuru v Tasmánii.

Port Arthur vzbuzoval strach, zejména v prvních letech. Tam se však s vězni nezacházelo tak krutě jako na Norfolku. Například od bičování se do roku 1840 v Port Arthuru skoro upustilo.

Přísný tasmánský guvernér George Arthur chtěl kolonii dodat „pověst, že si automaticky udržuje kázeň,“ píše Ian Brand v knize Port Arthur — 1830–1877. Arthur si přál, aby každý trestanec znal „odměny za dobré chování a tresty za špatné chování“. Proto trestance rozdělil do sedmi tříd — od těch, kdo za dobré chování směli chodit ven na propustku, až po ty, kdo byli odsouzeni tvrdě pracovat v okovech.

Pro mnohé se vyhnanství stalo požehnáním

„Kromě těch, kdo byli odsouzeni do trestaneckých kolonií v Port Arthuru na ostrově Norfolk, ... a zejména v nejchmurnějších obdobích těchto kolonií,“ píše Beatty, „měli trestanci mnohdy lepší vyhlídky do budoucnosti, než by měli v zemi, kde se narodili... Měli příležitosti dosáhnout úspěchu.“

 Trestanci, kteří brzy dostali milost (propuštění trestanci), a také ti, kdo zůstali v kolonii i po vypršení trestu, nacházeli pro sebe i své rodiny mnoho vhodných příležitostí. Málokdo z nich se tedy po propuštění vrátil do Anglie.

Guvernér Lachlan Macquarie, zastánce propuštěných trestanců, řekl: „Když je nějaký muž jednou osvobozen, už by se mu neměl připomínat jeho dřívější stav ani by se proti němu nemělo vystupovat; ať se sám přesvědčí, že je schopen vybrat si jakékoli povolání, protože si to vzhledem k tomu, že se už dlouhou dobu chová bezúhonně, prokazatelně zasluhuje.“

Macquarie potvrdil svá slova tím, že propuštěným trestancům dával půdu. K těm, kdo byli z vězení propuštěni, potom přiděloval uvězněné trestance, aby jim pomáhali obdělávat půdu a aby vykonávali různé úkoly v jejich domácnosti.

Usilovnou prací a podnikavostí si mnozí bývalí trestanci časem získali bohatství, úctu, a dokonce slávu. Například Samuel Lightfoot sehrál důležitou úlohu při zakládání prvních nemocnic v Sydney a Hobartu. William Redfern se stal uznávaným lékařem a Francis Greenway po sobě zanechal v Sydney a okolí památku v podobě charakteristické architektury.

V roce 1868 deportování vězňů do vyhnanství v Austrálii po osmdesáti letech skončilo. V dnešní, kulturně pestré australské společnosti není příliš mnoho stop po minulosti. Z rozvalin trestaneckých osad jsou nyní pouhé turistické zajímavosti. Při bližším pohledu se však vynoří méně bolestné vzpomínky na trestaneckou éru: mosty, staré budovy, a dokonce kostely — to všechno postavili trestanci. Některé z těchto památek jsou udržovány ve výborném stavu a dodnes jsou využívány.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 14]

VYPRÁVĚNÍ JEDNOHO POTOMKA TRESTANCŮ

Muž, který patří k páté generaci potomků dvou trestanců, vypráví, jak se jeden z jeho předků dostal do Austrálie. Říká:

„Jeden z mých předků byl v devatenácti letech odsouzen ... za krádež náprsní tašky. Z Anglie odplul 12. prosince 1834 na lodi George III., která měla na palubě 308 cestujících — a mezi nimi 220 trestanců. Do 12. dubna 1835, kdy loď už byla na dohled od pobřeží Tasmánie, padesát vězňů onemocnělo kurdějemi. Manželka jednoho vojáka, tři děti a dalších 12 lidí zemřelo. Během této dlouhé plavby se narodily dvě děti.

Po šesti týdnech plavby vypukl na palubě požár. Díky dvěma odvážným vězňům, kteří zabránili vznícení dvou sudů se střelným prachem, však byla katastrofa odvrácena. Mnoho zásob potravin bylo přesto zničeno a to, co z nich zůstalo, na zbytek plavby nestačilo. Ve snaze dostat se rychleji do přístavu si kapitán vybral kratší cestu D’Entrecasteauxovým průlivem u jižního cípu Tasmánie. V půl desáté večer loď narazila na skálu, která nebyla zakreslena do mapy a které se dnes říká Skála krále Jiřího, a pět kilometrů od pobřeží se potopila. Téměř všichni ze 133 utonulých byli trestanci uvěznění v podpalubí. Z původních 220 trestanců zůstalo naživu pouze 81. Jedním z nich byl můj dávný příbuzný. V roce 1843 se oženil s jednou propuštěnou trestankyní a o dva roky později mu byla udělena milost. Zemřel v roce 1895.“

[Obrázek na straně 12 a 13]

SIR THOMAS BRISBANE

GUVERNÉR LACHLAN MACQUARIE

Britská trestanecká loď „Amfitríté“

[Podpisky]

Trestanci: S laskavým svolením National Library of Australia; Portrét sira Thomase Brisbana od F. Schencka: Rex Nan Kivell Collection, NK 1154. Se svolením National Library of Australia; Macquarie: Mitchell Library, State Library of New South Wales; loď: La Trobe Picture Collection, State Library of Victoria

[Obrázky na straně 14 a 15]

Vězeňský blok trestnice v Port Arthuru

[Podpisek]

Řetězy a vězeňský blok: La Trobe Picture Collection, State Library of Victoria

[Obrázek na straně 15]

Tento maják v Sydney Harbor je kopií majáku, který postavil bývalý trestanec Francis Greenway

[Obrázek na straně 15]

Nepřístupné pobřeží ostrova Norfolk

[Obrázek na straně 15]

Staré vojenské kasárny na ostrově Norfolk