Přejít k článku

Přejít na obsah

Dyslexie mě nepřipravila o mé cíle

Dyslexie mě nepřipravila o mé cíle

Dyslexie mě nepřipravila o mé cíle

Vypráví Michael Henborg

Mám poruchu učení, které se říká dyslexie. Touto poruchou trpí také rodiče a moji tři mladší bratři. Kvůli dyslexii je pro mě obtížné číst, a to i když je text v dánštině, mém rodném jazyce. Školní léta pro mě znamenala skutečný boj. Dostalo se mi však velké pomoci a povzbuzení, zvláště od mé rodiny.

JSEM v naší rodině už čtvrtou generací, která patří ke svědkům Jehovovým, a čtení, především Bible a biblických studijních pomůcek, bylo vždy důležitou součástí našeho života. S mladším bratrem Flemmingem jsme pravidelně doprovázeli tatínka v křesťanské kazatelské službě, a proto schopnost dobře číst a psát považujeme za velmi důležitou.

Už v dětství jsem četl každé vydání Strážné věže Probuďte se!, i když mi jedno číslo někdy zabralo až 15 hodin. Kromě toho jsem se rozhodl přečíst si celou Bibli. Také jsem se přihlásil do teokratické školy, která po celém světě probíhá ve sborech svědků Jehovových. Studenti se v ní učí dobře číst a vyjadřovat se a také přednášet proslovy před posluchači. V boji s dyslexií mi to vše nesmírně pomohlo. To jsem však ještě netušil, že budu zápasit nejenom s dánštinou. Rád vám o tom řeknu víc.

Učím se anglicky

V roce 1988, když mi bylo 24 let, jsem začal sloužit jako průkopník. Tak se říká svědkům Jehovovým, kteří kázání dobré zprávy věnují větší množství času. V Dánsku žije velký počet imigrantů a já jsem chtěl o biblické pravdě mluvit i s nimi. Abych to však mohl dělat dobře, musel jsem se naučit anglicky, což pro mě bylo velmi těžké. Díky vytrvalosti a soukromým hodinám jsem se postupně zlepšoval a za nějaký čas jsem již o dobré zprávě mohl hovořit s anglicky mluvícími cizinci, kteří žili v mém rodném městě Kodani. Chyb jsem samozřejmě dělal mnoho, ale nenechal jsem se tím odradit.

Znalost angličtiny mi také umožnila, abych se jako dobrovolný pracovník zapojil do stavebních projektů svědků Jehovových v několika zemích. Nejprve jsem byl poslán do Řecka a později jsem pomáhal při stavbě madridské odbočky ve Španělsku.

Chtěl jsem se do kazatelského díla zapojit v ještě větší míře, a proto jsem si podal přihlášku do školy služebního vzdělávání, kterou pořádají svědkové Jehovovi. Škola trvá osm týdnů a je určena svobodným křesťanským mužům, kteří jsou ochotni přijmout pověření sloužit v místě, kde je zapotřebí více kazatelů dobré zprávy. (Marek 13:10) Byl jsem pozván, abych se této školy zúčastnil ve Švédsku, a to ve třídě s výukou v angličtině.

Škola začínala 1. září 1994. Protože jsem na ni chtěl být dobře připraven, po dobu asi osmi měsíců jsem se angličtinu učil čtyři hodiny denně a také jsem přešel do anglického sboru. Od začátku výuky jsem byl rozhodnutý nedovolit, aby dyslexie stála v cestě mému pokroku. Například když nám instruktor dal nějakou otázku, často jsem zvedl ruku, i když jsem ještě nevěděl, jakými slovy odpovím. Po graduaci jsem byl pověřen, abych sloužil jako průkopník v Kodani. Naučit se anglicky bylo těžké, ale ještě těžší úkol stál přede mnou.

Zdolávám tamilštinu

V prosinci 1995 jsem byl přidělen do tamilského sboru v dánském městě Herning. Měl jsem dojem, že tamilština musí být jedním z nejtěžších jazyků vůbec. Má 31 písmen a také složená písmena tvořená kombinacemi souhlásek a samohlásek, takže používá téměř 250 znaků.

Proslovy ve sboru jsem zpočátku měl v dánštině a vždy je někdo překládal do tamilštiny. Později jsem je začal přednášet v tamilštině, ale pochybuji, že mi vůbec někdo rozuměl. I tak mi posluchači uctivě naslouchali, přestože na tvářích mnoha z nich hrál pobavený úsměv. Abych svůj pokrok urychlil, rozhodl jsem se odjet do země, kde tamilsky mluví miliony lidí — na Srí Lanku.

Dorazil jsem tam v říjnu 1996, v době, kdy země byla zmítána občanskou válkou. Nějaký čas jsem žil ve městě Vavunijáva, které leželo na hranici mezi oběma znepřátelenými stranami. V hmotném ohledu toho místní svědkové moc neměli, přesto mě zahrnuli láskou a pohostinností a velmi se snažili mi s tamilštinou pomoci. Ostatní lidé žasli, když viděli, že já, v té oblasti jediný člověk za Západu, se s nimi snažím mluvit v jejich jazyce. Moji snahu mluvit s nimi o Bibli mi usnadňovala jejich vděčnost a pokora.

V lednu 1997 jsem se musel vrátit do Dánska. O rok později jsem se oženil s Camillou, která sloužila jako průkopnice. Srí Lanka mě však vábila dál, a tak jsem se tam v prosinci 1999 vrátil, tentokrát však už se svou ženou. Netrvalo dlouho a studovali jsme Bibli s mnoha jednotlivci i rodinami a také jsme chodili s místními svědky na jejich biblická studia. Služba a tamilština nás plně zaměstnávaly.

V březnu 2000 jsme se museli vrátit do Dánska. Bylo těžké rozloučit se s místními svědky a lidmi, se kterými jsme studovali Bibli, protože jsme si je skutečně zamilovali. Čekaly nás však nové úkoly a opět další jazyk.

Od tamilštiny k lotyštině

Po čtyřech letech společného života, v květnu 2002, jsme dostali pozvání sloužit jako misionáři v Lotyšsku, evropské zemi, která leží na východ od Dánska. Camilla se lotyštinu naučila velmi rychle a již za šest týdnů byla schopná v ní komunikovat. Mně to ale tak dobře nešlo. Vlastně až dodnes mám pocit, že jsem navzdory veškeré pomoci, kterou jsem dostal, udělal jen malý pokrok. Jsem ale rozhodnut to nevzdat. *

Camilla je pro mě i nadále velkou oporou. Oba dál s radostí sloužíme jako misionáři a měli jsme možnost studovat Bibli již s mnoha vděčnými lidmi. Když si nevzpomenu na nějaké slovo nebo udělám gramatickou chybu, místní svědkové a lidé, se kterými studujeme Bibli, se trpělivě snaží mi porozumět a pomoci. Díky tomu pociťuji v kazatelské službě a při proslovech na křesťanských shromážděních větší jistotu.

Říkáte si, proč jsem se začal učit cizí jazyky, když je to pro mě tak obtížné? Vyjádřeno jednoduše, bylo to z lásky — ani ne tak k jazykům, jako spíš k lidem. Pomoci někomu, aby poznal pravého Boha Jehovu a přiblížil se k němu, je úžasná výsada. A jak to vyplývá i ze zkušeností mnoha jiných misionářů, je mnohem snadnější toho dosáhnout, když člověk s lidmi mluví v jejich rodném jazyce, v jazyce, který oslovuje jejich srdce.

Během těch let jsme měli s manželkou možnost zprostředkovat přesné poznání Bible mnoha lidem. Nemyslíme si však, že by to byla naše zásluha. Za to, že jsme mohli vidět dobré výsledky naší práce, děkujeme Jehovovi. Vždyť my jsme semena biblické pravdy jen zasadili a zalévali, ale Bůh způsobil, aby vyrostla. (1. Korinťanům 3:6)

I překážka může být pomocí

Dyslexie pro mě sice byla v mnoha ohledech překážkou, ale v něčem mi také pomohla. V čem? Když mám ve sboru proslov, je pro mě přirozené nespoléhat se tolik na psané poznámky, a mám proto lepší zrakový kontakt s posluchači. Hodně také používám znázornění, protože je snadné si je zapamatovat. V určitých ohledech mi tedy moje porucha pomohla rozvinout mé vyučovací schopnosti.

Apoštol Pavel napsal: „Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné věci.“ (1. Korinťanům 1:27) Kvůli dyslexii jsem bezpochyby v určitém ohledu ‚slabou věcí‘. Stejně jako mnozí další jsem však poznal, že Jehova může naše nedostatky bohatě vynahradit. Musíme si jen dávat rozumné cíle, mít skromná očekávání, modlit se o Jehovova svatého ducha a pak prostě jít a zkoušet to.

[Poznámka pod čarou]

^ 18. odst. Po šesti letech služby v Lotyšsku byli Henborgovi nedávno přiděleni do Ghany.

[Rámeček na straně 22]

CO VÍME O DYSLEXII?

Co je to dyslexie? Slovo „dyslexie“ pochází z řečtiny a znamená „špatná řeč“. Dyslexie provází člověka celý život. Je to porucha související s jazykovými schopnostmi, zvláště se čtením. Lidé s dyslexií si obvykle obtížně vytvářejí spojení mezi písmeny a hláskami, které tato písmena představují. Konkrétní projevy se však mohou u jednotlivých osob lišit.

Co ji způsobuje? Konkrétní příčiny zůstávají nejasné, i když se ví, že určitou úlohu zde hraje dědičnost. Studie ukazují, že dyslexie je spojena s neobvyklým vývojem a funkcí mozku. Nesouvisí však se všeobecnou inteligencí nebo nedostatkem touhy učit se. V činnostech, které nevyžadují rozvinuté jazykové schopnosti, jsou lidé trpící dyslexií často dokonce velmi nadaní.

Jak si s dyslexií poradit? Velmi důležité je tuto poruchu včas odhalit. Účinnou metodou při rozvíjení jazykových dovedností je zapojit do učení několik smyslů, především sluch, zrak a hmat. Mnoho žáků potřebuje individuální pomoc, která jim umožní dělat pokrok svým vlastním tempem. Může být také zapotřebí pomoci jim s citovými problémy, které vyplývají z toho, že ve škole mají potíže. S kvalitním individuálním vyučováním a s vynaložením osobního úsilí se i žák s dyslexií může naučit dobře číst a psát. *

[Poznámka pod čarou]

^ 31. odst. Výše uvedené informace jsou založeny na materiálech International Dyslexia Association. Viz také článek „Trpí vaše dítě poruchou učení?“ v Probuďte se! z ledna 2009.

[Obrázek na straně 23]

S místním svědkem na Srí Lance

[Obrázek na straně 23]

S Camillou v Lotyšsku