Co říká Bible

Co znamená nastavit druhou tvář?

VE SVÉM slavném Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Neodporujte tomu, kdo je ničemný; ale ať ti dá políček na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou“ nebo „nastav mu i druhou,“ jak uvádí Ekumenický překlad. (Matouš 5:39)

Co tím Ježíš myslel? Vybízel své následovníky, aby si nechali ubližovat? Očekává se od křesťanů, že budou tiše trpět a nebudou usilovat o žádnou právní ochranu?

Co měl Ježíš na mysli

Máme-li Ježíšovým slovům porozumět, je potřeba, abychom uvažovali o jejich kontextu a o tom, ke komu byla pronesena. Ježíš svůj výrok uvedl tím, co už jeho židovští posluchači ze Svatého Písma znali. Prohlásil: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘“ (Matouš 5:38)

Ježíš se odvolával na slova zapsaná ve 2. Mojžíšově 21:24 a ve 3. Mojžíšově 24:20. Stojí za zmínku, že podle Božího Zákona směl být trest „oko za oko“ vykonán až potom, co případ prozkoumali kněží a soudci, kteří vzali v úvahu okolnosti a to, zda byl útok úmyslný. (5. Mojžíšova 19:15–21)

Způsob, jímž měl být zákon „oko za oko, zub za zub“ uplatňován, však Židé časem překroutili. Znalec Bible Adam Clarke, který žil v 19. století, ve svém komentáři napsal: „Zdá se, že Židé tento zákon využili, aby ospravedlnili své nenávistné jednání, které vycházelo z touhy po pomstě. Odplata byla často vykonávána extrémním způsobem a byla krutější než skutek, který ji vyvolal.“ Písmo však osobní mstu neschvaluje.

 V Ježíšových slovech o tom, že má člověk nastavit druhou tvář, se odráží skutečný duch Božího Zákona. Ježíš neměl na mysli to, že pokud někdo jeho následovníky udeří do jedné tváře, mají doslova nastavit i tu druhou. V biblických dobách, stejně jako je tomu často i dnes, políček neměl člověku fyzicky ublížit, ale byl míněn jako urážka, která měla vyvolat konflikt.

Ježíš tedy chtěl říct, že pokud se nějaký člověk snaží s někým vyvolat spor prostřednictvím doslovného políčku — nebo zraňujícího sarkasmu —, ten, kdo je terčem takového útoku, by se měl vyhnout oplácení. Měl by se vyvarovat jednání, které by spustilo řetězec dalších a dalších odvet. (Římanům 12:17)

Ježíšův výrok se velmi podobá slovům krále Šalomouna: „Neříkej: ‚Udělám mu, právě jak udělal on mně. Oplatím každému podle jeho jednání.‘“ (Přísloví 24:29) Ježíšův následovník nastavuje druhou tvář v tom smyslu, že se nedá vyprovokovat k „měření sil“. (Galaťanům 5:26, poznámka pod čarou)

Je možné se bránit?

Nastavit druhou tvář neznamená, že se křesťan nebude bránit, když je fyzicky napaden. Ježíš měl spíš na mysli, že bychom se neměli nechat vyprovokovat k odvetě, tedy že bychom se my sami neměli stát útočníky. Pokud to jde, je moudré předejít střetu tím, že se vzdálíme. Jestliže to ale možné není, je vhodné se bránit a také se obrátit na policii.

Svých práv se zastávali i Ježíšovi první následovníci. Apoštol Pavel například využil tehdejší právní systém, aby mohl dál kázat a vykonávat tak pověření, které dal Ježíš svým následovníkům. (Matouš 28:19, 20) Když se Pavel a další misionář Silas během své kazatelské cesty zastavili ve Filipech, byli městskými úředníky zatčeni a obviněni z porušování zákona.

Oba pak byli bez řádného soudu veřejně zmrskáni a uvrženi do vězení. Když se Pavlovi naskytla příležitost, odvolal se na svá práva, která měl jako římský občan. Potom, co se o jeho občanství úředníci dozvěděli, dostali strach a prosili Pavla a Sila, aby jim nepůsobili žádné problémy a odešli z města. Tím, že Pavel ‚obhajoval a zákonně prosazoval dobrou zprávu‘, stanovil křesťanům vzor. (Skutky 16:19–24, 35–40; Filipanům 1:7)

Svědkové Jehovovi jsou podobně jako Pavel opakovaně nuceni bránit před soudy své právo vykonávat křesťanskou činnost. Děje se to i v zemích, které prohlašují, že svým občanům zajišťují náboženskou svobodu. Ani v případě zločinu nebo ohrožení osobní bezpečnosti se od svědků Jehovových neočekává, že si nechají ubližovat a nebudou se nijak bránit. Pro svoji ochranu využívají zákonné prostředky.

Jak už bylo řečeno, je v pořádku, když svědkové podnikají kroky k tomu, aby se domohli určitých práv. Zároveň si ale uvědomují, že to často vede jen k omezeným výsledkům. Podobně jako Ježíš proto definitivní řešení nechávají v Božích rukou. Důvěřují tomu, že Bůh vezme v úvahu všechna fakta a že v jeho odplatě se bude zrcadlit dokonalé právo. (Matouš 26:51–53; Juda 9) Praví křesťané mají na paměti, že pomsta patří Jehovovi. (Římanům 12:17–19)

ZAJÍMALO BY VÁS?

● Jakého jednání by se křesťané měli vyvarovat? (Římanům 12:17)

● Je podle Bible nesprávné podnikat právní kroky na svou obranu? (Filipanům 1:7)

● Co byl podle Ježíše Bůh schopen udělat? (Matouš 26:51–53)