Naučila jsem se důvěřovat Bohu

VYPRÁVÍ ELLA TOOMOVÁ

NAŠE rodina žila blízko malého města Otepää na jihu Estonska asi 60 kilometrů od ruských hranic. V říjnu 1944, tedy několik měsíců potom, co jsem ukončila střední školu, se druhá světová válka chýlila ke konci. Ruská armáda vytlačovala Němce přes území Estonska. Ukrývali jsme se v lese spolu s dalšími asi 20 lidmi z naší obce a s domácími zvířaty.

Bombardování, které trvalo dva měsíce, nás uvěznilo uprostřed bitevního pole. Sedávali jsme pohromadě a já četla Bibli, zvláště knihu Nářky. Tehdy jsem se poprvé ve svém životě setkala s Biblí. Když jsem jednoho dne stoupala na vysokou horu, poklekla jsem a modlila se k Bohu: „Slibuji, že až válka skončí, budu každou neděli chodit do kostela.“

Brzy se boje přesunuly na západ. Druhá světová válka v Evropě skončila, když v květnu 1945 Německo kapitulovalo. Ještě před koncem války jsem splnila svůj slib, že budu chodit do kostela každý týden. Ale vzhledem k tomu, že tam bylo jen několik starých žen, cítila jsem se trapně. Když k nám domů někdo přišel na návštěvu, skrývala jsem Bibli pod stolem.

Pak jsem začala učit v místní škole. Tou dobou se ujal moci komunistický režim a mnozí lidé se stali ateisty. Já však odmítla vstoupit do komunistické strany. Angažovala jsem se v různých společenských funkcích, například jsem vedla dětský kroužek lidových tanců.

Kontakt se svědky

Děti potřebovaly na vystoupení kroje, a tak jsem v dubnu 1945 zašla za jednou zručnou švadlenou, která se jmenovala Emilie Sannameesová. Netušila jsem, že je svědek Jehovův. Emilie se mě zeptala: „Co si myslíte o situaci ve světě?“ Vzhledem k tomu, že tenkrát probíhala v San Francisku v USA mírová konference, řekla jsem: „Brzy naše vláda padne a já jsem přesvědčena, že mírová konference probíhá proto, aby to zajistila.“

Emilie řekla, že tato mírová konference žádný trvalý užitek nepřinese, a nabídla mi, že mi z Bible ukáže proč. Neměla jsem tehdy chuť naslouchat této jemné a zdvořilé ženě středního věku. Než jsem odešla, položila mi otázku: „Víte, kde měl podle Božího záměru žít Adam s Evou?“ Odpověď jsem neznala, a tak mi jednoduše řekla: „Zeptejte se svého otce.“

To jsem také po příchodu domů udělala. Nedokázal mi odpovědět a řekl, že si nemusíme dělat hlavu se studiem Bible, že jenom musíme věřit. Když  jsem si přišla pro kroje, zmínila jsem se, že otec mi její otázku nedokázal zodpovědět. Emilie a její sestra si přinesly Bibli a přečetly mi pokyny, které Bůh dal Adamovi a Evě — starat se o svůj rajský domov a natrvalo v něm šťastně žít. Ukázaly mi z Bible, že Božím záměrem bylo, aby Adam s Evou měli děti a rozšířili svůj rajský domov na celou zemi. Tyto důkazy z Bible mě fascinovaly. (1. Mojžíšova 1:28; 2:8, 9, 15; Žalm 37:29; Izajáš 45:18; Zjevení 21:3, 4)

První křesťanské shromáždění

V létě jsem se musela zúčastnit tříměsíčního učitelského kurzu ve městě Tartu, a proto mi Emilie dala adresu jedné ženy v tomto městě, která byla svědkem, a také knihu Stvoření. Tato kniha na mě udělala velký dojem, protože v ní byly jasně předloženy základní biblické pravdy. A tak jsem 4. srpna 1945 na zmíněnou adresu zašla.

Když na moje klepání nikdo nereagoval, pořádně jsem zabouchala. Vyšel soused a řekl mi, ať zkusím jinou kontaktní adresu, totiž ulici Salme číslo 56. Tam jsem v jakési pracovní místnosti našla ženu, která loupala brambory. Zeptala jsem se jí: „Je tady někde náboženské shromáždění?“ Podrážděně mi řekla, ať jdu pryč, že tam nemám co pohledávat. Nenechala jsem se však odbýt, a tak mě nakonec vzala nahoru, kde byla skupinka lidí zabývajících se studiem Bible. Zanedlouho byla přestávka na oběd a já se chystala odejít. Ostatní mě ale vybízeli, abych tam zůstala.

Když jsem se o přestávce rozhlédla kolem, uviděla jsem blízko okna sedět dva neobvykle bledé a hubené mladé muže. Později jsem se dozvěděla, že kvůli tomu, aby unikli zatčení, strávili za války dva roky v podzemním úkrytu. * Během odpoledního programu Friedrich Altpere použil v proslovu výraz „Armagedon“. To slovo jsem neznala, a proto jsem se na konci zeptala, co znamená. Ukázal mi jej v Bibli. (Zjevení 16:16) Když viděl moje překvapení, byl překvapen i on, že je to pro mě něco nového.

Začínala jsem chápat, že toto shromáždění bylo určeno pouze pro ty, které bratři znali a kterým důvěřovali. Později jsem se dozvěděla, že to bylo první shromáždění po válce. Od té doby si jasně uvědomuji, že je nutné důvěřovat Bohu. (Přísloví 3:5, 6) O rok později, v srpnu 1946, jsem křtem symbolizovala, že jsem se zasvětila Bohu. Bylo mi 20 let.

Odpor v rodině

Vláda trvala na tom, že ve škole se bude učit ateismus, což bylo v rozporu s mým biblicky školeným svědomím. Chtěla jsem proto změnit zaměstnání. Když jsem se o tom zmínila před svou matkou, zuřivě mě napadla a rvala mě za vlasy. Rozhodla jsem se odejít z domova. Otec mě ale přemluvil, abych to ještě vydržela, a slíbil, že mi pomůže.

Můj bratr Ants se postavil na matčinu stranu. Jednoho dne si však řekl o nějakou literaturu. Když si ji přečetl, moc se mu to líbilo. Matka šílela. Ants začal dokonce mluvit o Bohu i ve škole, ale když došlo k pronásledování, kontakt se svědky přerušil. Krátce nato si při skoku do vody způsobil těžké zranění hlavy. Úplně ochrnutý ležel na nosítkách, ale mysl měl zcela jasnou. „Odpustí mi Jehova?“ zeptal se mě. „Ano,“ řekla jsem. Za několik dnů zemřel. Bylo mu pouhých 17 let.

V září 1947 jsem s učitelskou dráhou skončila. Matka se ke mně stále chovala velmi nepřátelsky. Když mi z domu vyhodila všechno oblečení, odešla jsem. Sestry Sannameesovy mě vzaly k sobě. Připomněly mi, že Jehova své služebníky nikdy neopustí, a to mě velmi povzbudilo.

Zkoušky v poválečném Estonsku

Díky sestrám Sannameesovým jsem měla i možnost výdělku, když jsem jim pomáhala se šitím pro rodiny zemědělců. Často jsme měly možnost mluvit s těmito lidmi o biblických pravdách. Byla to radostná doba, protože jsem  se nejen naučila šít, ale také jsem získala větší zkušenosti v křesťanské službě. Kromě šití jsem také doučovala matematiku. V roce 1948 však státní orgány začaly svědky zatýkat.

Následující rok v říjnu, když jsem pracovala na jednom hospodářství, jsem se dozvěděla, že mě policie přišla k Sannameesovým zatknout. Chtěla jsem se ukrýt na zemědělské usedlosti bratra Huga Susiho, ale zjistila jsem, že jej právě zatkli. Nechala mě u sebe bydlet jedna žena, pro kterou jsem šila. Později jsem se stěhovala z jedné zemědělské usedlosti na druhou, živila jsem se šitím a pokračovala v kazatelské činnosti.

Začátkem zimy mě příslušníci sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB) chytili. Bylo to v Tartu, v domě horlivé svědkyně Jehovovy, která se jmenovala Linda Mettigová a byla jen o pár let starší než já. Zatkli mě a odvedli na policejní stanici k výslechu. Cítila jsem se hrozně, když mě donutili, abych se před očima mladých policistů vysvlékla. Modlila jsem se však k Jehovovi a cítila jsem, že mě zaplavil vnitřní klid.

Potom mě dali do cely, která byla tak malá, že jsem si tam nemohla ani lehnout. Opouštěla jsem ji jen tehdy, když jsem šla k výslechu. Vyšetřovatelé mi říkávali: „Nechceme na tobě, abys popřela existenci Boha. Jen přestaň s tím nesmyslným kázáním! Vždyť můžeš mít skvělou budoucnost.“ A někdy mi hrozili: „Chceš žít? Nebo chceš s tím svým Bohem zemřít na sibiřských pláních?“

Po tři dny mě opakovaně vyslýchali a nedovolili mi spát. Uvažovala jsem o biblických zásadách, a díky tomu jsem dokázala vydržet. Nakonec mě vyšetřovatel požádal, abych podepsala dokument, že s kazatelskou činností přestanu. „Hodně jsem o tom přemýšlela,“ řekla jsem, „ale raději budu ve vězení a s dobrým vztahem k Bohu než na svobodě, ale bez jeho schválení.“ Nato vyšetřovatel zařval: „Ty jsi blázen! Všechny vás pochytáme a pošleme na Sibiř!“

Nečekané propuštění

Těsně před půlnocí mi vyšetřovatelé k mému překvapení řekli, že si mám vzít své věci a odejít. Nebyla jsem si jista, zda mě nesledují, a proto jsem nešla za žádným ze spolukřesťanů, abych je neprozradila. Kráčela jsem ulicemi a po chvíli mi bylo jasné, že mě sledují tři muži. Modlila jsem se k Jehovovi o vedení. Pak jsem zahnula do temné uličky a rychle vběhla do jakési zahrady. Lehla jsem si na zem a nahrnula na sebe listí. Slyšela jsem zvuk jejich kroků a viděla jsem světlo baterek.

Uplynulo několik hodin a já už byla chladem úplně ztuhlá. Nakonec jsem se vydala po dlážděné ulici, ale boty jsem si nesla v ruce, aby mě nebylo slyšet. Na konci města byla podél cesty škarpa. Šla jsem tudy, a když se blížilo nějaké auto, lehla jsem si do ní. V pět ráno jsem se konečně dostala do domu Jüriho a Meety Toomelových, kteří bydleli nedaleko Tartu.

Meeta okamžitě zatopila v sauně, abych se mohla zahřát. Druhý den šla do Tartu za Lindou Mettigovou. Linda mě pak vybídla: „Pojď do kazatelské služby a propracujme s dobrou zprávou celé Estonsko.“ Změnila jsem svůj vzhled — to znamenalo jiný účes, trochu se nalíčit a nasadit si brýle — a mohly jsme začít kázat. Během následujících měsíců jsme jezdily dlouhé vzdálenosti na kole. Po cestě jsme povzbuzovaly své spoluvěřící, kteří bydleli v zemědělských usedlostech.

Na 24. července 1950 svědkové naplánovali sjezd. Měl se konat blízko Otepää ve velkém seníku jednoho spolukřesťana. Pak přišla zpráva, že KGB tyto plány odhalila. Stihli jsme však varovat většinu svědků, kteří již byli na cestě.  Podařilo se sehnat jiné místo a následující den se nás sešlo asi 115. Domů odcházel každý z nás naplněn radostí a ještě více odhodlán zachovat ve všech zkouškách ryzost. *

Po tomto sjezdu jsme s Lindou dále kázaly a povzbuzovaly spolukřesťany. Když jsme se později toho roku zúčastnily sběru brambor, měly jsme možnost předat poselství o Království svým spolupracovníkům. Majitel té usedlosti dokonce přestal pracovat a asi hodinu nám naslouchal. Potom řekl: „Takové zprávy člověk neslyší každý den.“

Pak jsme se s Lindou vrátily do Tartu, kde jsme se dozvěděly, že byli zatčeni další svědkové. Byla mezi nimi i Lindina matka. Nyní byla ve vazbě většina svědků včetně sester Sannameesových. Protože jsme věděly, že nás KGB hledá, pořídily jsme si kola a pokračovaly v kazatelské činnosti mimo toto město. Jednou večer mě příslušníci KGB zastihli v domě Almy Vardjaové, která byla tehdy čerstvě pokřtěna. Při kontrole mého pasu jeden z nich zvolal: „Podívejme, Ella! A my vás všude hledáme.“ Bylo to 27. prosince 1950.

Vězení a pak vyhnanství na Sibiři

Alma i já jsme si klidně sbalily několik věcí a pak jsme si sedly, abychom se najedly. Příslušníci KGB se na nás nevěřícně dívali a jeden řekl: „Vy ani nebrečíte. Jen si tady sedíte a jíte.“ Odpověděly jsme: „Odcházíme do nového působiště a nevíme, kdy zas budeme mít něco k jídlu.“ Vzala jsem si s sebou přikrývku a později jsem z ní udělala teplé ponožky a palčáky. Po několika měsících věznění jsem byla v srpnu 1951 spolu s dalšími svědky z Estonska poslána do vyhnanství. *

Z Estonska jsme jeli vlakem do Leningradu (nyní Sankt Petěrburg) v Rusku a odtud jsme byli posláni do nechvalně známého pracovního tábora ve Vorkutě v Komiské republice, která leží za polárním kruhem. V naší skupině byly tři moje duchovní sestry. Ve škole jsem se učila ruštinu a používala jsem ji od svého zatčení, takže v době, kdy jsem se dostala do tábora, jsem již dokázala mluvit rusky docela dobře.

Ve Vorkutě jsem se setkala s mladou Ukrajinkou, která se stala svědkem Jehovovým v jednom koncentračním táboře v Polsku. V roce 1945 ji Němci nahnali spolu se 14 dalšími svědky na loď, kterou zamýšleli potopit v Baltském moři. Loď se však bezpečně dostala do Dánska. Když se tato žena vrátila do Ruska, byla tam kvůli kazatelské činnosti zatčena a poslána do Vorkuty. Byla pro nás velkým povzbuzením.

Setkala jsem se také s dvěma ženami, které se mě ukrajinsky zeptaly: „Kdo je tady svědkem Jehovovým?“ Okamžitě jsem věděla, že to jsou moje křesťanské sestry. Povzbuzovaly nás a staraly se o nás. Ostatní vězeňkyně si všimly, že to bylo, jako kdyby na náš příjezd čekali členové rodiny.

Přemístění do mordvinského tábora

Při lékařském vyšetření v prosinci 1951 se ukázalo, že mám poruchu štítné žlázy. Kvůli tomu jsem byla přeložena skoro 1 500 kilometrů na jihozápad do obrovského komplexu vězeňských táborů v mordvinské oblasti, což bylo asi 400 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Během následujících let jsem se v tomto  ženském táboře setkala se svými duchovními sestrami z Německa, Maďarska, Polska a Ukrajiny. Tam jsem také poznala Maimu z Estonska, která byla zavřená z politických důvodů.

Ve vězení v Estonsku tato žena porodila holčičku a jedna laskavá strážkyně předala dítě Maimině matce. V mordvinském vězení jsem s Maimu studovala Bibli a ona souhlasila se vším, co se dozvídala. Dokonce o tom napsala své matce, která rovněž přijala biblickou pravdu a poučovala o tom Maiminu holčičku Karin. Po šesti letech Maimu propustili z vězení a ona se opět shledala se svou dcerou. Když Karin vyrostla, provdala se za svého spoluvěřícího. Oba slouží v odbočce svědků Jehovových v estonském Tallinnu již 11 let.

Jednomu z vězeňských táborů mordvinského komplexu se říkalo klec. Byl obehnaný zdí a uvnitř byly malé, přísně hlídané baráky. Kromě mě zde bylo kvůli křesťanské činnosti zavřeno také šest dalších duchovních sester. I tady jsme však ručně opisovaly Strážnou věž a pašovaly ji ostatním spoluvěřícím do blízkých táborů. Jednou z používaných metod bylo udělat v kostce mýdla otvor, do kterého jsme vložily opsaný článek. Otvor jsme pak zase uzavřely.

Během těch let v mordvinském táboře jsem pomohla více než deseti ženám, aby se rozhodly sloužit Bohu. Nakonec mi bylo 4. května 1956 řečeno: „Můžete jít a věřit si v toho vašeho Boha Jehovu.“ Během května jsem se dostala domů, do Estonska.

Téměř 50 let opět doma

Neměla jsem zaměstnání, peníze ani domov. Ale již několik dnů po svém příjezdu jsem se setkala se ženou, která projevila zájem o biblické nauky. Nechala mě nějakou dobu bydlet u sebe. Měla jednopokojový byt, ve kterém žila se svým manželem. Za vypůjčené peníze jsem nakoupila vlnu a pletla jsem svetry, které jsem pak na trhu prodávala. Později jsem dostala místo na onkologické klinice v Tartu, kde jsem sedm let vykonávala různé práce. Během té doby se vrátil z vyhnanství na Sibiři také Lembit Toom a v listopadu 1957 jsme se vzali.

KGB nás neustále sledovala a dělala nám těžkosti, protože kazatelské dílo bylo stále ještě pod zákazem. Přesto jsme se snažili mluvit o své víře všude, kde to jen šlo. Lembit popsal svou životní zkušenost v Probuďte se! z 22. února 1999. Koncem padesátých a během šedesátých a sedmdesátých let se svědkové postupně vraceli z vyhnanství zpět domů. Koncem osmdesátých let bylo v Estonsku více než 700 svědků. V roce 1991 byla naše činnost zákonně uznána. Od té doby stoupl počet svědků v Estonsku na více než 4 100.

Uplynulo již více než 60 let od doby, kdy jsem po druhé světové válce navštívila první tajné shromáždění svědků v Estonsku. Od té doby jsem rozhodnuta jednat podle biblické výzvy: „Důvěřuj v Jehovu a čiň dobro.“ Poznala jsem, že když to člověk dělá, dostane, ‚oč žádá jeho srdce‘. (Žalm 37:3, 4)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 23]

„Pojď do kazatelské služby a propracujme s dobrou zprávou celé Estonsko.“ Linda Mettigová

[Obrázek na straně 24]

S devíti dalšími sestrami v mordvinském vězení

[Obrázek na straně 24]

S manželem Lembitem dnes