Věrně sloužím Bohu už 70 let

Vypráví Josephine Eliasová

„Neměj o mě strach,“ zašeptal mi manžel skrz vězeňské mříže. „Ať už mě zabijou nebo pustí na svobodu, zůstanu Jehovovi věrný.“ I já jsem byla rozhodnutá, že zůstanu věrná. A mé odhodlání je stejně silné až dodnes.

NARODILA jsem se v roce 1916 v Sukabumi, což je malé město, které leží v hornaté krajině na západní Jávě v Indonésii. Rodiče byli zámožní Číňané a žili ve velkém domě se služebnictvem. Měla jsem tři starší a dva mladší bratry. Jelikož jsem byla jediná holka, chovala jsem se spíš jako kluk. Šplhala jsem po střechách domů a sportovala. Jedné věci jsem se ale bála.

Děsila jsem se toho, že půjdu do pekla. „Zlobivé dívky skončí v pekle,“ říkaly učitelky. A protože já jsem zlobila, myslela jsem si, že v pekle budu i já. Později, když jsem studovala střední školu v Jakartě (tehdejší Batávii), onemocněla jsem. Doktor se domníval, že zemřu, a tak se mě moje bytná snažila utěšovat tím, že budu brzy v nebi. Měla jsem ale strach, že Bůh už rozhodl, že půjdu do pekla.

Maminka a můj starší bratr Dodo pro mě do Jakarty rychle přijeli. Během cesty domů se mě Dodo zeptal: „Vědělas, že Bible o pekle nic neučí?“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se. Maminka mi přečetla verše z Bible, které ukazují, že mrtví nic nevědí a že čekají na vzkříšení. (Kazatel 9:5, 10; Jan 5:28, 29) „Dozvěděli jsme se to od svědků Jehovových,“ vysvětlila mi maminka s bratrem. Pak mi dali malou brožurku nazvanou Kde jsou mrtví?, kterou jsem hned začala číst. * Než jsme dojeli domů, řekla jsem: „Tohle je pravda!“

O své víře mluvím s druhými

V té době už naše rodina žila v Bandungu, což je větší město na západní Jávě. Tam jsem se pomalu ze své nemoci zotavila. V březnu 1937 nás navštívil Clem Deschamp, svědek z Austrálie, který sloužil v Jakartě. Maminka, moji starší bratři Felix, Dodo a Peng a také já jsme byli během jeho návštěvy pokřtěni a tak jsme dali najevo, že jsme se zasvětili Bohu. Později se svědky Jehovovými stali i moji mladší bratři Hartanto a Jusak a můj tatínek. *

Poté, co jsme byli pokřtěni, jsme se připojili ke Clemovi ve zvláštní devítidenní kazatelské kampani. Naučil nás, jak máme kázat s použitím karet se svědectvím, které obsahovaly jednoduché biblické poselství ve třech jazycích. Kázali jsme také neformálně příbuzným a přátelům. Z naší malé skupiny v Bandungu se brzy stal sbor, druhý v Indonésii.

Později téhož roku se naše rodina přestěhovala do Jakarty, abychom tam mohli kázat Číňanům, kterých v tom městě žilo asi 80 000. Maminka, Felix a já jsme se pustili do služby plným časem jako průkopníci. Kázala jsem také v Bandungu, v Surabayi a na jiných místech. Většinou jsem sloužila sama. Byla jsem mladá, plná síly a šťastná, že sloužím Bohu.  Na obzoru se však začala stahovat válečná mračna a moje víra byla brzy vyzkoušena.

S válkou přicházejí zkoušky

V prosinci 1941 byla Asie náhle vtažena do druhé světové války. Indonésii obsadila japonská císařská armáda. Naše biblická literatura byla zakázána a nemohli jsme veřejně kázat. Když jsem navštěvovala lidi, se kterými jsem studovala Bibli, nosila jsem s sebou šachovnici, aby si druzí mysleli, že chodím hrát šachy.

V roce 1943 jsem se provdala za Andrého, nebojácného průkopníka se zvučným hlasem, který poutal pozornost. Společně jsme biblickou literaturu pašovali svědkům po celé Jávě. Kdybychom při této činnosti byli přistiženi, znamenalo by to mučení a smrt. Mnohokrát jsme unikli jen o vlásek.

Když jsme jednou nastupovali do vlaku v Sukabumi, zastavila nás Kempeitai, obávaná japonská vojenská policie. Na dně tašky jsem měla zakázanou literaturu. „Co máte v té tašce,“ zeptal se policista.

„Oblečení,“ odpověděl André.

„A co je pod tím oblečením?“

„Další oblečení,“ řekl André.

„Ale co je vespod té tašky?“ chtěl vědět policista. Strachy jsem ani nedýchala a v duchu se modlila k Jehovovi. „Nechcete se podívat sám?“ odpověděl André.

Asistent policisty vrazil ruku hluboko do tašky. V tu chvíli ale zařval bolestí a rychle ruku vyndal. Píchnul se totiž o špendlík. Policista byl celý v rozpacích a rychle nám nařídil, abychom tašku zavřeli a nastoupili do vlaku.

Během jiné cesty do Sukabumi příslušníci Kempeitai odhalili, že jsem svědek, a předvolali mě na místní velitelství. André a můj bratr Felix tam šli se mnou. Nejprve vyslýchali Andrého. Kladli mu jednu otázku za druhou. „Kdo jsou svědkové Jehovovi? Jste proti japonské vládě? Jste špioni?“

„Jsme služebníci Všemohoucího Boha a neudělali jsme nic špatného,“ odpověděl André. Velící důstojník sundal ze stěny samurajský meč a zvedl ho nad hlavu.

„A co když tě teď zabiju?“ vyhrožoval. André položil hlavu na stůl a v duchu se pomodlil. Po dlouhé pauze velitel vypuknul smíchy. „Odvaha ti neschází!“ řekl. Pak Andrého propustil a zavolal si Felixe a mě. Vypovídali jsme stejně jako André, a tak na nás důstojník zařval: „Nejste špioni. Vypadněte odsud!“

Po cestě domů jsme radostně chválili Jehovu. Neměli jsme ani ponětí, že bezprostředně před námi jsou mnohem těžší zkoušky.

Větší zkoušky víry

O několik měsíců později Andrého udali falešní bratři a Kempeitai ho poslala do vězení. (2. Korinťanům 11:26) Když jsem ho ve vězení navštívila, byl vyhublý a slabý. Přežil díky tomu, že jedl zbytky jídla, které našel v odpadním žlabu. Jeho ryzost však věznitelé nezlomili. Jak je uvedeno na začátku, zašeptal mi skrz mříže: „Neměj o mě strach. Ať už mě zabijou nebo pustí na svobodu, zůstanu Jehovovi věrný. Můžou mě vynést jako mrtvolu, ale ne jako zrádce.“

Po šesti měsících ve vězení byl André předvolán před Nejvyšší soud v Jakartě. Soudní místnost zaplnili členové naší rodiny a přátelé. Atmosféra byla napjatá.

„Proč nechcete vstoupit do japonské armády?“ zeptal se soudce.

„Jsem voják Božího Království,“ odpověděl André. „A voják nemůže sloužit ve dvou armádách zároveň.“

„Přesvědčoval byste druhé, aby do armády nevstupovali?“ zněla další otázka.

„Ne,“ odpověděl André. „Každý se musí rozhodnout sám.“

 André v obhajobě pokračoval a hodně při tom citoval z Bible. Na soudce, oddaného muslima, to velmi zapůsobilo. „Naše víra se možná liší, ale nebudu nikoho nutit k tomu, aby jednal proti svému svědomí,“ řekl. „Jste volný.“

Všichni v místnosti pocítili ohromnou úlevu a já jsem byla štěstím bez sebe. André za mnou přišel a vzal mě za ruku. Obklopili nás příbuzní a přátelé a nadšeně nám gratulovali.

Kážeme o pravé svobodě

Po skončení druhé světové války vypukla v Indonésii čtyřletá revoluce proti holandské koloniální nadvládě. Tisíce lidí byly zabity a obyvatelé mnoha vesnic museli opustit své domovy. Vlastenci se snažili přinutit nás k tomu, abychom volali jejich válečný pokřik „Merdeka!“, což znamená „svoboda“. Řekli jsem jim ale, že jsme v politických věcech neutrální.

Navzdory nepokojům jsme znovu začali kázat dům od domu. Používali jsme naše staré karty se svědectvím a také literaturu, kterou jsme si schovali před válkou. V květnu 1948, kdy násilí polevilo, jsme se s Andrém opět pustili do průkopnické služby. Tehdy jsme byli v Indonésii jediní průkopníci. Po třech letech do Jakarty přijelo sloužit 14 svědků, absolventů biblické školy Strážné věže Gilead, která se konala v New Yorku. Nadšeně jsme je přivítali. Školení, které jsme od nich získali, nám později pomohlo dobře plnit další úkoly.

V červnu 1952 jsme s Andrém přijali pověření sloužit jako zvláštní průkopníci v Semarangu v Centrální Jávě. Následující rok jsme se zúčastnili 22. třídy Gileadu. Po graduaci jsme se do Indonésie vrátili a sloužili v Kupangu na Timoru. Později jsme byli přiděleni do Jižní a Severní Sulawesi. Tam jsme čelili dalším zkouškám víry.

Opět zakázáni

Při pokusu o převrat, ke kterému došlo v roce 1965, zemřely stovky tisíc lidí. Boje podporovali i někteří duchovní a tvrdili, že svědkové Jehovovi jsou komunisté. Státní úřady se naštěstí nenechaly snadno oklamat. Duchovní se však nevzdali a dál proti svědkům podnikali pomlouvačné útoky. Nakonec byli svědkové Jehovovi 25. prosince 1976 zakázáni.

Brzy poté, co byl zákaz vydán, si okresní státní zástupce ve městě Manado zavolal Andrého do kanceláře. „Víte, že svědkové Jehovovi jsou zakázáni?“ řekl.

„Ano,“ odpověděl André.

„Jste tedy nyní připraven své náboženství změnit?“ zeptal se úředník.

André se naklonil a dramaticky se začal bít v prsa. „Můžete mi vyrvat srdce z těla, ale nikdy mě nepřinutíte k tomu, abych změnil své náboženství!“ zaburácel.

Státní zástupce se v ohromení zeptal: „A co mám napsat do zprávy?“

„Napište tam, že jsem stále svědkem Jehovovým a že jsem neudělal nic špatného,“ prohlásil André.

„Musím vám zabavit všechnu literaturu,“ řekl státní zástupce.

Ten večer mladí svědkové odnesli literaturu z našeho domu a nechali tam jen prázdné krabice. V kázání jsme pokračovali a používali  při tom Bibli. Státní zástupce už nám nikdy nedělal žádné problémy.

Nádherný život

S Andrém jsme později sloužili jako průkopníci ve městě Surabaya na Jávě a na ostrově Bangka, který leží na jihovýchod od Sumatry. V roce 1982 jsme se však kvůli špatnému zdraví museli vrátit do Jakarty. V roce 2000 tam André ve věku 85 let zemřel. Až do konce života sloužil jako horlivý průkopník. Rok po jeho smrti byl zákaz naší činnosti zrušen.

Prožila jsem opravdu nádherný život. Dnes je mi 93 let a více než 70 let jsem strávila v průkopnické službě. V roce 1937, když jsem byla pokřtěná, sloužilo v Indonésii pouze 25 svědků Jehovových. Dnes jich tam je téměř 22 000. Mám obrovskou radost, že jsem se na tomto vzrůstu mohla podílet. Můj život však teprve začal. Chci Bohu věrně sloužit navždy.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 13]

„Jsem voják Božího Království a voják nemůže sloužit ve dvou armádách zároveň“

[Praporek na straně 14]

„Můžete mi vyrvat srdce z těla, ale nikdy mě nepřinutíte k tomu, abych změnil své náboženství!“

[Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Kde jsme žili a sloužili

INDONÉSIE

Sulawesi

Manado

Sumatra

Bangka

Jáva

JAKARTA

Sukabumi

Bandung

Semarang

Surabaya

Timor

Kupang

[Obrázek na straně 15]

S Andrém v sedmdesátých letech

[Obrázky na straně 15]

Když mi bylo 15 let, brožurka „Kde jsou mrtví?“ mě přesvědčila o tom, že Bible obsahuje pravdu