Přejít k článku

Přejít na obsah

Kdo reaguje na vaše volání o pomoc?

Kdo reaguje na vaše volání o pomoc?

Kdo reaguje na vaše volání o pomoc?

Blikající majáčky naší sanitky vrhají světlo na okolní vozidla a domy. Pronikavé kvílení sirény zastavuje dopravu i chodce a umožňuje nám proplétat se mezi auty. Někdo zavolal o pomoc.

UŽ VÍCE než 20 let pracuji jako záchranář a poskytuji neodkladnou zdravotní péči nemocným a zraněným lidem. * Nikdy předem nevím, co nový den přinese. Dostávám se do nejrůznějších situací, od všedních po mimořádné. Mnohé z nich dopadnou šťastně, ale někdy jsem svědkem nevýslovných tragédií.

Význam pro společnost

Záchranáři, nazývaní v některých zemích paramedici, tvoří jednu ze základních složek kanadského zdravotnictví. Odborná zdravotní péče, kterou poskytují před tím, než je pacient dovezen do nemocnice, může zmírnit následky jeho onemocnění nebo úrazu, a v některých případech mu dokonce zachránit život. *

V mnoha oblastech Kanady je záchranná služba dostupná 24 hodin denně, 365 dní v roce. Jejím zřizovatelem je někdy město, jindy soukromá firma nebo nemocnice. Někteří záchranáři jsou zaměstnáni u společností, které přepravují nemocné, a někteří u hasičů.

Tito speciálně vyškolení muži a ženy vyrážejí do akce během několika sekund poté, co obdrží tísňové volání. Takový telefonát může přijít kdykoli. Podívejme se, co jejich práce zahrnuje.

Školeni k záchraně životů

Odborná příprava záchranářů a příslušná terminologie se sice v jednotlivých provinciích Kanady liší, ale obecně se rozlišují čtyři stupně kvalifikace. Potřebnou kvalifikaci k práci záchranáře kontrolují jak státní úřady na různých úrovních, tak zdravotnické instituce.

Mé počáteční školení zahrnovalo mnoho hodin teoretické výuky a praxi v nemocnici a u záchranné služby. Učili jsme se hodnotit základní životní funkce, používat kyslíkové a ventilační přístroje a provádět kardiopulmonální resuscitaci (KPR), a také používat obvazy, dlahy a pomůcky ke znehybnění páteře.

Potom jsem absolvoval 300 hodin stáží na příjmových ambulancích, jednotkách intenzivní péče a porodnických odděleních několika nemocnic. Na první porod, u kterého jsem asistoval, nikdy nezapomenu — bylo to, jako bych se podílel na zázraku. Tato a jiné zkušenosti mě připravily na další školení, k němuž patřilo více než 300 hodin, kdy jsem pod vedením dvou zkušených záchranářů vyjížděl ke skutečným případům. Po úspěšném složení písemné a praktické zkoušky jsem získal kvalifikaci druhého stupně (záchranář pro základní péči).

Několik let jsem pracoval ve venkovských i městských oblastech. O tom, že moje nově nabyté dovednosti mají velkou hodnotu, jsem se přesvědčil brzy. Na příjmové oddělení nemocnice přišel jeden stavební dělník a stěžoval si na bolest na hrudi. Krátce poté u něj došlo k zástavě srdce. Pomáhal jsem lékařům a zdravotním sestrám, kteří provedli KPR a defibrilaci a podali mu léky. Za několik minut se jeho srdeční činnost obnovila a začal sám dýchat. Převezli ho na resuscitační jednotku. Příští den jsem byl poslán na toto pracoviště a jeden lékař mi představil muže, který seděl na lůžku a povídal si s manželkou. Nepoznal jsem ho, dokud neřekl: „Pamatujete si na mě? Včera jste mi zachránil život!“ Byl to úžasný pocit.

Závěrečná část mého odborného výcviku zahrnovala spolupráci s lékařem, který mě doprovázel během jedné 12hodinové služby a sledoval mě při práci. Nakonec jsem složil písemnou a praktickou zkoušku a získal kvalifikaci třetího stupně (záchranář pro pokročilou péči).

Záchranáři pracují pod vedoucím lékařem, který obvykle ve spolupráci s poradním výborem lékařů připravuje písemné protokoly neboli postupy zdravotní péče. Při poskytování neodkladné zdravotní péče se záchranáři buď řídí těmito postupy, nebo pomocí vysílačky či telefonu přímo komunikují s lékaři ze specializované skupiny. Proto se o záchranářích říká, že jsou očima, ušima a prodlouženýma rukama lékařů. Ošetření, které poskytují v domácnostech, ve veřejných budovách nebo na místě dopravní nehody, může zahrnovat podávání kyslíku či léků, defibrilaci, ale také intubaci a chirurgické zákroky. (Viz rámeček  „Co musí záchranář umět“ na straně 15.)

Náročné povolání

Ke každodenní práci záchranářů neodmyslitelně patří určitá rizika a náročné situace. Vyjíždějí za každého počasí a místo nebo okolnosti zásahu nejsou vždy bezpečné. Riskantní může být i samotná jízda k naléhavému případu.

Neustále existuje riziko, že přijdeme do styku s krví, tělními tekutinami a infekčními chorobami. Podle potřeby používáme osobní ochranné pomůcky, jako jsou rukavice, brýle, obličejové masky a štíty a také speciální oděvy nebo zástěry.

Často jednáme s rodinnými příslušníky nebo přáteli pacientů a s dalšími lidmi, jejichž emocionální reakce může být extrémní a nepředvídatelná. Když smrt rozdělí manžele, kteří spolu žili desítky let, je to tragédie. Informovat pozůstalého partnera není snadné. Kdysi jsem musel jedné ženě sdělit, že její manžel zemřel. Reagovala tak, že mě prudce odstrčila a s křikem a pláčem vyběhla na ulici. Když se mi ji podařilo dohonit, otočila se, padla mi kolem krku a začala mi neutišitelně plakat na rameni.

Při jednání s osobami, které jsou citově rozrušené nebo jsou pod vlivem alkoholu či drog, je třeba být empatický, taktní a soucitný. Nelze odhadnout, co lidé v takovém stavu udělají. Za dobu, co pracuji jako záchranář, mě pacienti, kteří se nedokázali ovládnout, pokousali, poplivali a napadli i jinými způsoby.

Práce je nesmírně náročná i fyzicky. Běžně zvedáme těžké pacienty, a někdy to musíme dělat ve velmi nešikovné pozici. Spoustu času strávíme tím, že někoho ošetřujeme vkleče nebo jsme nad ním skloněni. Při našem povolání dochází relativně často k pracovním úrazům, nejvíce trpí záda, ramena a kolena. Někdy se záchranář zraní tak vážně, že tuto práci už dál nemůže vykonávat. Obvykle sloužíme na směny, což také může být vyčerpávající.

Pomáhat nemocným a zraněným lidem, kteří jsou v ohrožení života, s sebou nese duševní a citový stres. Záchranář musí v kritických situacích zůstat klidný, používat zdravý úsudek a rozhodovat se racionálně. Záchranáři jsou očitými svědky lidského utrpení a tragédií. Pomáhají při úrazech, které vypadají strašně. Živě si vybavuji jednoho mladého muže, který měl těžký pracovní úraz. Od hrudníku dolů nebylo vůbec možné rozlišit jednotlivé části těla a on mě a mého kolegu zoufale prosil, abychom ho nenechali umřít. Navzdory našemu maximálnímu úsilí i obrovské snaze týmu lékařů a sester žel za necelou hodinu zemřel.

Některé scény opravdu drásají srdce. Jednou časně ráno jsme byli přivoláni k domu, který byl v plamenech. Manžel se vrátil z práce zrovna ve chvíli, kdy se jeho ženě s tříletou dcerkou podařilo z domu uniknout. Tři další děti ve věku od čtyř měsíců do pěti let a dědeček však byli uvězněni uvnitř, dokud se hasičům nepodařilo je vyprostit. Byl jsem v jednom z několika týmů zdravotníků, kteří se marně snažili je zachránit.

Možná vás napadla otázka, proč vůbec někdo chce být záchranářem. Čas od času si to říkám také. Vzpomenu si ale na Ježíšovo podobenství o laskavém Samaritánovi, který nelitoval obětí a ochotně pomohl zraněnému muži. (Lukáš 10:30–37) K práci záchranáře patří to, že se fyzicky a citově vydává, aby reagoval na volání o pomoc. Být záchranářem je pro mě odměňující, ale přesto se těším na dobu, až tato práce nebude zapotřebí. Bůh totiž slibuje, že v blízké budoucnosti nikdo neřekne: „Jsem nemocný.“ A ‚smrt ani bolest již nebudou‘. (Izajáš 33:24; Zjevení 21:4) Vyprávěl jeden záchranář z Kanady.

[Poznámky pod čarou]

^ 3. odst. O otázce případného konfliktu mezi svědomím křesťana a prací záchranáře se dočtete ve Strážné věži z 15. dubna 1999 na straně 29 a ve Strážné věži z 1. července 1976 na stranách 207 a 208.

^ 5. odst. V České republice vyjíždějí k vážným případům i lékaři. Naproti tomu v některých zemích jezdí v sanitce pouze řidič, jehož úkolem je co nejrychleji dopravit pacienta do nemocnice.

[Praporek na straně 13]

Nepoznal jsem ho, dokud neřekl: „Pamatujete si na mě? Včera jste mi zachránil život!“ Byl to úžasný pocit

[Praporek na straně 14]

Za dobu, co pracuji jako záchranář, mě pacienti, kteří se nedokázali ovládnout, pokousali, poplivali a napadli i jinými způsoby

[Rámeček a obrázky na straně 15]

 CO MUSÍ ZÁCHRANÁŘ UMĚT

Zdravotničtí záchranáři jsou vyškoleni, aby uměli zprůchodnit dýchací cesty pacienta, tedy zajistit, aby se vzduch mohl dostávat do plic. K tomu je někdy zapotřebí provést intubaci, což je zavedení pružné plastové endotracheální trubice ústy a skrz hlasivky do průdušnice, přičemž se používá laryngoskop. Někdy může být nezbytné provést koniotomii, to znamená skalpelem udělat řez na krku pacienta a pomocí jehly, úzké kanyly a vodicího drátu zavést širší kanylu přímo do průdušnice. Při kolapsu plíce, což je stav ohrožující život, se zavádí jehla a drén skrz hrudní stěnu.

Jiným odborným výkonem je nitrožilní léčba. Pomocí jehly se do žíly zavede kanyla. Pacient tak může dostat infuzi fyziologického roztoku nebo jiných tekutin. V některých situacích se používá intraoseální jehla, která umožňuje podat infuzi přímo do kostní dřeně.

Je-li zapotřebí monitorovat elektrokardiogram pacienta, používají záchranáři srdeční defibrilátor s monitorem. Tento přístroj může sloužit také k defibrilaci (použití elektrického výboje při srdeční zástavě s cílem obnovit normální rytmus a funkci srdce) nebo ke kardioverzi (použití synchronizovaného elektrického výboje ke zpomalení nebezpečně rychlého tepu). Defibrilátor s monitorem může posloužit i jako dočasný vnější kardiostimulátor k urychlení činnosti srdce, které pracuje příliš pomalu.

[Podpisek]

Všechny fotografie: pořízeno s laskavým svolením City of Toronto EMS

[Podpisek obrázku na straně 12]

Pořízeno s laskavým svolením City of Toronto EMS