Éra naprostého úpadku morálky

CO MYSLÍTE, kdy prudký pokles morálky začal? Bylo to během vašeho života, nebo už za života příbuzných a přátel, kteří jsou starší než vy? Někteří lidé říkají, že éra mimořádného morálního úpadku začala první světovou válkou, která vypukla v roce 1914. V knize The Generation of 1914 (Generace roku 1914) profesor historie Robert Wohl napsal: „Ti, kdo prožili válku, se nikdy nemohli zbavit pocitu, že v srpnu 1914 skončil jeden svět a začal jiný.“

 „Všude došlo k tomu, že normy chování, které již beztak upadaly, přestaly platit úplně,“ řekl historik Norman Cantor. „Když politici a generálové zacházeli s miliony lidí, o které se měli starat, jako se zvířaty posílanými na jatka, ani náboženské nebo etické zásady pak nedokázaly lidem zabránit, aby se jeden ke druhému nechovali s krutostí dravých zvířat. . . . Krveprolévání za první světové války [1914–1918] naprosto devalvovalo hodnotu lidského života.“

Anglický historik H. G. Wells ve svém souhrnném díle Dějiny světa uvedl, že po přijetí evoluční teorie „následovala skutečná demoralisace“. Proč? Někteří lidé totiž pokládali člověka pouze za vyšší formu zvířat. Wells, ačkoli sám byl evolucionista, v roce 1920 napsal: „Člověk, tak si řekli, jest společenský tvor jako indiánský honicí pes. . . . Tak se jim zdálo v pořádku, aby velicí psi lidské smečky také zastrašovali a utlačovali.“

Bylo to opravdu tak, jak se vyjádřil Norman Cantor — první světová válka měla na mravní smysl lidí ničivý dopad. Uvedený historik také vysvětluje proč: „Starší generace byla diskreditována ve všech směrech — v politických názorech, ve způsobu oblékání a v postoji k sexu.“ K tomuto morálnímu rozkladu značně přispěly i církve, které zaprodaly křesťanské nauky tím, že souhlasily s evoluční teorií a že znepřátelené strany podněcovaly k boji. Britský brigádní generál Frank Crozier napsal: „Křesťanské církve jsou největší krvežíznivci, jací existují, a hojně jsme jich využili.“

Morální zásady zavrženy

Desetiletí po první světové válce je označováno jako bouřlivá 20. léta a bylo charakteristické tím, že lidé začali opouštět dřívější hodnoty i morální zábrany a místo nich přijímali postoj ‚vše je dovoleno‘. Historik Frederick Lewis Allen se k tomu vyjádřil: „Desetiletí, které následovalo po válce, je možná přiléhavě známo jako desetiletí špatného chování. . . . Se starým pořádkem věcí zanikl starý soubor hodnot, které obohacovaly život a dávaly mu smysl, a hodnoty, které by je nahradily, nebylo snadné najít.“

Ve 30. letech minulého století došlo ke světové hospodářské krizi, která  vedla k tomu, že mnozí lidé vystřízlivěli, protože se ocitli v naprosté bídě. Koncem toho desetiletí však svět znovu vstoupil do války, která byla ještě horší než ta první. Brzy nato již státy vyráběly děsivé ničivé zbraně, což sice hospodářskou krizi zažehnalo, ale přineslo to nepředstavitelné utrpení a hrůzy. Na konci druhé světové války ležely stovky měst v ruinách. A dvě japonská města byla srovnána se zemí — každé pouze jednou jedinou atomovou bombou. Miliony lidí zahynuly v hrůzných koncentračních táborech. V této válce zemřelo celkem asi padesát milionů mužů, žen a dětí.

V úděsných podmínkách druhé světové války se lidé přestali držet osvědčených morálních hodnot a začali jednat podle vlastních měřítek. Kniha Love, Sex and War—Changing Values, 1939–45 (Láska, sex a válka — Hodnoty se mění, 1939–1945) uvádí: „Zdá se, že v době války zmizely sexuální zábrany. To, co bylo přijatelné na bojišti, totiž proniklo i do života civilistů. . . . Válečná doba s sebou nesla určitý pocit naléhavosti a vzrušení, který záhy nahlodal morální cítění, a život mnoha civilistů se zdál být stejně laciný a krátký jako život bojujících vojáků.“

Trvalá hrozba smrti vyvolávala v lidech silnou touhu po citových vztazích, byť jen přechodných. Sexuální povolnost během těchto vypjatých let jedna britská žena v domácnosti ospravedlňovala slovy: „My jsme v podstatě nejednali nemorálně, vždyť tehdy byla válka.“ Jeden americký voják připustil: „Podle běžně přijímaných měřítek jsme byli nemorální, ale byli jsme mladí a věděli jsme, že druhý den můžeme umřít.“

Mnozí lidé byli válečnými hrůzami, které viděli na vlastní oči, trvale poznamenáni. Někteří — včetně těch, kdo tehdy byli dětmi — se až dodnes potýkají s bolestnými vzpomínkami. Mnoho lidí ztratilo víru a spolu s ní i morální měřítka. Nic již nebylo autoritou, která by mohla určovat, co je dobré a co špatné, a tak všechno začalo být pokládáno za relativní.

Přijímání nových měřítek

Po druhé světové válce byly publikovány studie o sexuálním chování lidí. Jednou z nich byla Kinseyho zpráva, která ve 40. letech vyšla ve Spojených státech a měla více než 800 stran. Lidé se pak začali vyjadřovat otevřeněji k sexuálním záležitostem, o kterých se předtím běžně nemluvilo. I když se později zjistilo, že statistické údaje týkající se různých forem nenormálního sexuálního chování včetně homosexuality jsou nadsazené, z této zprávy přesto vyplynulo, že po válce nastal hluboký morální úpadek.

Stále však byla snaha budit zdání, že morální hodnoty jsou zachovávány. Například obsah rozhlasových, filmových a televizních programů byl cenzurován, aby se v nich neobjevilo nic nemravného. To však netrvalo dlouho. William Bennett, bývalý americký ministr školství,  prohlásil: „Od 60. let začal v americké společnosti strmý a nepřerušovaný sesun k tomu, co by bylo možné označit jako odklon od civilizovanosti.“ A tento trend byl patrný i v mnoha dalších zemích. Proč se ale v 60. letech začal morální úpadek tak rychle prohlubovat?

V tom desetiletí totiž téměř současně vzniklo hnutí za zrovnoprávnění žen a došlo k sexuální revoluci s takzvanou novou morálkou. Začala být k dispozici účinná antikoncepce, a tak nyní bylo možné užívat si sex beze strachu z otěhotnění. Stala se běžnou „volná láska“ neboli „pohlavní styky bez jakéhokoli závazku ze strany obou partnerů“.

Zároveň docházelo v tisku, ve filmech a v televizi k dalšímu posunu morálních norem. Zbigniew Brzezinski, bývalý předseda Rady národní bezpečnosti Spojených států, se o hodnotách předkládaných v televizních programech později vyjádřil: „Jednoznačně velebí materiální sebeuspokojování, normalizují násilí a brutalitu [a] propagují pohlavní promiskuitu.“

V 70. letech získaly velkou oblibu videopřehrávače. Lidé mohli v soukromí sledovat nemravné erotické filmy, na které by nikdy nešli do kina, protože by nechtěli, aby je při tom někdo viděl. A nedávno se prostřednictvím internetu stala pornografie toho nejhrubšího zrna dostupnou po celém světě komukoli, kdo má počítač.

Důsledky jsou v mnoha ohledech děsivé. Jeden dozorce v nápravném zařízení pro mladistvé řekl: „S dětmi, které sem přišly před deseti lety, jsem si mohl povídat o tom, co je správné a co špatné. Ale ty, které sem přicházejí dnes, vůbec nechápou, o čem mluvím.“

Na koho se obrátit?

Morální vedení nemůžeme hledat u církví ve světě. Na rozdíl od Ježíše a jeho následovníků v prvním století se totiž nedrží spravedlivých zásad, ale staly se částí tohoto světa se všemi jeho špatnostmi. Jeden spisovatel položil otázku: „Kdy proběhla nějaká válka, při níž by se netvrdilo, že na každé straně stojí Bůh?“ O dodržování Božích morálních zásad se před řadou let jeden duchovní v New Yorku vyjádřil: „Církev je jedinou organizací na světě, na jejíž členy jsou kladeny menší nároky než na cestující v autobuse.“

Výrazný úpadek morálky v tomto světě jasně ukazuje, že je naléhavě zapotřebí něco udělat. Ale co? Jaká změna je nutná? Kdo ji může prosadit a jakým způsobem?

[Praporek na straně 5]

„Krveprolévání za první světové války [1914–1918] naprosto devalvovalo hodnotu lidského života“

[Rámeček na straně 6]

CTNOSTI VERSUS HODNOTY

Ctnosti neboli kladné mravní vlastnosti bývaly dříve jasně dané. Člověk buď byl čestný, věrný a slušný, anebo takový nebyl. Pojem „ctnosti“ však byl v dnešní době nahrazen výrazem „hodnoty“. A to představuje určitý problém, jak ve své knize The De-Moralization of Society (De-moralizace společnosti) popisuje historička Gertrude Himmelfarbová. „O ctnostech nelze říci totéž, co lze říci o hodnotách, . . . totiž že každý má právo zvolit si ctnosti podle sebe.“

Tato historička uvádí, že hodnotami „může být náboženské přesvědčení, názory, postoje, pocity, zvyklosti, pravidla, preference, předsudky, a dokonce i výstřelky — tedy cokoli, co se jedinec, skupina nebo společnost rozhodne v určité době a z nějakého důvodu za hodnotu pokládat“. V dnešní svobodomyslné společnosti se lidé domnívají, že mají právo vybrat si své vlastní hodnoty stejně jako zboží v supermarketu. Jestliže to tak je, co se pak děje se skutečnými ctnostmi a morálními zásadami?

[Obrázek na straně 6 a 7]

Pokleslá zábava je stále dostupnější