Něco lepšího než povolání lékaře

Vypráví Murat Ibatullin

V roce 1987 mě ruské ministerstvo zdravotnictví vyslalo do Ugandy. Podepsal jsem smlouvu, podle které jsem tam měl čtyři roky pracovat jako lékař. Pravda je, že jsem neplánoval se do Ruska někdy vrátit, ale doufal jsem, že zkušenosti, které získám, později využiji v zemi, jako je Austrálie, Kanada nebo Spojené státy. V roce 1991 se však mé plány změnily a já se do Ruska vrátil. Vysvětlím vám, jak k tomu došlo.

NARODIL jsem se v roce 1953 v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, který leží ve středu evropské části Ruska. Moji rodiče jsou Tatarové a většina místní populace se hlásí k islámu. Z dětství si pamatuji, jak babička s dědou klečeli a modlili se k Alláhovi. V takovou chvíli nám rodiče nebo strýčkové a tety řekli, ať jdeme pryč, abychom je nerušili. Táta s mámou se za ně styděli, protože sami přijali komunistickou ideologii a prohlašovali se za ateisty.

Když mně byly čtyři, nakazil jsem se při poslední epidemii dětské obrny v Sovětském svazu. Moje vzpomínky na dětství jsou spojeny s neustálým cestováním po nemocnicích a sanatoriích kvůli různým vyšetřením. Také si vybavuji, jak se děda modlil, abych se uzdravil. Chtěl jsem být jako ostatní děti, a tak i když jsem neměl v pořádku nohu, hrál jsem fotbal, hokej a věnoval se dalším sportům.

Když jsem byl větší, rozhodl jsem se, že budu lékařem. Nebyl jsem nijak nábožensky založený, ale ani jsem nebyl ateista. Jednoduše jsem o Bohu nepřemýšlel. V té době jsem měl mnoho námitek vůči komunistické ideologii a často jsem se kvůli tomu hádal se svým otcem a strýcem. Strýc byl profesorem filozofie na univerzitě a otec pracoval pro KGB neboli Výbor státní bezpečnosti.  Když jsem dokončil studium medicíny, řekl jsem si, že se stanu dobrým neurochirurgem a odstěhuji se do zahraničí.

Hledám lepší život

V roce 1984 jsem dokončil dizertační práci o diagnostice mozkových nádorů. O tři roky později jsem byl poslán do Ugandy, abych pracoval v nemocnici Mulago. Do této krásné země jsem se přestěhoval i s manželkou Dilbar a našimi dětmi — sedmiletým Rustemem a čtyřletou Alisou. Práce na klinice byla náročná a zahrnovala operace pacientů infikovaných virem HIV. Často jsem jezdil na různé kliniky po celé Ugandě, protože tam v té době byli pouze dva neurochirurgové.

Jednoho dne jsme v knižním kiosku v Ugandě uviděli s Dilbar poprvé v životě ruskou Bibli. Koupili jsme několik výtisků, abychom je poslali přátelům v Sovětském svazu, protože v té době tam bylo téměř nemožné Bibli sehnat. Přečetli jsme v ní několik kapitol, ale skoro ničemu jsme nerozuměli, a tak jsme ji zase odložili.

Po tři roky jsme však v Ugandě navštěvovali různé církve a snažili se pochopit, v co místní lidé věří a co jim tato víra dává. Také jsem se rozhodl prostudovat Korán v původním jazyce. Dokonce jsme s Rustemem chodili na lekce arabštiny. Po několika měsících jsme se v tomto jazyce dokázali domluvit.

Někdy v té době jsme potkali křesťanské misionáře Heinze a Marianne Wertholzovy. On byl Němec a ona Rakušanka. Při našem prvním rozhovoru jsme o náboženství vůbec nemluvili. Prostě to bylo obyčejné setkání několika Evropanů v Africe. Když jsme se jich zeptali, proč jsou v Ugandě, dozvěděli jsme se, že tam slouží jako misionáři svědků Jehovových a pomáhají místním lidem poznat Bibli.

Tehdy jsem si vzpomněl, že na přednáškách z filozofie, kterých jsem se účastnil na univerzitě v Rusku, nám bylo řečeno, že svědkové jsou sekta, jejíž členové obětují děti a pijí jejich krev. Řekl jsem o tom Heinzovi a Marianne, protože jsem nemohl uvěřit, že by s něčím takovým souhlasili. Dilbar i já jsme dostali knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a oba jsme ji téměř celou za několik hodin přečetli. Když jsem se Dilbar zeptal, co si o tom myslí, řekla mi, že jí z toho běhá mráz po zádech. I na mě to silně zapůsobilo.

Nemohli jsme se dočkat, až s Heinzem a Marianne budeme zase mluvit. Když jsme se s nimi setkali, rozebrali jsme mnoho námětů. To, co jsme se z Bible dozvěděli, nás tak nadchlo, že jsme se o to chtěli podělit se svými přáteli a spolupracovníky. Mezi ně patřil ruský velvyslanec, konzulové z Ruska a dalších zemí a také představitel Vatikánu. Ten nás šokoval, když řekl, že Starý zákon je „jen mýtus“.

Vracíme se domů

Měsíc před tím, než jsme v roce 1991 odcestovali zpátky do Ruska, jsme se s Dilbar rozhodli, že se staneme svědky Jehovovými. Mysleli jsme si, že hned jak se vrátíme do Kazaně, budeme dál navštěvovat  křesťanská shromáždění. Byli jsme ale zděšeni, když jsme pak celé tři měsíce nenašli nejen sál Království, ale dokonce ani žádného svědka. Přesto jsme začali kázat dům od domu, tak jak to dělají svědkové Jehovovi na celém světě, i když jsme na to byli sami. Díky tomu jsme s řadou lidí zahájili studium Bible a jedna žena se později dala pokřtít.

Potom nás navštívil jeden starší spoluvěřící, který dostal naši adresu od svědků v Ugandě. A tak jsme se připojili k patnáctičlenné skupince, která se scházela na shromážděních v jednom malém bytě. Heinz a Marianne s námi zůstali v kontaktu, a dokonce za námi přijeli do Kazaně. Později jsme je navštívili v Bulharsku, což byla další země, kam byli přiděleni jako misionáři, a kde slouží dodnes.

Naše úsilí přináší ovoce

V nemocnicích, kde jsem v Rusku pracoval, jsem využil každou příležitost k tomu, abych mluvil s tamním personálem o Bibli. Mnozí z nich na biblickou pravdu zareagovali a stali se svědky Jehovovými. Byla mezi nimi i řada mých kolegů. V roce 1992, rok po našem návratu, se skupina svědků v Kazani rozrostla na 45 členů a následující rok jich bylo už více než 100. Dnes je v Kazani sedm sborů — pět ruských, jeden tatarský a jeden sbor znakového jazyka. Jsou tam také arménské a anglické skupiny.

V roce 1993 jsem se v New Yorku zúčastnil lékařské konference a měl jsem také možnost být na prohlídce světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Setkal jsem se tam s Lloydem Barrym, který tehdy pomáhal dohlížet na celosvětovou kazatelskou činnost svědků. Přestože měl nabitý program, udělal si na mě čas.

Řekl jsem mu, že potřebujeme biblické publikace v tatarštině. O několik let později vznikl v Rusku tatarský překladatelský tým, a tak začaly vycházet publikace i v tomto jazyce. Byli jsme šťastní, že pravidelně dostáváme Strážnou věž, časopis určený ke studiu Bible. Brzy nato byl založen tatarský sbor.

Bezkrevní léčba

Snažím se dodržovat všechny Boží morální zákony, včetně toho ve Skutcích 15:20, který Božím služebníkům přikazuje, aby se „zdržovali . . . krve“. Verš 29 dodává, aby „se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva“.

Když tedy svědkové Jehovovi hledají lékařskou pomoc, žádají doktory, aby respektovali jejich přání ohledně bezkrevní léčby. Nějakou dobu jsem spolupracoval s výborem pro styk s nemocnicemi v Kazani. * Když v roce 1997 roční Pavlik z města Novosibirsk naléhavě potřeboval operaci, jeho matka nás požádala o pomoc. V té době bylo v Rusku jen několik zkušených lékařů, kteří byli ochotní provádět operace bez krve. Slíbili jsme jí, že se pokusíme najít lékaře, který by použil alternativní léčebný postup.

Brzy jsme v Kazani našli kardiochirurgickou kliniku, kde doktoři souhlasili, že Pavlika budou operovat. A tak 31. března  1997 provedli velice úspěšný zákrok bez použití krve a odstranili mu vážnou srdeční vadu nazývanou Fallotova tetralogie. Noviny Večerňaja Kazaň z 3. dubna k tomu napsaly: „Chlapeček je v pořádku a už nepotřebuje léky na srdce. Jeho matka může po jedenácti měsících konečně klidně spát.“ Pavlik se po operaci rychle zotavil a na nemocniční chodbě udělal své první krůčky.

Nyní je v osmé třídě, těší se dobrému zdraví a může dělat všechno, co jeho vrstevníci. Rád plave, bruslí a hraje fotbal. Se svou maminkou je ve sboru svědků Jehovových ve městě Novosibirsk. Po zkušenosti s Pavlikem lékaři z té samé kliniky úspěšně operovali bez krve řadu svědků, kteří měli problémy se srdcem. Léčba v Tatarstánu se i nadále zkvalitňuje a zákroky bez krve jsou běžné.

Moje práce dnes

S manželkou a dalšími svědky pracujeme na klinice, kde se na špičkové úrovni pečuje o pacienty s neurologickými a kardiologickými potížemi. Provádíme nejrůznější operace, zvláště ty, při kterých je třeba použít techniky k omezování krevních ztrát. Já se zabývám neuroradiologií a specializuji se na neinvazivní neurochirurgii bez použití krve. Jako profesor neurologie a neurochirurgie na Kazaňské státní lékařské univerzitě přednáším studentům i lékařům a snažím se, aby poznali výhody bezkrevní medicíny. *

Dilbar pracuje na klinice jako specialistka na vyšetření ultrazvukem. Naše práce nás těší, protože pomáháme lidem. Největší uspokojení nám však přináší, když lidem předáváme biblickou pravdu, která je uzdravuje duchovně. S radostí se s nimi dělíme o Boží slib, že už brzy „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Izajáš 33:24)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 12]

Jako lékař v Africe

[Obrázek na straně 13]

V době, kdy jsme začali s manželkou studovat Bibli se svědky Jehovovými, 1990

[Obrázek na straně 14]

Setkání s Lloydem Barrym při prohlídce ústředí v Brooklynu, New York, 1993

[Obrázek na straně 15]

Pavlik a jeho maminka dnes

[Obrázek na straně 15]

S Dilbar v kazatelské službě