Přejít k článku

Přejít na obsah

Učíme Kristi milovat Boha

Učíme Kristi milovat Boha

Učíme Kristi milovat Boha

NAŠE dcera Kristi se narodila v roce 1977. Krátce nato jsme se od lékaře dozvěděli zdrcující zprávu — Kristi má závažnou poruchu sluchu a slabší formu mozkové obrny. Netušili jsme, jak dalece to náš život ovlivní.

Za několik měsíců potom jsme s manželem Garym začali chodit do zvláštního kurzu v Melbourne v Austrálii, kde jsme se učili, jak s naší dcerou komunikovat. Navštívili jsme také Národní laboratoř akustiky v Melbourne. Desetiměsíční Kristi zde dostala malinká naslouchátka. Nesnášela je však. Když jsme jí naslouchátka dali do oušek, tak si je za dráty, které k nim vedly, pokaždé okamžitě vytrhla. Musela také nosit popruhy, na kterých byly upevněny poměrně těžké baterie.

Kvůli mozkové obrně se Kristi obtížně učila chodit. Každý týden jsme proto navštěvovali fyzioterapeutku. Ve třech letech se však Kristi naučila chodit sama, i když to znamenalo mnoho pádů. Fyzioterapie pokračovala do jejích pěti let. Mezitím jsme se přestěhovali do blízkého města Benalla, kde Gary měl svoji firmu.

Kristiino vzdělávání

Učitel pro neslyšící nás upozornil na to, že při Kristiině výuce bude nutné použít zvláštní přístup. To znamenalo další stěhování, tentokrát do Bendiga, protože tam byla škola pro neslyšící. Čekala jsem druhé dítě. A proto jsme se stěhováním počkali, až Kristi budou čtyři roky a synovi Scottovi, který se nám narodil, bude pět měsíců. V bendigské nemocnici jsme nastoupili logopedickou léčbu, která měla trvat následujících deset let. Gary i já jsme se také začali učit znakový jazyk.

Největší starosti jsme si dělali s Kristiiným duchovním vzděláváním. Gary i já jsme totiž svědkové Jehovovi, a byli jsme rozhodnuti vychovávat Kristi „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Efezanům 6:4) Jak to ale dělat? Ředitel školy, kam Kristi chodila, nám řekl: „Ze všech abstraktních pojmů bude nejtěžší poučovat Kristi o Bohu. Boha nelze vidět, tak jak jí to vysvětlíte?“ Stáli jsme před nesmírně náročným úkolem. Záhy jsme zjistili, že k tomu bude zapotřebí spousta času a trpělivosti.

Ze začátku jsme používali obrázky a schémata a snažili se mluvit co nejjednodušeji. Brali jsme ji na křesťanská shromáždění a do kazatelské služby, i když moc nechápala, o co vlastně jde. Když se Kristi začala učit znakový jazyk, otevřely se před ní nové možnosti. Stále však bylo v Bibli mnoho slov, výroků a pojmů, které bylo obtížné vysvětlit. K jejím nejoblíbenějším knížkám patřila Moje kniha biblických příběhů, * která je napsána hlavně pro děti. Barevné obrázky v této knize a schémata, která jsme pro ni dělali, byly neocenitelnou pomůckou. Časem začala v Kristiině srdíčku klíčit láska k Jehovovi.

Ředitel školy, kam Kristi chodila, nás zkontaktoval s dalšími svědky, kteří vychovávali neslyšící děti. K velkému zvratu došlo, když nám tito rodiče vysvětlili, jak mohou neslyšící kázat slyšícím. Jeden způsob je, že jim neslyšící předají kartu s tištěným biblickým poselstvím. Když tedy Kristi znala biblické pravdy natolik, že se o ně mohla dělit s jinými lidmi, nic jí v tom nebránilo. Nepokřtěnou zvěstovatelkou se stala ve čtrnácti letech a v roce 1994, kdy jí bylo sedmnáct let, se dala pokřtít.

Kristi však také potřebovala dobré společenství, ale bylo pro ni obtížné pěstovat přátelství se slyšícími svědky. S Garym jsme proto zorganizovali výuku znakového jazyka pro členy našeho sboru, kteří měli zájem pomáhat neslyšícím. Někteří z těch, kdo tuto výuku absolvovali, se později živili jako tlumočníci do znakového jazyka. Důležitější ale je, že mnozí z těch, kdo se naučili znakovat, si s Kristi moc rádi povídali. Kristi má nyní z křesťanských shromáždění a sjezdů mnohem větší užitek a aktivně se na nich podílí. Je také velmi vděčná za láskyplný zájem svých spoluvěřících.

Jednoho dne Kristi vyjádřila přání, že by se chtěla stát pravidelnou průkopnicí neboli celodobou kazatelkou. Gary jí pomohl získat řidičský průkaz a když se vyřešilo několik dalších detailů, Kristi byla v roce 1995 jmenována pravidelnou průkopnicí. V roce 2000 dokonce získala práci na částečný úvazek na jedné základní škole. Pomáhá tam s výukou neslyšících dětí.

Kristi, Gary, Scott a já nyní sloužíme jako pravidelní průkopníci. Moc nás těší, že tolik času můžeme věnovat poučování lidí o našem Bohu, Jehovovi.

‚Oč žádá naše srdce‘

To, že Kristi je neslyšící, znamená pro naši rodinu stále velkou zátěž. Občas se stane, že v křesťanské službě není zrovna nikdo, kdo by jí mohl tlumočit, nikdo, s kým by mohla mluvit o svých myšlenkách a pocitech. Kristi říká: „Připadám si, jako bych byla v nějaké cizí zemi, kde všichni ostatní mluví jiným jazykem.“ Přesto jsme se všichni naučili tuto situaci zvládat.

Utěšují nás slova ze Žalmu 37:4: „Měj také největší potěšení v Jehovovi, a on ti dá, oč žádá tvé srdce.“ Kristi se nesmírně těší na to, až jednou uslyší hudbu a zvuky v přírodě a bude mluvit se svými blízkými tak, že ji budou moci slyšet. Těším se na den, kdy Kristi bude schopna slyšet můj hlas. Věříme, že v souladu s biblickým slibem brzy dostaneme to, po čem naše srdce tolik touží. (Izajáš 35:5) Zasláno.

[Poznámka pod čarou]

^ 8. odst. Vydali svědkové Jehovovi.

[Obrázek na straně 14]

Čtrnáctiměsíční Kristi s „Mojí knihou biblických příběhů“

[Obrázek na straně 15]

Kristi předkládá dobrou zprávu pomocí tištěné karty

[Obrázek na straně 15]

Scott, Kristi, Gary a Heather Forbesovi dnes