Přejít k článku

Přejít na obsah

Je ctižádost špatná?

Je ctižádost špatná?

Co říká Bible

Je ctižádost špatná?

„JE NĚCO špatného na slávě, bohatství a moci?“ Tato otázka se objevila ve zprávě jedné náboženské asociace. Pojednání mělo nadpis „Etické dilema“ a týkalo se slov, která Bůh řekl Abrahamovi: „Učiním z tebe velký národ a požehnám ti a učiním tvé jméno velikým.“ (1. Mojžíšova 12:2)

V tomto pojednání se sice psalo, že „ctižádost by neměla být projevována na úkor druhých“, ale byla citována slova proslulého rabína z prvního století, který řekl: „Musím se prosadit sám, protože nikdo jiný to za mě neudělá.“ V závěru zprávy bylo uvedeno: „Svůj potenciál musíme uplatnit my sami, protože jinak jej nikdo nevyužije.“ Jak to tedy je — představuje ctižádost pro ty, kdo si přejí sloužit Bohu, nějaké dilema? Co znamená uplatnit svůj potenciál? Je ctižádost špatná? Co o tom říká Bible?

Byl Abraham ctižádostivý?

Abraham je v Bibli označen jako muž vynikající víry. (Hebrejcům 11:8, 17) Když mu Bůh slíbil, že z něj udělá velký národ a že jeho jméno bude velké, nevybízel jej tím ke ctižádostivosti. Bůh prohlásil, že jeho záměrem je požehnat prostřednictvím Abrahama celému lidstvu, a to je záměr daleko převyšující jakékoli lidské ambice. (Galaťanům 3:14)

Svou oddanost Bohu Abraham projevil tím, že se vzdal života v pohodlí a blahobytu, které měl ve městě Ur. (1. Mojžíšova 11:31) Později se v zájmu zachování pokojných vztahů dobrovolně vzdal autority, která mu náležela, když svému synovci Lotovi dal možnost usídlit se v lepší části země. (1. Mojžíšova 13:8, 9) Biblická zpráva nenaznačuje, že by Abraham byl v nějakém ohledu ctižádostivý člověk. Naopak, pro jeho víru, poslušnost a pokoru v něm Bůh nalezl zalíbení, a Abraham se stal Božím ‚přítelem‘. (Izajáš 41:8)

Odlišný názor na postavení, slávu a moc

Ctižádost je definována jako „žhavá touha po postavení, slávě a moci“. Starověký král Šalomoun měl nejen postavení, slávu i moc, ale také velké bohatství. (Kazatel 2:3–9) Je však zajímavé, že zpočátku neměl žhavou touhu po tom všem. Když zdědil království, Bůh mu řekl, že jej může požádat o cokoli. Šalomoun tehdy pokorně žádal o poslušné srdce a o rozlišovací schopnost potřebnou k tomu, aby panoval nad Božím vyvoleným lidem. (1. Královská 3:5–9) Později Šalomoun popsal, jaké bohatství i moc získal, a zároveň prohlásil, že to „všechno byla marnost a honba za větrem“. (Kazatel 2:11)

A řekl Šalomoun něco o tom, jak mohou lidé využívat svůj potenciál? V určitém smyslu ano. Když zhodnotil své životní zkušenosti, dospěl k závěru: „Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka.“ (Kazatel 12:13) Lidé využijí svůj potenciál ne tím, že budou usilovat o postavení, slávu a moc, ale tím, že budou konat Boží vůli.

Pokora vede k vyvýšení

Když má člověk v rozumné míře lásku sám k sobě, jistě na tom není nic špatného. Bible nám totiž přikazuje, abychom milovali svého bližního jako sami sebe. (Matouš 22:39) A je přirozené toužit po pohodlí a štěstí. Bible nás však také povzbuzuje k tvrdé práci, pokoře a skromnosti. (Přísloví 15:33; Kazatel 3:13; Micheáš 6:8) Často se stává, že když je někdo čestný, spolehlivý a tvrdě pracuje, nezůstane to bez povšimnutí, takový člověk dostane dobré zaměstnání a lidé si ho váží. Jednat čestně a spolehlivě je určitě lepší, než soupeřit o postavení nebo kvůli získání osobních výhod manipulovat s druhými.

Ježíš své posluchače varoval, aby si na svatební hostině nevybírali přední místa. Radil jim, aby si sedli na to nejposlednější místo a nechali na hostitelově uvážení, zda je posadí někam dopředu. Tuto zásadu Ježíš jasně vyjádřil slovy: „Každý . . ., kdo se vyvyšuje, bude pokořen, a kdo se pokořuje, bude vyvýšen.“ (Lukáš 14:7–11)

Praví křesťané se ctižádostivosti vyhýbají

Z Bible vyplývá, že povýšená ctižádostivost je spojena s lidskou nedokonalostí. (Jakub 4:5, 6) Apoštol Jan býval ctižádostivý. Měl tak silnou touhu po postavení, že spolu se svým bratrem troufale požádali Ježíše o velmi významné místo v jeho Království. (Marek 10:37) Jan později svůj postoj změnil. Ve svém třetím dopise totiž ostře kritizuje Diotrefa, který „má rád . . . první místo“. (3. Jana 9, 10) Křesťané si dnes Ježíšova slova berou k srdci, jednají pokorně a napodobují příklad letitého apoštola Jana, který se naučil potlačovat ctižádostivé sklony.

Realisticky je však třeba připustit, že talent, schopnosti, dobré skutky ani tvrdá práce samy o sobě nejsou vždy zárukou, že se člověku dostane uznání. Někdy jej lidé ocení, ale jindy ne. (Přísloví 22:29; Kazatel 10:7) Stává se, že ti, kdo mají menší předpoklady, dostanou odpovědné postavení, zatímco ti schopnější jsou přehlédnuti. V tomto nespravedlivém světě tedy postavení a moc nemusí vždy získat ti nejzpůsobilejší.

Otázka ctižádosti tedy pro pravé křesťany nepředstavuje žádné etické dilema. Pomocí svého biblicky školeného svědomí se snaží ctižádost potlačovat. Usilují o to, aby v každé situaci jednali co nejlépe — tak, aby to sloužilo k oslavě Boha, přičemž výsledek ponechávají na něm. (1. Korinťanům 10:31) Křesťané se snaží využít svůj potenciál k tomu, aby měli bázeň před Bohem a dodržovali jeho přikázání.

[Obrázek na straně 12 a 13]

Vybízel Bůh Abrahama k tomu, aby byl ctižádostivý?