Ibn Battúta a jeho putování světem

V ROCE 1325 se jeden mladý muž vypravil z Tandži v Maroku na první z řady svých cest, které ho dovedly do těch nejvzdálenějších koutů tehdy známého světa včetně Číny, Indie, Indonésie, Mali, Persie, Ruska, Sýrie, Tanzanie, Turecka a všech arabských zemí. Tento mladík se jmenoval Abú Abdalláh ibn Battúta a urazil při tom téměř 130 000 kilometrů, což byl počin, který až do příchodu věku páry neměl obdoby.

Ibn Battúta je nazýván největším cestovatelem islámského světa a celého období středověku. Jeho cestopis, který byl sepsán, když se po téměř 30 letech natrvalo vrátil domů, nám dává nahlédnout do života a kultury 14. století, a to zvláště ve středověkých muslimských zemích.

Pouť do Mekky

Ibn Battúta opustil Tandžu, aby navštívil svatá místa a uskutečnil hadždž, což je pouť do Mekky, kterou má absolvovat každý dospělý muslim, jestliže je toho finančně i fyzicky schopen. Mekka leží necelých 5 000 kilometrů na východ od Tandži. Jako většina poutníků i Ibn Battúta se připojil k jedné z karavan, aby se bezpečně dostal až ke svému cíli.

Protože jeho otec byl qádí neboli místní soudce, dostal Ibn Battúta to nejlepší vzdělání, které bylo v Tandže dostupné a umožňovalo mu zastávat stejnou pozici. Když se to dozvěděli jeho spolucestovatelé v karavaně, ustanovili ho soudcem, aby řešil neshody, které po cestě vzniknou.

Do Alexandrie, Káhiry a k Hornímu Egyptu

Karavana putovala podél pobřeží severní Afriky do Egypta. V Alexandrii Ibn Battúta viděl slavný maják — jeden z divů starověkého světa —, který byl už částečně v troskách. O Káhiře prohlásil, že je to město „nekonečné počtem budov, bez soupeře v kráse a nádheře“. * Mluvil o ní jako o „křižovatce přicházejících a odcházejících, zastávce slabých i silných“ a dodal, že „vlnění jejího obyvatelstva se podobá vlnám moře“. Velmi na něj zapůsobily i zdejší lodě, zahrady, tržiště, náboženské stavby a tradice. Jak se později stalo jeho zvykem, zajistil si v Egyptě podporu místních duchovních, učenců a dalších vlivných lidí.

 Z Káhiry se vydal proti proudu Nilu k Hornímu Egyptu a po cestě využíval pohostinnost zbožných lidí nebo nacházel útočiště v klášterech, levných noclehárnách a studentských kolejích, které tehdy byly v muslimských městech rozšířené. Ibn Battúta chtěl přejít poušť k Rudému moři, přeplavit se do západní Arábie, navštívit tam Medinu, ve které se nachází mešita proroka Mohameda, a nakonec se dostat až do Mekky. Jeho plány ale překazila válka, a tak se vrátil zpátky do Káhiry.

Oklikou k cíli

Ibn Battúta byl stále rozhodnut se do Mediny a Mekky dostat. Tentokrát se vydal na sever do Gazy, poté do Hebronu a nakonec k místu, kde je údajně pohřben Abraham, Izák a Jákob. Na cestě do Jeruzaléma a jeho Skalního dómu se zastavil v Betlémě, místě Ježíšova narození, a všiml si, že křesťané toto místo uctívají.

Potom se vypravil dále na sever do Damašku, kde se vzdělával u významných muslimských učenců a získal oprávnění, díky kterému mohl působit jako učitel. Zdejší Umajjovskou mešitu označil za „nejvelkolepější“ na světě. V místních krámcích obchodníci prodávali šperky, oblečení, psací potřeby, knihy a skleněné zboží, zatímco v přilehlých kancelářích hlavních notářů bylo přítomno „pět až šest notářů a úředník oprávněný k uzavírání svatebních smluv“. Sám Ibn Battúta se v Damašku oženil. Jeho nevěsta však byla jen jednou z mnoha manželek a konkubín, které z jeho života zmizely tak rychle, jako do něj vstoupily.

V Damašku se Ibn Battúta připojil k dalším poutníkům, kteří měli namířeno do Mekky. Na cestě tato skupina tábořila u pramene, kde nosiči vody měli velké nádrže z buvolích kůží. Před tím, než se cestovatelé vydali do pouště, dali z nich pít velbloudům a naplnili si také vlastní kožené měchy. Nakonec dorazili do Mekky. Byla to první ze sedmi poutí, které tam Ibn Battúta vykonal. Většina poutníků se po náboženských rituálech vrátila domů. Ne tak Ibn Battúta. Ten se vydal do Bagdádu, a to „prostě za dobrodružstvím,“ jak řekl životopisec Ross E. Dunn.

Z poutníka se stává cestovatel

V Bagdádu, středisku tehdejšího islámského světa, ohromily Ibn Battútu veřejné lázně. Poznamenal, že „v každém lázeňském domě jsou četné pokojíčky“ a že „uvnitř každé místnosti je mramorová nádrž, do níž ústí kohoutky, jeden s teplou a druhý se studenou vodou“. Díky přímluvě jednoho přátelského generála mladý Ibn Battúta dostal možnost setkat se se sultánem Abú Saídem. Od něj obdržel cenné dary — koně, obřadní roucho a doporučující dopis, který zavazoval vládce Bagdádu, aby mu poskytl velbloudy a potraviny.

Ibn Battúta se potom plavil k východnímu pobřeží Afriky do přístavů Mogadišo, Mombasa a Zanzibar a poté se vrátil zpátky do Arábie a dorazil až do Perského zálivu. Později popsal, jaké lidi, zvyky a produkty po cestě viděl. Zmínil se o pohostinnosti projevované obchodníkům v Somálsku, žvýkání betelového ořechu a pěstování kokosových palem v Jemenu a lovu perel v Perském zálivu. Poté ho čekala klikatá cesta do Indie. Postupně navštívil Egypt, Sýrii a Anatólii v Turecku, překonal Černé moře, prošel na severní straně kolem Kaspického moře a pak se vydal na jih do oblastí, kde se dnes rozkládá Kazachstán, Uzbekistán, Afghánistán a Pákistán.

Z Indie do Číny

V Indii Ibn Battúta osm let sloužil jako qádí pro sultána v Dillí. Ten věděl o jeho cestovatelské vášni, a tak ho jako velvyslance poslal za mongolským vládcem nad Čínou Togon Temürem. Měl mu předat diplomatický dar — „sto čistokrevných koní, sto bílých otroků, sto hindských zpěvaček a tanečnic, po sto kusech látek z různého materiálu a rozličných barev, celkem dvanáct set kusů, . . . čtyři zlaté a šest stříbrných . . . svícnů, čtyři zlaté mísy, šest stříbrných nádob, deset čestných brokátových rouch . . ., deset čapek, z nichž jedna byla pošita perlami, deset brokátových čepic, deset mečů a patnáct eunuchů“.

 Na jihu Indie v přístavu Kalikat Ibn Battúta uviděl obchodní plavidla, kterým se říká džunky a která obstarávala spojení s Čínou, kam se chtěl dostat. Tyto lodě, jež mají 12 plachet tvořených bambusovými rohožemi, měly tisícičlennou posádku — 600 námořníků a 400 vojáků. Ibn Battúta si všiml, že s námořníky se plaví i jejich rodiny a „pěstují na lodích zeleninu a zázvor v dřevěných nádobách“.

Ve splnění jeho diplomatické mise mu zabránilo ztroskotání lodi. A tak začal sloužit muslimskému panovníkovi na Maledivách a byl prvním člověkem, který světu popsal místní zvyky. Nakonec se do Číny přece jen dostal. Přestože se mu tam mnohé líbilo, viděl i věci, které urážely jeho náboženské cítění. To, jak málo informací o Číně napsal, vede některé lidi k pochybnostem, zda procestoval tuto zemi tak důkladně, jak tvrdil. Je možné, že navštívil pouze přístavy na jihu země.

Smutné zprávy na cestě domů

Když se Ibn Battúta znovu dostal do Damašku, dozvěděl se, že jeho syn, kterého opustil před asi 20 lety, je už 12 let mrtvý a že jeho otec, který žil v Tandže, je po smrti 15 let. Psal se rok 1348 a Střední východ tehdy pustošila černá smrt. Ibn Battúta uvedl, že v Káhiře umíralo každý den 21 000 lidí.

O rok později se tento 45letý cestovatel vrátil domů do Maroka, kde zjistil, že jen několik měsíců předtím morové ráně podlehla i jeho matka. Když Ibn Battúta kdysi opouštěl domov, bylo mu 21 let. Uspokojilo to 24leté cestování jeho touhu po dobrodružství? Zdá se, že ne, protože se zanedlouho vydal do Španělska. O tři roky později se vypravil na poslední cestu, která ho přivedla k řece Niger a do města Timbuktu v africké zemi nyní známé jako Mali.

Pověřen sepsáním cestopisu

Když se o Ibn Battútových cestách dozvěděl sultán z Fásu v Maroku, nařídil mu, aby sepsal své zážitky pro potěšení jeho dvora, a dal mu k dispozici písaře, který se jmenoval Ibn Džuzajj. Toto dílo v arabštině se příliš nerozšířilo a překlady do západních jazyků vznikly až potom, co byl cestopis objeven evropskými učenci v 19. století.

Ibn Džuzajj označil cestopis jako zkrácenou verzi cestovatelova vyprávění, ale zdá se, že ho zaznamenával s určitou volností. I tak nám tento dokument nabízí jedinečnou možnost pochopit život, obchodování, zvyky, náboženství a politiku zemí, které Ibn Battúta navštívil, a obzvláště středověkého islámského světa.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

Malba z 13. století od al-Wásitího ukazuje středověké muslimské poutníky na hadždž

[Podpisek]

Scala/White Images/Art Resource, NY

[Obrázek na straně 16]

Část oblasti, kterou Ibn Battúta procestoval, zobrazená v Katalánském atlasu z roku 1375

[Podpisek]

Snark/Art Resource, NY