Přejít k článku

Přejít na obsah

Proč nás Bůh nechává trpět?

Proč nás Bůh nechává trpět?

Mladí lidé se ptají . . .

Proč nás Bůh nechává trpět?

„Bůh je nahoře v nebi, kde je všechno krásné, ale my jsme tady na zemi a musíme trpět.“ Mary *

MLADÍ lidé dnes žijí v krutém světě. Tragická zemětřesení a jiné přírodní katastrofy, které najednou připraví o život tisíce lidí, se zdají být naprosto běžné. Zpravodajským pořadům dominují války a teroristické útoky. Nemoci, zločinnost a nehody připravují o život lidi, jež máme rádi. Mary, kterou jsme citovali v úvodu, zažila tragédii v rodině. Hořká slova, jež pronesla, byla reakcí na smrt jejího otce.

Když nás postihne nějaká tragédie, je přirozené, že cítíme marnost, ztrátu, a dokonce i hněv. Možná tě napadne: ‚Proč se to stalo?‘ ‚Proč zrovna já?‘ ‚A proč zrovna teď?‘ Takové otázky si zasluhují uspokojivou odpověď. Pro správné odpovědi však musíme jít ke správnému zdroji. Jak řekl mladík jménem Turrell, lidé někdy „cítí takovou bolest, že nejsou schopni rozumně přemýšlet“. Možná tedy bude potřeba, aby ses napřed trochu uklidnil a byl schopen uvažovat logicky.

Nepříjemné skutečnosti

Je sice nepříjemné si to připustit, ale skutečností zůstává, že smrt a utrpení jsou dnes součástí života. Příhodně to vyjádřil Job, když řekl: „Člověk zrozený z ženy má život krátký a je zahlcen nepokojem.“ (Job 14:1)

Bible slibuje, že přijde nový svět, v němž „bude přebývat spravedlnost“. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4) Než ale tyto ideální podmínky nastanou, lidstvo musí projít obdobím nebývalé ničemnosti. „Věz,“ říká Bible, „že v posledních dnech tu budou kritické časy, s nimiž bude těžké se vyrovnat.“ (2. Timoteovi 3:1)

Jak dlouho bude toto období trvat? Ježíšovi učedníci měli v podstatě stejnou otázku. Ježíš jim však nesdělil konkrétní den nebo hodinu, kdy tento zoufalý systém věcí skončí. Místo toho jim řekl: „Kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn.“ (Matouš 24:3, 13) Ježíšova slova nás povzbuzují, abychom se na věci dívali z dlouhodobého hlediska. Než přijde vytoužený konec, musíme být připraveni projít mnoha nepříjemnými situacemi.

Může za to Bůh?

Bylo by tedy rozumné zlobit se na Boha, že připouští utrpení? Jelikož máme od Boha slib, že s utrpením skoncuje, tak ne. Ani by nebylo rozumné si myslet, že Bůh působí, aby k neštěstím docházelo. Mnohé tragické události jsou jen souhrou nešťastných náhod. Představ si například, že při silném větru se vyvrátí strom a zraní nějakého člověka. Někdo by řekl, že to byl Boží zásah. Bůh však nezpůsobil, aby ten strom spadl. Bible nám pomáhá pochopit, že taková neštěstí jsou zkrátka smutným důsledkem ‚času a nepředvídané události‘. (Kazatel 9:11)

Utrpení může být také důsledkem nedostatku soudnosti. Řekněme, že parta mladých lidí pije alkohol a pak si vyjedou autem. Dojde k vážné nehodě. Kdo za to může? Bůh? Ne. Ti mladí pouze sklízejí ovoce svého neuváženého jednání. (Galaťanům 6:7)

Nemá snad Bůh dostatek moci, aby s veškerým utrpením okamžitě skoncoval? Tuto otázku si kladli i někteří bohabojní lidé v biblických dobách. Prorok Habakuk se Boha zeptal: „Proč jen se díváš na ty, kdo jednají zrádně, proč mlčíš, když někdo ničemný polyká někoho spravedlivějšího, než je on?“ Habakuk však nedělal ukvapené závěry. Řekl: „Budu na stráži, abych viděl, co bude mluvit mým prostřednictvím.“ Bůh jej později ujistil, že v „ustanovený čas“ s utrpením skoncuje. (Habakuk 1:13; 2:1–3) Musíme tedy být trpěliví a počkat, až Bůh odstraní ničemnost ve svůj ustanovený čas.

Vyvaruj se také unáhlených závěrů, že Bůh si z určitého hlediska přeje, abychom trpěli, nebo že nás on sám zkouší. Je pravda, že utrpení může napomoci tomu, aby se projevily naše dobré vlastnosti, a že Bible mluví o zkouškách, které Bůh připouští a které mohou přečistit naši víru. (Hebrejcům 5:8; 1. Petra 1:7) Mnozí lidé zažívají náročné a traumatizující situace, díky kterým se stanou trpělivějšími a soucitnějšími. Neměli bychom si však myslet, že jejich utrpení způsobil Bůh. Takový závěr by mohl svědčit o tom, že nebereme v úvahu Boží lásku a moudrost. Bible jasně prohlašuje: „Když je někdo ve zkoušce, ať neříká: ‚Jsem zkoušen Bohem.‘ Vždyť Bůh nemůže být zkoušen zlými věcmi ani sám nikoho nezkouší.“ Naproti tomu je řečeno, že od Boha pochází „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“. (Jakub 1:13, 17)

Proč Bůh připouští zlo

Odkud tedy zlo pochází? Pamatuj na to, že Bůh má mnoho odpůrců. Tím hlavním je „Ďábel a Satan, jenž zavádí na scestí celou obydlenou zemi“. (Zjevení 12:9) Naše prarodiče Adama a Evu Bůh postavil do bezproblémového světa. Satan však Evu přesvědčil, že bez Božího vedení se jí bude dařit lépe. (1. Mojžíšova 3:1–5) Eva žel uvěřila Satanovým lžím a přestala Boha poslouchat. Adam se k ní v této vzpouře připojil. K čemu to vedlo? Bible říká: „A tak se smrt rozšířila na všechny lidi.“ (Římanům 5:12)

Bůh uznal za vhodné, aby nechal uběhnout určitý čas, místo aby vzpouru okamžitě ukončil zničením Satana a jeho následovníků. Čeho tím mělo být dosaženo? Například toho, aby se ukázalo, že Satan je lhář. Byla to příležitost, jak nashromáždit důkazy, že nezávislost na Bohu vede jen k neštěstí. A právě to se stalo. „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Navíc, „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9) Náboženství, která lidé vytvořili, jsou směsicí protichůdných učení. Morálka neustále upadá. Lidé už vyzkoušeli každou představitelnou formu vlády. Podepisují smlouvy a přijímají zákony, ale potřeby obyčejných lidí stále nejsou uspokojeny. A války přispívají k ještě větší bídě.

Není pochyb o tom, že potřebujeme, aby Bůh zasáhl a ničemnost ukončil. To se však stane až v Boží ustanovený čas. Než k tomu dojde, máme výjimečnou příležitost podporovat Boží způsob vlády tím, že dodržujeme zákony a zásady, které jsou v Bibli zapsány. Když dojde k nějakému neštěstí, může pro nás být útěchou naděje na život ve světě, v němž už žádné problémy nebudou.

Nejsi sám

Když ale nějaké utrpení postihne nás osobně, přesto nás může napadnout: ‚Proč se to stalo právě mně?‘ Apoštol Pavel nám však připomíná, že nejsme sami, kdo prožívá utrpení. Napsal totiž, že „všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud“. (Římanům 8:22) Tato skutečnost nám může pomoci, abychom se s utrpením vyrovnali. Například Nicole prodělala citové trauma po teroristických útocích, k nimž 11. září 2001 došlo v New Yorku a Washingtonu. „Byla jsem šokována a měla jsem strach,“ přiznává. Když ale četla o tom, jak se s touto tragédií vyrovnali její křesťanští spoluvěřící, její postoj se změnil. * „Uvědomila jsem si, že rozhodně nejsem sama. Z bolesti a zármutku jsem se pomalu začala dostávat.“

V některých případech je moudré vyhledat člověka, se kterým si můžeš popovídat, například někoho z rodičů, zkušeného přítele nebo křesťanského staršího. Když si o svých pocitech promluvíš s někým, komu důvěřuješ, budeš moci slyšet „dobré slovo“, které tě povzbudí. (Přísloví 12:25) Jeden mladý křesťan z Brazílie vzpomíná: „Před devíti lety mi zemřel tatínek a já vím, že jednoho dne jej Jehova vzkřísí. Co mi ale bezprostředně pomohlo, bylo to, že jsem si své pocity psal. Také jsem si o tom povídal s křesťanskými přáteli.“ Máš i ty nějaké ‚pravé druhy‘, jimž se můžeš svěřit? (Přísloví 17:17) Pak využij jejich láskyplné pomoci. Nestyď se plakat nebo mluvit o tom, co cítíš. Vždyť i Ježíš při jedné příležitosti „dal průchod slzám“, protože ztratil přítele. (Jan 11:35)

Bible nás ujišťuje, že jednoho dne budeme ‚osvobozeni ze zotročení porušeností‘ a budeme mít „slavnou svobodu Božích dětí“. (Římanům 8:21) Do té doby bude pravděpodobně ještě mnoho dobrých lidí trpět. Kéž je pro tebe útěchou vědomí, proč k utrpení dochází, a také to, že utrpení už nebude trvat dlouho.

[Poznámky pod čarou]

^ 3. odst. Některá jména byla změněna.

^ 20. odst. Viz sérii článků „Statečnost v době katastrofy“ v Probuďte se! z 8. ledna 2002.

[Obrázek na straně 14]

Pomocí může být to, že se svěříš se svými pocity