Boha jsme dali na první místo

Vypráví Pierre Worou

„Bonjour!“ Tento francouzský pozdrav používám celý život. Ale v listopadu 1975 jsem kvůli tomu byl zatčen. Rád vám budu vyprávět, proč se to stalo a co se událo od té doby.

NARODIL jsem se 1. ledna 1944 v Malété, což je předměstí Savé ve středním Beninu. * Rodiče mi dali tradiční jorubské jméno Abiola. Už v mládí jsem si ho ale změnil na Pierre, protože mi to připadalo modernější a běžnější.

Lidé ve městě měli pro každého mladého nějakou přezdívku. Mně říkali Pastor, protože při narození jsem byl podobný jednomu místnímu duchovnímu. Mnohem víc než hodiny katechismu mě však zajímal fotbal.

V roce 1959 jsem se přestěhoval do Sakété na jihu země, abych tam mohl pokračovat ve studiu. Žil jsem u bratrance Simona, učitele, s nímž krátce předtím začali studovat Bibli dva svědkové Jehovovi. Jejich rozhovory mě zprvu nijak nelákaly. Později jsem se ale zeptal dalšího bratrance, Michela, zda by se chtěl se mnou ke studiu připojit, a on souhlasil. Tehdy jsem poprvé slyšel Boží jméno Jehova.

Jednou v neděli jsme se se Simonem a Michelem rozhodli, že místo do kostela půjdeme na shromáždění svědků. Docela nás zklamalo, že tam přišlo jen pět lidí — dva svědkové a my tři. Bylo nám však jasné, že se jedná o biblickou pravdu, a ve studiu jsme pokračovali. První z nás, kdo se dal pokřtít na znamení toho, že se zasvětil Jehovovi, byl Michel. Dnes slouží jako průkopník, neboli je celodobým evangelistou svědků Jehovových.

Simon se přestěhoval více na sever do města Kokoro a já šel s ním. Ve vesnici Ouansougon se měl konat sjezd svědků. Simon se tam vydal taxíkem, ale já těch 220 kilometrů jel na kole. V pátek 15. září 1961 jsme zde byli oba pokřtěni.

Náročné situace v celodobé službě

Vydělával jsem si malováním a prodejem obrázků a také mě živilo jedno úrodné políčko. Když náš sbor navštívil cestující dozorce Philippe Zannou, zeptal se mě, zda jsem někdy uvažoval o tom, že bych začal celodobě sloužit jako průkopník. Prodiskutovali jsme to s mým dobrým přítelem Emmanuelem Fatunbi a řekli, že oba bychom s touto službou mohli začít v únoru 1966. Za nějaký čas jsem začal sloužit jako cestující dozorce. Navštěvoval jsem sbory, ve kterých bratři mluvili fonsky, jorubsky, francouzsky a jazykem gun.

Zanedlouho jsem se seznámil s okouzlující mladou křesťankou Julienne, která chtěla stejně jako já vést život zaměřený na duchovní věci. Mou manželkou se stala 12. srpna  1971. Začali jsme sbory navštěvovat společně. Náš syn Bola se narodil 18. srpna 1972. Mezi jednotlivými sbory jsme cestovali na kole — já šlapal, Julienne seděla za mnou a Bolu měla na zádech. Obvykle nás doprovázel ještě nějaký místní svědek, který vezl naše zavazadla. Sbory jsme takto navštěvovali čtyři roky.

Jednou Julienne náhle onemocněla. Celou noc měla hrozné bolesti. Ráno jsem se vydal ven hledat pomoc. Šel jsem po silnici a najednou, i když to v té oblasti není nijak obvyklé, se tam objevilo taxi. Navíc prázdné, což bylo ještě překvapivější. Vysvětlil jsem řidiči, v jaké jsme situaci, a požádal ho, aby nás vzal do hlavního města Porto-Novo vzdáleného asi 25 kilometrů. Souhlasil. Po příjezdu do cíle se na nás usmál a řekl: „To je v pořádku. Dneska to máte zdarma.“

Julienne byla dva týdny ubytovaná v domácnosti jednoho křesťana, protože musela zůstat na lůžku. Lékař byl velmi laskavý a navštěvoval ji každý den. Také jí přinesl potřebné léky. Když k Julienne přišel naposled, s obavami jsem ho požádal o účet. Ohromilo mě, když řekl: „Nechte to tak.“

Dramatické změny

V roce 1975 se v Dahome ujala moci marxistická vláda. Název země se změnil na Beninskou lidovou republiku. Změnil se i každodenní život. Lidé byli nuceni používat nový pozdrav „Pour la révolution?“ (Jsi pro revoluci?). Očekávaná odpověď byla „Prêt!“ (Připraven!). Naše biblicky školené svědomí nám ale nedovolovalo používat taková politická hesla, což vyvolalo mnoho projevů nepřátelství.

Jednu neděli koncem roku 1975 jsem při službě dům od domu nedaleko obce St. Michel byl zatčen. Jak už jsem se zmínil v úvodu, jednomu muži, který mě pozdravil „Pour la révolution?“, jsem odpověděl „Bonjour!“. Policisté mě odvedli na stanici a zbili. Později ten den ale tři místní svědkové dosáhli mého propuštění.

Byl jsem prvním svědkem Jehovovým, který byl zatčen. Brzy nato však došlo k zatčení mnoha dalších svědků po celém Beninu. Vláda zabavila sály Království a deportovala misionáře. Dokonce byla uzavřena odbočka a mnoho svědků muselo ze země uprchnout. Někteří zamířili na západ do Toga a jiní na východ do Nigérie.

V Nigérii se naše rodina rozrůstá

Náš druhý syn Kola se narodil 25. dubna 1976. O dva dny později byla vládním výnosem č. 111 zakázána činnost svědků Jehovových. Vydali jsme se do Nigérie a tam jsme se dostali do sálu Království naplněného mnoha uprchlíky. Následující den jsme byli rozděleni do okolních sborů. Jen co jedna skupina uprchlíků ze sálu odešla, dorazili další. Do vzdálenějších sborů pak byli uprchlíci rozváženi nákladními auty.

Nigerijská odbočka svědků Jehovových mě požádala, abych navštívil všechny svědky z Beninu. Pak jsem byl jmenován cestujícím dozorcem pro sbory s jorubsky mluvícími svědky a později i pro sbory, kde se používal jazyk gun. Cestovali jsme na motorce. Bolu jsem měl před sebou a Kola seděl mezi Julienne a mnou.

V roce 1979 jsme zjistili, že Julienne čeká další dítě, takže bylo nutné, abych se službou cestujícího dozorce skončil. Narodila se nám dcera Jemima. Z Beninu se k nám přistěhovala Juliennina mladší sestra, které jsme říkali Pépé. Naše rodina se rozrůstala dál. Narodili se nám synové Caleb (v roce 1983) a Silas (v roce 1987), a tak nás nakonec bylo osm. Chtěli jsme s Julienne být dobrými rodiči, ale přáli jsme si, bude-li to jen trochu možné, zůstat v celodobé službě. Jak to však udělat? Pronajali jsme si pole a začali pěstovat maniok, kukuřici a kolokázii a pak jsme si ve vesnici Ilogbo-Eremi postavili malý dům.

 Když jsme s Julienne vypravili ráno děti do školy, šli jsme do služby. Vracívali jsme se ale domů tak, abychom mohli jíst společně jako rodina. Po siestě jsme pracovali na poli. Julienne a Pépé také chodily prodávat vypěstované plodiny na trh. Všichni jsme pracovali velmi tvrdě. Díky Bohu jsme tehdy byli jen zřídkakdy nemocní.

Uspokojující život i bez vyššího vzdělání

Nikdy jsme děti nevybízeli k tomu, aby usilovaly o vyšší vzdělání. Věděli jsme, že má-li člověk cítit uspokojení ze života, je zapotřebí, aby na první místo dával zájmy Království, usiloval o křesťanské vlastnosti a tvrdě pracoval. Snažili jsme se, aby děti tyto hodnoty skutečně přijaly za své. Studoval jsem s nimi Bibli a přinášelo mi obrovskou radost, když jsem viděl, jak si postupně vytvářejí vztah k Jehovovi, zasvěcují mu svůj život a dávají to najevo křtem.

Pépé, která je starší než naše děti, se osamostatnila jako první. Když se k nám kdysi přistěhovala, naučil jsem ji číst. Měla sice jen malé vzdělání, ale zaměřovala se na studium Bible a na duchovní věci. Poté, co nějakou dobu sloužila jako průkopnice, se provdala za cestujícího dozorce Mondaye Akinru a začala ho doprovázet. Nyní mají syna jménem Timothy. V celodobé službě však pokračují a Monday má také mnoho úkolů při organizaci sjezdů.

Bola se vyučil kuchařem u jedné velké společnosti. Brzy si jeden ředitel všiml jeho dobrých pracovních návyků, spolehlivosti a dalších pěkných křesťanských vlastností. Za nějakou dobu byl Bola v té společnosti povýšen do odpovědného postavení. Hlavně ale je dobrým manželem své ženě Jane, milujícím otcem svým třem dětem a také zodpovědným starším ve sboru svědků Jehovových v nigerijském Lagosu.

Kola se vyučil krejčím a také vstoupil do průkopnické služby. Díky tomu, že se v Nigérii naučil anglicky, byl v roce 1995 pozván, aby pracoval v překladatelském oddělení beninské odbočky svědků Jehovových. Slouží tam už 13 let.

Opět sloužíme v Beninu

Měli jsme obrovskou radost, když beninská vláda vydala 23. ledna 1990 výnos, kterým zrušila dřívější výnos zakazující naši činnost. Do Beninu se vrátilo mnoho uprchlíků. Přijeli noví misionáři a znovu byla otevřena odbočka. V roce 1994 se tam vrátila i naše rodina, ale Pépé a Bola s rodinami zůstali v Nigérii.

Našel jsem si práci na částečný úvazek. Díky štědré podpoře od Boly a také malému příjmu z pronájmu domu v Nigérii jsme si mohli v blízkosti odbočky postavit dům pro nás pět. Jemima byla více než šest let v pravidelné průkopnické službě a živila se jako švadlena. Pak se vdala za Kokoua Ahoumenoua a společně nyní pracují v beninské odbočce. Caleb a Silas dokončují školní docházku. Díky Boží pomoci a spolupráci naší rodiny jsme s Julienne v celodobé službě už více než 40 let.

Kazatelskému dílu v Beninu Bůh bohatě požehnal. Když jsem byl v roce 1961 pokřtěn, kázalo v této zemi dobrou zprávu 871 svědků Jehovových. V roce, kdy jsem byl zatčen, jejich počet dosáhl 2 381. V době našeho návratu do Beninu v roce 1994 bylo svědků již 3 858, a to navzdory 14 let trvajícímu zákazu. Dnes už jich je více než dvojnásobek — přes 9 000. A Slavnosti na památku Kristovy smrti se v roce 2008 zúčastnilo 35 752 lidí.

Čas od času si zajdu na místo, kde jsem byl před třiceti lety zatčen, a přemýšlím o tom, co se od té doby událo. Především děkuji Bohu, že naší rodině tolik žehnal. Nikdy nám nic nescházelo. A ještě stále lidi zdravím: „Bonjour!“

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 13]

Usmál se a řekl: „To je v pořádku. Dneska to máte zdarma.“

[Praporek na straně 14]

Nikdy jsme děti nevybízeli k tomu, aby usilovaly o vyšší vzdělání

 [Obrázek na straně 15]

Když jsem sloužil jako cestující dozorce, 1970

[Obrázek na straně 15]

S našimi prvními dvěma syny, Bolou a Kolou, 1976

[Obrázek na straně 15]

S manželkou, pěti dětmi, třemi vnoučaty a Pépé s manželem, dnes