Přejít k článku

Přejít na obsah

Jaderná válka — Stále ještě hrozí?

Jaderná válka — Stále ještě hrozí?

Jaderná válka — Stále ještě hrozí?

Od našeho dopisovatele v Japonsku

„Každý přemýšlivý člověk se bojí jaderné války, ale každý technologicky vyspělý stát ji plánuje. Každý ví, že je to šílenství, a každá země má výmluvu.“ Carl Sagan, astronom

DNE 6. SRPNA 1945 americký bombardér shodil na japonské město Hirošima atomovou bombu. V jediném okamžiku si to vyžádalo obrovskou daň v podobě zmařených životů a zničeného majetku. Byla to první atomová bomba použitá v boji. Výbuch srovnal se zemí 13 čtverečních kilometrů města, v němž žilo 343 000 obyvatel. Dvě třetiny budov ve městě se zřítily, zahynulo 70 000 lidí a 69 000 jich bylo zraněno. O tři dny později byla shozena druhá atomová bomba, tentokrát na město Nagasaki, kde bylo zabito 39 000 lidí a zraněno 25 000. Byla tam zničena nebo poškozena asi polovina budov. Nikdy předtím v dějinách lidstva nebyla použita tak ničivá zbraň. Svět se změnil. Začal nukleární věk. Během několika let Spojené státy, bývalý Sovětský svaz, Velká Británie, Francie a Čína vyvinuly ještě ničivější zbraň — vodíkovou bombu.

Svět začal žít ve strachu. Studená válka mezi komunistickým blokem a západními zeměmi totiž vedla k tomu, že byly vyvinuty ještě dokonalejší nukleární zbraně a jejich nosiče. Na scéně se objevily mezikontinentální balistické střely, které mohly donést jadernou nálož na cíle vzdálené více než 5 600 kilometrů, a to ne během několika hodin, ale minut. Ponorky byly vybaveny tolika jadernými střelami, že každé z těchto plavidel mohlo zničit 192 cílů. V jednu dobu bylo v jaderných arzenálech až 50 000 bojových hlavic. Během studené války lidstvo stálo na pokraji konfliktu, který by neměl žádného vítěze. Někteří o tom mluvili jako o nukleárním Armagedonu.

Konec studené války

V sedmdesátých letech 20. století se napětí poněkud uvolnilo, „jak je patrné z dohod SALT I a II [Rozhovory o omezení strategických zbraní], v nichž obě supervelmoci stanovily limity v počtu svých antibalistických střel a strategických střel schopných nést jaderné zbraně,“ vysvětluje The Encyclopædia Britannica. Koncem osmdesátých let napětí mezi velmocemi dále sláblo, a studená válka zakrátko skončila úplně.

„Závěr studené války vedl k naději, že bude skoncováno s dědictvím, které po sobě zanechaly závody v jaderném zbrojení a konfrontace mezi Spojenými státy a Ruskem,“ uvádí zpráva Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. Snahy o odzbrojení vyústily v nedávných letech v to, že stovky jaderných zbraní byly demontovány. V roce 1991 Sovětský svaz a Spojené státy podepsaly Smlouvu o snížení a omezení strategických útočných zbraní. V ní se tyto dvě jaderné supervelmoci poprvé v dějinách zavázaly nejen omezit, ale také snížit počet strategických bojových hlavic, které byly v pohotovosti, a to na 6 000 na každé straně. Koncem roku 2001 obě země oznámily, že snížily počet strategických jaderných hlavic na dohodnutou kvótu a že tak splnily to, co smlouva stanovila. V roce 2002 pak byla uzavřena Moskevská smlouva, která zavazuje ke snížení počtu strategických hlavic na 1 700 až 2 200 během následujících deseti let.

Navzdory takovému vývoji „bychom se neměli nechat ukolébat ke spokojenosti,“ řekl generální tajemník OSN Kofi Annan. Naopak dodal: „Na začátku 21. století zůstává nukleární konflikt velmi reálnou a děsivou možností.“ Ano, nukleární katastrofa daleko horších rozměrů než to, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki, je stále hrozbou i v naší době. Odkud tato hrozba pochází? A co je ještě důležitější, je možné jí nějak zabránit?