Jak jsem překonala poporodní depresi

Vzpomínám si, jak jsem se dívala na manžela, který si vesele hrál s naší novorozenou holčičkou, a říkala jsem si, že by jim bylo lépe beze mě. Měla jsem pocit, že jsem se pro ně stala břemenem. Chtěla jsem nasednout do auta, odjet a nikdy se nevrátit. Netušila jsem, že mám poporodní depresi. *

PRVNÍCH deset let našeho manželství jsme byli šťastní. Vychovávali jsme s Jasonem naši první dceru Lianu. Když jsem pak znovu otěhotněla, všichni jsme z toho měli radost.

Toto těhotenství však bylo velmi těžké. Poporodní komplikace byly tak vážné, že jsem málem zemřela. Avšak ještě předtím, koncem  těhotenství, jsem začala mít zvláštní pocit otupělosti. To se ještě zhoršilo, když jsem se vrátila z porodnice s malou Carly. Neustále jsem byla unavená a neschopná dělat i ta nejjednodušší rozhodnutí. Mnohokrát denně jsem volala Jasonovi do práce, abych se ho zeptala, co mám doma dělat dál, nebo abych se ujistila, že to, co jsem právě řekla nebo udělala, bylo správné.

Začala jsem mít strach ze společnosti lidí, a to dokonce i dobrých přátel. Když někdo nečekaně zazvonil, schovala jsem se v ložnici. Přestala jsem doma uklízet a každá maličkost mě vyvedla z míry. Vždycky jsem ráda četla a teď to téměř nešlo, protože jsem se nemohla soustředit. Nedokázala jsem se modlit, a tak jsem začala duchovně strádat. Byla jsem citově otupělá a nedokázala jsem k nikomu cítit lásku. Obávala jsem se, že bych svým dětem mohla ublížit, protože jsem nedokázala normálně myslet. Ztratila jsem sebeúctu. Myslela jsem si, že se zblázním.

Vždycky, když se Jason vrátil z práce domů, pomáhal mi s úklidem domácnosti a s přípravou jídla pro rodinu — a já jsem se na něj kvůli tomu zlobila. Měla jsem pocit, jako by tím ukazoval, že jsem neschopná matka. Ale když mi pomoc nenabídl, obviňovala jsem ho z lhostejnosti. Kdyby Jason nereagoval tak rozumně a láskyplně, mohla moje deprese znamenat pro naše manželství katastrofu. Ale ať Jason sám řekne, jak na něj můj stav působil.

Jak to zapůsobilo na manžela

„Zpočátku jsem nemohl pochopit, co se to s Janelle vlastně stalo. Vždycky byla veselá a společenská, ale najednou to byl úplně jiný člověk. Všechno, co jsem řekl, si začala brát jako osobní kritiku a když jsem se snažil jí pomáhat v domácnosti, byla podrážděná. Nejdřív jsem jí chtěl říct, ať se začne chovat normálně, ale pak jsem si uvědomil, že kdybych tak reagoval, všechno by se tím jen zhoršilo.

 Naše vztahy byly neustále napjaté. Zdálo se, že Janelle měla pocit, jako by se celý svět spikl proti ní. Už předtím jsem slyšel o ženách, které měly podobné příznaky, protože trpěly poporodní depresí. Když jsem tedy začal mít podezření, že i ona trpí touto poruchou, vyhledal jsem si všechno, co se o tom dalo najít. To, co jsem si přečetl, potvrdilo moje obavy. Také jsem se dozvěděl, že Janelle za svůj stav nemůže — nemohla udělat nic, aby tomu předešla.

Musím přiznat, že péče, kterou ona i děti potřebovaly, mě citově i fyzicky naprosto vyčerpávala. Dva roky jsem s vypětím všech sil zvládal zaměstnání, povinnosti sborového staršího, ale i roli manžela a otce. Naštěstí jsem si mohl přizpůsobit pracovní dobu tak, abych mohl chodit domů dříve, a to zvláště v ty dny, kdy jsme měli křesťanská shromáždění. Musel jsem totiž být doma včas, abych Janelle pomohl připravit večeři a obléci děti. Díky tomu jsme shromáždění nevynechávali.“

Jak jsem se uzdravila

Bez láskyplné podpory svého manžela by mi trvalo mnohem déle, než bych se uzdravila. Jason trpělivě naslouchal, když jsem se mu svěřovala se svými obavami. Někdy jsem se přitom i rozzlobila. Zjistila jsem však, že je velmi důležité, abych si své pocity nenechávala pro sebe. Jason mě opakovaně ujišťoval, že mě miluje a že jsme na jedné lodi. Vždy se mi snažil pomoci, abych viděla věci pozitivně. Později jsem se vždycky omluvila za to, co jsem v hněvu řekla. Pokaždé mi pak říkal, že to ze mě mluvila nemoc. Dnes si uvědomuji, jak důležitá pro mě byla jeho slova.

 Společně jsme nakonec našli jednoho velmi laskavého lékaře, který si udělal čas na to, abych se mu mohla svěřit se svými pocity. Můj stav označil jako poporodní depresi a navrhl, abych brala léky, které by mi pomohly zvládnout časté záchvaty úzkosti. Poradil mi také, abych vyhledala pomoc psychologa. Navíc mi doporučil pravidelné cvičení, protože to mnoha lidem pomohlo potlačit depresi.

Nejtěžší pro mě bylo vyrovnat se s tím, jak se lidé na tuto nemoc dívají. Je pro ně často obtížné chápat člověka trpícího nemocí, které oni nerozumí. Poporodní deprese není jako zlomená noha, která je vidět na první pohled a okamžitě vyvolává soucit. Rodina i blízcí přátelé mi však projevili skutečnou podporu a pochopení.

Láskyplná pomoc rodiny a přátel

Byli jsme s Jasonem velmi vděční mé mamince za její pomoc v tomto obtížném období. Od toho citového zmatku si někdy potřeboval odpočinout. Maminka měla vždy pozitivní postoj a nesnažila se dělat všechno za mě. Spíš mě povzbuzovala a pomáhala mi, abych dělala, co je v mých silách.

Velkou pomocí pro mě také byli přátelé ve sboru. Mnozí napsali, že na mě myslí. Byla jsem za to moc vděčná, zvláště proto, že pro mě bylo tak těžké mluvit s lidmi, nejen osobně, ale i po telefonu. Vyhýbala jsem se  dokonce i spolukřesťanům, když jsme přišli na shromáždění. Svými dopisy nám však přátelé ukázali, že si uvědomují omezení způsobená mou depresí a také nás ujistili o své lásce a zájmu.

Není to celoživotní problém

Díky radám lékaře a také díky velké podpoře a pochopení od rodiny a přátel se nyní cítím mnohem lépe. I když jsem unavená, pravidelně cvičím, protože mi to pomáhá. Snažím se reagovat pozitivně, když mě druzí povzbuzují. Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, poslouchala jsem nahrávky Bible a Melodií Království, což je duchovně a citově povznášející hudba, kterou složili svědkové Jehovovi. Tato vynikající opatření mě duchovně posilovala a pomáhala mi smýšlet pozitivně. Nedávno jsem znovu začala mít úkoly na sborových shromážděních.

Trvalo mi to více než dva a půl roku, než jsem ve větší míře dokázala cítit a projevovat lásku svému manželovi, dětem a ostatním lidem. I když to pro naši rodinu byla těžká doba, cítíme, že naše vztahy jsou daleko pevnější, než byly dříve. Zvláště jsem vděčná Jasonovi, který mi úžasným způsobem projevil lásku tím, že snášel ty nejhorší okamžiky mé deprese a za všech okolností mi byl oporou. Především nás to však oba velmi přiblížilo k Jehovovi, který nás v této zkoušce opravdu posiloval.

Pořád ještě mívám špatné dny, ale díky pomoci rodiny, lékaře, sboru a Jehovova svatého ducha se můj stav stále zlepšuje. Ano, poporodní deprese není celoživotní problém. Je to nepřítel, nad kterým lze zvítězit. Vyprávěla Janelle Marshallová.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 20]

Faktory, které mohou vést k poporodní depresi

K poporodní depresi může kromě hormonálních změn vést řada dalších faktorů:

1. Nevyrovnaná představa o tom, co obnáší mateřství. Tato představa bývá důsledkem nešťastného dětství a špatných vztahů s rodiči.

2. Nerealistické požadavky, které na matky klade společnost.

3. Deprese v rodinné anamnéze.

4. Napětí v manželství a nedostatek podpory ze strany rodiny a příbuzných.

5. Nízké sebehodnocení.

6. Pocity přepracovanosti v důsledku nepřetržité péče o malé dítě.

Tento výčet není v žádném případě úplný. Na vzniku poporodní deprese může mít podíl i celá řada dalších faktorů. Mnohým z nich stále ještě plně nerozumíme.

[Rámeček na straně 21]

Není to jen poporodní melancholie

Běžné výkyvy nálady, k nimž dochází po porodu, by neměly být zaměňovány za poporodní depresi. Doktorka Laura J. Millerová říká: „Nejčastějším typem takových výkyvů nálady je takzvaná poporodní melancholie. ... Asi 50 procent žen, kterým se narodilo dítě, prochází tímto stavem plačtivosti a emocionální lability. Melancholie je nejvýraznější obvykle třetí až pátý den po porodu a pak během několika týdnů ustoupí.“ Výzkumní pracovníci se domnívají, že náladovost může být způsobena změnami hormonální hladiny po porodu.

Poporodní deprese na rozdíl od poporodní melancholie je dlouhodobý pocit sklíčenosti, který může vzniknout při porodu, ale i o několik týdnů či měsíců později. Novopečená maminka může mít v jednu chvíli skvělou náladu a vzápětí propadnout naprosté sklíčenosti, a dokonce mít sebevražedné myšlenky. Navíc může být vznětlivá, neklidná a podrážděná. Může mít trvale pocit, že svou úlohu matky nezvládá a že ke svému dítěti necítí dostatek lásky. Doktorka Millerová říká: „Některé matky, u nichž byla zjištěna deprese, sice na rozumové úrovni své dítě milují, ale přesto cítí pouze apatii, podrážděnost a znechucení. Jiným se naopak vkrádá do mysli, aby svému dítěti ublížily nebo je zabily.“

Poporodní deprese není nic nového. Již ve 4. století př. n. l. si řecký lékař Hippokrates všiml, že u některých žen docházelo po porodu k výrazným psychickým změnám. Studie uveřejněná v časopise Brazilian Journal of Medical and Biological Research vysvětluje: „Postnatální deprese je vážný problém, který postihuje 10 až 15 procent matek v mnoha zemích.“ Žel, „v mnoha případech tato deprese není správně diagnostikována ani léčena,“ uvádí časopis.

Méně častá, avšak daleko závažnější porucha, která vzniká po narození dítěte, je poporodní psychóza. Žena trpí zrakovými i sluchovými halucinacemi a ztrácí kontakt s realitou. Může se ale stát, že tyto problémy na celé hodiny či dny ustoupí. Příčina poporodní psychózy není známa, i když doktorka Millerová uvádí, „že tím nejvýznamnějším faktorem by mohla být genetická dispozice, která se stane zřejmou možná vlivem hormonálních změn“. Na tuto psychózu existuje účinná léčba.

[Rámeček a obrázky na straně 22]

Co můžete udělat *

1. Pokud deprese přetrvává, vyhledejte odbornou pomoc. Čím dříve to uděláte, tím dříve se můžete začít uzdravovat. Najděte si lékaře, který má pochopení a zná tuto problematiku. Snažte se potlačit pocit zahanbení a rozpaků z toho, že jste nemocná a potřebujete brát léky.

2. Pravidelně cvičte. Výzkumy ukazují, že pravidelným cvičením lze depresi účinně léčit.

3. Řekněte svým nejbližším, jak se cítíte. Neuzavírejte se do sebe.

4. Uvědomte si, že nemusíte mít domácnost v dokonalém stavu. Snažte se vést jednoduchý způsob života a zaměřujte se na to, co je podstatné.

5. Modlete se o trpělivost a odvahu. Jestliže je pro vás obtížné se modlit, protože trpíte pocitem viny a bezcennosti, požádejte někoho, aby se modlil s vámi. Takové pocity by totiž mohly bránit vašemu uzdravení.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 23]

Podněty pro muže

1. Vaše manželka za poporodní depresi nemůže. Pokud se její stav nezlepší, pomozte jí vyhledat lékaře, který této problematice rozumí a má o pacienty osobní zájem.

2. Trpělivě své manželce naslouchejte. Berte její pocity vážně. Nenechte se vyvést z míry jejím negativním smýšlením. Laskavě jí pomáhejte, aby viděla věci pozitivně, a ujišťujte jí, že se brzy bude cítit lépe. Nemyslete si, že všechny problémy, o kterých se zmíní, musíte řešit. V této situaci potřebuje spíše útěchu než logické řešení. (1. Tesaloničanům 5:14) Mějte na paměti, že v důsledku poporodní deprese je pro vaši manželku obtížnější myslet jasně a logicky.

3. Omezte činnosti, které nejsou nezbytné, abyste měl pro svou manželku více času. Můžete tím její uzdravení urychlit.

4. Dbejte na to, abyste si udělal čas i pro sebe. Pokud budete mít dobré tělesné, duševní a duchovní zdraví, budete své manželce lepší oporou.

5. Najděte si někoho, komu se budete moci svěřit a kdo vás povzbudí. Může to být jiný duchovně zralý muž, jehož manželka také trpěla poporodní depresí.

[Obrázek na straně 23]

Marshallovi