Je na vině náboženství?

JONATHAN SWIFT, kněz a spisovatel, který žil na počátku 18. století, napsal: „Máme právě dost náboženství na to, abychom nenáviděli, ale ne dost na to, abychom se navzájem milovali.“ Mnozí lidé tvrdí, že náboženství lidi spíše rozděluje, než sjednocuje. Ale ne všichni s tímto názorem souhlasí.

Zpravodajská stanice BBC pověřila skupinu výzkumníků z oddělení Mírových studií na Bradfordské univerzitě ve Velké Británii, aby nezaujatě prozkoumali otázku, zda náboženství napomáhá k míru, nebo naopak podněcuje k válkám. K jakému závěru došli?

Ve své zprávě uvedli: „Po vyhodnocení historických analýz provedených řadou různých odborníků jsme došli k závěru, že čistě náboženských válek bylo během uplynulých 100 let pouze několik.“ Investigativní tým vysvětlil, že za některými válkami, „jež jsou v médiích nebo jinde často vykreslovány jako náboženské nebo podnícené náboženskými rozdíly, ve skutečnosti stál nacionalismus, snaha o osvobození území nebo sebeobrana“.

Mnoho dalších lidí však poukazuje na to, že řadu ozbrojených konfliktů kněží podporovali, a to buď tím, že jim tiše přihlíželi, nebo dokonce tím, že se do nich aktivně zapojili. Ukazují to i následující citáty.

● „Zdá se, že náboženství je spojováno s násilím téměř kamkoli se obrátíme. . . . V nedávných letech jsme se stali svědky výbuchů násilí mezi pravicovými křesťany ve Spojených státech, rozhněvanými muslimy a židy na Blízkém východě, znepřátelenými hinduisty a muslimy v jižní Asii i členy místních náboženských společenství v Africe a v Indonésii. . . . Jednotlivci zapletení do těchto případů se chápali náboženství jako zdroje politické totožnosti a ospravedlnění mstivé ideologie.“ (Teror v mysli Boží: globální vzestup náboženského násilí, přeložil Tomáš Suchomel)

● „Je paradoxní, že v zemích, kde jsou lidé silně nábožensky založení, se často dějí nejhorší zločiny. . . . Velké zapojení náboženství do společnosti nezabránilo vysoké kriminalitě. . . . Závěr je jednoduchý: Pokud chcete žít ve slušných, bezpečných a ‚civilizovaných‘ podmínkách, vyhněte se místům, kde má náboženství silný vliv.“ (Holy Hatred, Svatá nenávist)

● „Baptisté jsou spíše než jako mírotvůrci známí svou válečnou aktivitou. . . . Když v 19. století [v Americe] otázka otroctví a další vývoj událostí názorově rozdělily jednotlivé denominace a poté celý národ, baptisté ze severu i z jihu označili válečné snahy za spravedlivé  tažení a byli přesvědčeni, že Bůh je na jejich straně. Baptisté se kromě toho ztotožnili s národními zájmy při válkách s Anglií (1812), Mexikem (1845) a Španělskem (1898). V posledních dvou zmiňovaných případech válečný konflikt ospravedlňovali ‚především tím, že přinese náboženskou svobodu utlačovaným národům a otevře nové oblasti pro misijní činnost‘. Ne že by si baptisté více než mír přáli válku, ale když válka přišla, podpořili ji a účastnili se jí.“ (Review and Expositor—A Baptist Theological Journal)

● „Historikové zaznamenali, že téměř v každém období lidských dějin a prakticky ve všech různých národech a kulturách se na vybízení k boji obvykle podílelo náboženství, a to na obou válčících stranách. K nejstarším a nejúčinnějším povzbuzením do bitev patřilo ono známé ‚Bůh je s námi‘.“ (The Age of Wars of Religion, 1000–1650—An Encyclopedia of Global Warfare and Civilization)

● „Náboženští vůdci by se měli hlouběji zamyslet nad svou vlastní neschopností poskytovat lepší vedení a přidržet se základních hodnot své církve. . . . Všechna náboženství se sice staví do role mírotvůrce, ale je otázka, zda tuto roli vůbec někdy plnila.“ (Violence in God’s Name—Religion in an Age of Conflict, Násilí ve jménu Božím — Náboženství v éře konfliktů)

V průběhu historie duchovenstvo všech hlavních křesťanských církví (katolické, pravoslavné i evangelické) vyslalo na obou válčících stranách nesčetné množství kněží a kaplanů, aby pozdvihli morálku vojenských jednotek a aby se modlili za umírající a padlé vojáky. Takovým jednáním válečné úsilí schvalovali a tak se vlastně podíleli na krveprolévání.

Přes uvedená fakta si někteří lidé stojí za tvrzením, že z válečných konfliktů nemůžeme vinit náboženství. Otázkou však zůstává: Uspělo náboženství při některém ze svých pokusů lidstvo sjednotit?

[Rámeček na straně 5]

„Reverend dr. Charles A. Eaton, pastor baptistické církve na Madison Avenue, včera ze své kazatelny oznámil, že na místní faře bude probíhat nábor mužů pro službu v armádě nebo v námořnictvu.

Patřil k desítce duchovních ve městě, kteří během pravidelných nedělních ranních bohoslužeb přednášeli válečná kázání a vybízeli muže i ženy, aby při nejbližší příležitosti podpořili válečné úsilí a tak prokázali věrnost svému národu a demokracii. Mnoho kostelů zdobily vlajky.“ („The New York Times“, 16. dubna 1917)