Recife — Město postavené díky cukru

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

ZLATO, sláva ani evangelium nebyly jedinými hnacími silami při kolonizaci Ameriky. Evropské vládnoucí vrstvy prahly po cukru. Získával se z cukrové třtiny, která se pěstovala na ostrovech v Atlantském oceánu. Od poloviny 15. století zisky z této nákladné pochoutky putovaly do portugalských pokladnic. V roce 1516 portugalský král Manuel I. rozhodl, že produkce cukru bude zahájena i na územích Nového světa.

První cukrovary sice byly postaveny v jižní Brazílii, ale centrem nové cukrové civilizace se stala tehdejší severovýchodní provincie Pernambuco. * Panuje tam teplé počasí, je tam dostatek srážek, mírné svahy a úrodná náplavová půda. To jsou ideální podmínky pro pěstování cukrové třtiny. Pobřežní tropické pralesy vzaly za své a místo nich se objevily plantáže, které pokryly úbočí kopců i náhorní plošinu kolem delty řeky Capibaribe.

V roce 1537 zde námořníci a rybáři založili malou kolonii. Ležela na špičce úzkého poloostrova táhnoucího se na jih od Olindy, tehdejšího hlavního města provincie Pernambuco. Byl tu přístav, který ze západu obtékala řeka Capibaribe a z východní strany byly korálové útesy, jež jej chránily a oddělovaly od Atlantského oceánu. Přístav dostal jméno Povo dos Arrecifes (Vesnice útesů), ale později se mu začalo říkat zkráceně Recife. Z cukrovarů se surový cukr vozil po řece a skladoval se v přístavu, odkud se dopravoval do Evropy.

Zprávy o tom, že Pernambuco prosperuje, brzy přilákaly nezvané hosty. V roce 1561 Recife napadli a vyplenili francouzští piráti a totéž v roce 1595 udělal anglický obchodník James Lancaster, který bývá považován za piráta. Říká se, že odvezl kořist nejen na lodích své flotily, ale že si v Recife „vypůjčil“ i lodě francouzských a portugalských obchodníků. Ve snaze zabránit dalším útokům, byly na poloostrově mezi Recife a Olindou vybudovány pevnosti, ale příliš to nepomohlo.

 Cukrová válka

Začátkem 17. století bylo Pernambuco pod vládou španělské koruny a v té době bylo největším a nejbohatším producentem cukru na světě. V provincii fungovalo 121 cukrovarů a přístav v Recife se stal nejrušnějším v portugalské Americe.

Většina brazilského cukru se rafinovala v Holandsku a Evropané jej měli ve velké oblibě. V roce 1621 však příměří mezi Holandskem a Španělskem skončilo, a obchod s cukrem byl ohrožen. V témže roce získala holandská Západoindická společnost monopol na obchod s Afrikou a Amerikou. Tato společnost vypracovala návrh na řešení vzniklé krize a zveřejnila jej v dokumentu nazvaném „Důvody, proč by Západoindická společnost měla co nejdříve vychvátit Brazílii z rukou španělského krále“. K dokumentu také patřil „Seznam toho, co Brazílie může produkovat“. Cukrová válka byla na obzoru.

Západoindická společnost vyslala flotilu 65 lodí, která se 14. února 1630 objevila u pobřeží Pernambuca. Po krátké bitvě zavlála nad tímto územím holandská vlajka. Recife se svými pevnostmi, okolními ostrovy a řekami připadalo dobyvatelům bezpečnější než Olinda, která byla obklopena pahorky a otevřenými pláněmi. Dne 25. listopadu 1631 proto Holanďané Olindu vypálili do základů a přesunuli své správní středisko do Recife. Pro rozvoj města to byl rozhodující okamžik.

Volné půdy byl nedostatek a obyvatel přibývalo, takže lidé začali stavět vysoké domy. Vysoké a úzké dvou i třípatrové domy neboli sobrados, které byly typické pro tehdejší velká evropská města, se zde stavěly z materiálu získaného z trosek Olindy. V roce 1637 však v Recife už nebyly žádné volné pozemky. Německý hrabě Johan Maurits van Nassau, nový kapitán-guvernér, tehdy přišel s plánem vybudovat nejkosmopolitnější a nejmodernější město v Jižní Americe.

Město, které Maurits vybudoval

Město, které bylo pojmenováno Mauricia, bylo postaveno v evropském stylu a Nassauovi na jeho vybudování stačilo pouhých sedm let. Byly zde  dlážděné ulice, nechybělo tržiště, paláce ani zoologická zahrada se zvířaty dovezenými z jiných částí Brazílie a také z Afriky. Dále tam byly botanické zahrady, první hvězdárna na americkém kontinentu, muzeum, nemocnice a knihovna. Nassau vystavěl město na ostrově Antônio Vaz, který ležel od Recife jen několik set metrů, a pak nechal vybudovat dva mosty, technické zázraky té doby, které ostrov spojily s pevninou. (Viz rámeček „Maurits van Nassau a létající kráva“.)

 Nassau rozhodně nebyl typickým koloniálním žoldákem. O svém novém domově mluvil jako o „krásné Brazílii, které není pod nebem rovno“. Jeho lásku k zemi, kterou měl z pověření Západoindické společnosti vydrancovat, zachytili na svých malbách Frans Post a Albert Eckhout, členové jeho kulturního doprovodu, který s ním přijel z Evropy. Pod Nassauovým vedením skupina 46 umělců, vědců a řemeslníků vytvořila velký počet knih, kreseb a map, které nádhernou krajinu Pernambuca měly přiblížit zvědavým Evropanům.

Nassauova vláda znamenala pro Mauricii i Recife ekonomický růst. Díky půjčkám od Západoindické společnosti bylo možné financovat opravu cukrovarů, které byly během invaze zničeny. Brzy bylo Recife plné anglických úředníků, švédských dobrodruhů a skotských, německých i francouzských obchodníků. Všechny přitahoval obchod s otroky, cukrem a brazilským dřevem.

Pod Nassauovou správou panovala náboženská tolerance, což lákalo židovské finančníky a také uprchlíky z Evropy a Severní Ameriky. Po krátkou dobu se v prvních dvou synagogách, které byly na americkém kontinentu postaveny, otevřeně scházela vzkvétající komunita sefardských Židů. Měli zde tak významný vliv, že se obchodnímu centru města Recife říkalo Rua dos Judeus (Židovská ulice).

Brazílie se staví proti Holanďanům

Přestože Nassau jako guvernér dosáhl působivých výsledků, představitelé Západoindické společnosti jej obviňovali z toho, že jeho obchodní politika je zastiňována láskou k Brazílii. A navíc došlo k tomu, že akcionářům této společnosti se nevracely jejich investice. Nassau rezignoval a v květnu 1644 se vrátil do Holandska. Jeho odjezd znamenal počátek úpadku holandské Brazílie a byl zklamáním i pro Portugalce. Několikrát po sobě byla špatná úroda cukrové třtiny, na mezinárodním trhu s cukrem nastal pokles a majitelé plantáží měli vůči Západoindické společnosti velké dluhy. Tyto faktory nakonec vedly k tomu, že majitelé plantáží zorganizovali povstání, v jehož důsledku Holanďané v roce 1654 Brazílii opustili. *

Nassauovy zahrady a značná část města, které vystavěl, byly během bojů zničeny. Jedna změna však přetrvala — holandská honba za cukrem vedla  k tomu, že centrum Pernambuca se přesunulo z Olindy na ostrovy v deltě řeky Capibaribe, a tak byly položeny základy nového hlavního města provincie. Recife se stalo skutečným městem a hospodářským centrem.

Nádech minulosti

Současné město Recife je jedním z největších průmyslových, finančních a turistických center Brazílie. Žije tam 1 300 000 obyvatel a na první pohled nijak nepřipomíná malou rybářskou kolonii, která tu v 16. století existovala ve stínu Olindy. Plantáže s cukrovou třtinou, které se rozkládaly na březích řeky Capibaribe, už dávno ustoupily obytným čtvrtím a zůstala po nich jen jména a několik malebných rezidencí, v nichž kdysi žili majitelé plantáží. Značná část koloniální architektury zchátrala nebo vzala za své v důsledku agresivní modernizace. V komerčním centru města, které leží na ostrovech Recife a Santo Antônio, a ve čtvrti Boa Vista, která je na pevnině, proto mnoho koloniálních staveb neuvidíte.

Avšak život v Recife se stále točí kolem řek, ostrovů a útesů, které tehdy přilákaly Holanďany. Navzdory modernímu kabátu jsou tady připomínky toho, že je to město postavené díky cukru. Holandská pevnost se čtverhranným půdorysem zvaná Forte do Brum byla původně postavena na mořském břehu, aby chránila přístav. Dnes ji od moře dělí plocha navezené zeminy. Pevnost je historickým ostrůvkem uprostřed moderní zástavby. Rua dos Judeus, nyní Rua do Bom Jesus (Ulice dobrého Ježíše), je tam, kde byla v 16. století. Při procházce po ní můžete vidět pestré koloniální sobrados, které unikly modernizaci.

Pokud se o minulosti města chcete dozvědět více, navštivte některou z expozic holandských map a historických předmětů. Můžete zajít do pevnosti Forte das Cinco Pontas, kterou v roce 1630 dostavěli žoldnéři Západoindické společnosti. Nenechte si ujít ani prohlídku nenápadného Institutu archeologie, dějin a geografie nebo se zastavte v Museu do Homem do Nordeste (Muzeu severovýchodního člověka), které sleduje vývoj cukrovarnictví od primitivních počátků až k moderním cukrovarům. Část výstavy vede k hlubokému zamyšlení, protože je věnována údělu otroků, kteří byli považováni za „ruce a nohy cukrovarnických baronů“.

Dnes už cukr není hnací silou konfliktů. Zisk z něj, který lákal piráty i Západoindickou společnost, výrazně poklesl. Málokdo dnes cukrové civilizaci závidí odkaz v podobě finančních a sociálních problémů a také to, jaký dopad produkce cukru má na životní prostředí. Přesto cukrová třtina zůstává na pobřeží Pernambuca hlavní zemědělskou plodinou. Nedaleko od Recife dělníci sklízejí ohromné plantáže cukrové třtiny, a dělají to podobným způsobem, jak to bylo běžné v uplynulých pěti staletích. Je to připomínka toho, že Recife je město postavené díky cukru.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Maurits van Nassau a létající kráva

„Původně dopravovaly lidi mezi Mauricií a Recife malé čluny. Z obchodního hlediska to však byla velká brzda. Všichni proto přivítali myšlenku postavit most. Ten byl vybudován velmi rychle. Slavnostní otevření bylo naplánováno na neděli a součástí programu mělo být něco, co vyvolalo velkou zvědavost — létající kráva.

Během slavnostního odpoledne hrála hudba a ulice byly plné lidí. Všichni mířili k mostu. Ten sice působil velkolepým dojmem, ale každý chtěl vidět létající krávu. ‚Co to vlastně bude?‘ ptal se někdo. ‚Je to hřích říkat, že kráva může létat jako anděl,‘ prohlásila jedna starší žena.

V určený čas z horního okna jednoho domu na nábřeží pomalu vylétla žlutá kráva s rohy a dlouhým ocasem. ‚Támhle je!‘ volali všichni. Šlechtici, obyčejní lidé i otroci zvedli hlavu k obloze. A pak se všichni rozesmáli. Ta kráva byl jen papírový balon naplněný vzduchem.

Tento žert, který Maurits van Nassau připravil, pobavil lidi, ale zároveň posloužil užitečnému účelu. Každý, kdo přešel most, aby viděl létající krávu, musel zaplatit malý poplatek. Vybrané peníze pak z velké části pokryly náklady, které si tento chvályhodný stavební projekt vyžádal.“

[Podpisky]

Terra Pernambucana (Země Pernambuco), Mário Sette

Maurits van Nassau: ACERVO FUNDAÇÃO JOAQUIM NABUCO--RECIFE

[Rámeček na straně 27]

Americké Benátky

„Podobně jako Benátky, také Recife je město, které se z vody vynořuje a ve vodě se odráží; i v jeho nejvnitřnějších částech je cítit puls oceánu.“ (Joaquim Nabuco, brazilský státník)

Od okamžiku, kdy v 16. století začali stavitelé města budovat první nábřeží a navážet zeminu, museli bojovat s mořem, bažinami a řekami. Proto je hlavní město provincie Pernambuco rozděleno 66 kanály a spojeno 39 mosty. Dnešní Recife se rozkládá v deltě tvořené řekami Capibaribe, Beberibe, Jiquiá, Tejipió a Jaboatão. Jelikož město leží v průměrné výšce asi dvou metrů nad hladinou moře, občas se stává, že za vysokého přílivu nebo silných dešťů jsou některé hlavní ulice pod vodou. Původní malá kolonie, tedy nejstarší část města Recife, byla vybudována na poloostrově, který byl po celá staletí spojen s pevninou úzkou písečnou kosou. Je ironií, že při rozšiřování přístavu v roce 1960 byl v tomto místě poloostrov od pevniny oddělen.

[Obrázek na straně 23]

Nahoře: Rua do Bom Jesus

[Obrázek na straně 23]

Dole: Rua da Aurora

[Obrázek na straně 24]

Flotila Západoindické společnosti útočí na Olindu (vpravo) a Recife (vlevo), rok 1630

[Obrázek na straně 24 a 25]

„Podobně jako Benátky, také Recife je město, které se z vody vynořuje a ve vodě se odráží“

[Obrázky na straně 26]

Forte do Brum a Forte das Cinco Pontas (dole)

[Podpisky obrázku na straně 23]

Nahoře: FOTO: NATANAEL GUEDES/P.C.R.; dole: Bruno Veiga/Tyba/socialphotos.com; mapa: Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Podpisky obrázku na straně 24]

Flotila: ACERVO FUNDAÇÃO JOAQUIM NABUCO–RECIFE; dole: MUNDOimagem