Pojďte se svézt rikšou!

V OKAMŽIKU, kdy dorazíte do Dháky, hlavního města Bangladéše, si určitě všimnete něčeho zvláštního. Mezi davy lidí se valí záplava cyklorikš. V nekonečných proudech se tyto dopravní prostředky proplétají ulicemi a uličkami a převážejí lidi i nejrůznější zboží.

V Dháce jsou rikši stále populární. Je jich registrováno asi 80 000, ale předpokládá se, že každý den jich do ulic vyjíždí mnohem více. Dháka bývá dokonce považována za království rikš.

Počátky rikši

První mobilní křesla se sice objevila již za vlády francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715), nicméně vynález rikši tažené člověkem bývá připisován americkému misionáři Jonathanu Gablovi, který v sedmdesátých letech 19. století působil v Japonsku. Říká se, že pro svou ženu, která měla chatrné zdraví, navrhl originální vozítko, kterému se pak japonsky začalo říkat džinrikiša, což znamená vozidlo tažené člověkem. Z tohoto výrazu pochází i české slovo „rikša“. Tento levný dopravní prostředek se v různých podobách postupně rozšířil do mnoha míst v Asii. Dopravu rikšou využil také Charles Taze Russell (vpravo), který horlivě vedl dílo badatelů Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým). Bylo to v roce 1912, když spolu s několika dalšími cestoval po Japonsku.

Koncem třicátých let 20. století měly v Dháce premiéru tříkolové rikši. Na rozdíl od rikš, které člověk táhne pomocí dvou tyčí připevněných k vozítku, tyto připomínají velkou tříkolku. Rikšové, neboli ti, kdo vás na rikše vezou, sedí vepředu a pohánějí rikšu šlapáním. Díky tomu mohou pasažéry nebo náklad dovézt do vzdálenějších míst a také se snadněji proplétat rušným provozem přeplněných ulic.

 Výzdoba rikš

Při pohledu na rikši v Dháce se zdá, že na nich není ani centimetr, který by nebyl nějak ozdobený. Proč tato tradice vznikla? Když se zde rikši objevily, musely konkurovat koňským povozům zvaným tomtomy, které také dopravovaly lidi i zboží. Ve snaze přilákat zákazníky k novému dopravnímu prostředku začali majitelé rikš svá vozítka zdobit. Kresby a reklamy na rikšách se postupem doby staly svébytným uměním.

Vyzdobené rikši vypadají opravdu působivě. Je to doslova umění na kolech. Syed Manzoorul Islam, bangladéšský výtvarný kritik, dokonce rikši v Dháce popsal jako „pojízdné obrazárny“. Každé místečko na vozíku je vyzdobeno pestrobarevnými kresbami a vzory. Po stranách nebo na stahovací střeše se houpají střapce, třpytivé ozdoby a zářivé korálky.

Každý z umělců má svůj styl a oblíbené náměty. Některé malby vypadají skoro jako billboardy a zobrazují scény ze současných i starých indických a bangladéšských filmů. Vyskytují se motivy, v nichž se odráží nostalgie po vesnickém životě a venkovské krajině, ale také sociální a politické náměty. Oblíbenými tématy jsou rovněž zvířata, ptáci, lov a krásné přírodní scenérie.

V padesátých letech 20. století bylo malířů, kteří se specializovali na zdobení rikš, jen několik. Dnes se na tvorbě těchto úžasných uměleckých děl podílí dvě stě až tři sta řemeslníků. Rikši se sestavují ve specializovaných dílnách a často se při tom upotřebí použité materiály. Například kus plechu vyříznutého z prázdného barelu od stolního oleje a emailová barva stačí umělci k namalování krásného obrazu hýřícího barvami. Výzdoba rikš je lidovým uměním Bangladéše. Postupem doby toto umění získalo charakteristické rysy i zcela osobité kouzlo.

Rikšové

Zřejmě si umíte představit, že život rikšů je velmi namáhavý. Představte si, že celý den jezdíte na kole a vozíte těžký náklad pasažérů nebo zboží. Zákazníky rikšů jsou ženy v domácnosti, školáci, podnikatelé nebo lidé, kteří vezou tašky s nákupem. V jedné rikše se často tísní dva, tři nebo i více pasažérů. Rikšové také vozí pytle rýže, brambor, cibule nebo koření obchodníkům, kteří pak toto zboží prodávají na trhu. Někdy uvidíte, jak na hromadě věcí převážených rikšou ještě sedí nějaký člověk. Náhodnému pozorovateli se může zdát, že není v rikšových silách tak těžkým nákladem pohnout. Ať už praží slunce nebo se valí proudy monzunových dešťů, skromní rikšové bez naříkání tvrdě pracují.

Rikšové většinou přišli do města z chudých venkovských oblastí, protože jako zemědělci už nebyli schopni uživit rodinu. Nenašli žádnou lépe placenou práci, a tak žijí ve městě odloučeni od své rodiny a pracují jako rikšové. Vynakládají mnoho sil a energie, ale často si vydělají v přepočtu jen několik dolarů denně.

Unikátní dopravní prostředek

Díky rovinatému terénu a tomu, že do bezpočtu uliček a úzkých cest se jiné dopravní prostředky dostanou jen stěží, jsou v Dháce rikši stále velmi oblíbené. Mnoho lidí považuje tento způsob dopravy, který nijak neznečišťuje životní prostředí, za nejen prospěšný, ale také příjemný.

Ve většině asijských měst se rikši staly „ohroženým druhem“. Touha po hromadné dopravě a moderním životním stylu způsobila, že téměř vyšly z módy. Přestože je mnoho lidí považuje za zastaralé, existují snahy rikšu zachovat, a to vylepšením její podoby.

Při cestování v Dháce můžete využít mnoho forem veřejné dopravy — autobus, taxi, motorku, motorikšu nebo jednu z pestrobarevných cyklorikš. Avšak pomalá jízda cyklorikšou po zaplněných ulicích města bude zážitkem, na který jen tak nezapomenete.

 [Celostránkový obrázek na straně 23]