Kniha posledního soudu — Neobvyklý soupis

Vilém, vévoda Normandie, která leží ve Francii, dobyl v roce 1066 Anglii. O devatenáct let později nařídil soupis dobytého území. Tomuto soupisu se začalo říkat Kniha posledního soudu. Až dosud patří v Anglii k nejvýznamnějším historickým dokumentům. Díky čemu?

VILÉM se v září 1066 vylodil blízko města Hastings. Zde 14. října porazil armádu anglického krále Harolda, který v bitvě padl. Potom byl 25. prosince ve Westminsterském opatství v Londýně korunován za krále. Později se mu začalo říkat Vilém Dobyvatel. Co Angličanům vláda nového krále přinesla?

Velký soupis

Král Vilém I. zpustošil severní část země a vylidnil ji. Trevor Rowley, bývalý pracovník Oxfordské univerzity, napsal: „I podle poměrně barbarských měřítek té doby se muselo ‚devastování severu‘ (1068–70) jevit jako velmi surové.“ Vilém neustále čelil mnoha vzpourám a jeho okupační armáda, která čítala maximálně deset tisíc vojáků, pobývala uprostřed nepřátelské populace přibližně dvou milionů obyvatel. Normanďané nakonec postavili po celé Anglii více než 500 opevnění, z nichž nejslavnější je londýnský Tower.

V prosinci 1085, tedy 19 let po svém vpádu do Anglie, se Vilém sešel s dvorními úředníky ve městě Gloucester, kde pět dní plánovali soupis celé země kromě Londýna a Winchesteru. Začátkem následujícího roku byli královští komisaři posláni současně do sedmi různých oblastí, aby od představitelů místních hrabství získali potřebné informace a odhad tamního bohatství.

Král potřeboval víc peněz pro svou okupační armádu. Musel také urovnat spory týkající se vlastnictví půdy. Dosažení těchto cílů by lidem z Normandie i jiných částí Francie umožnilo se v Anglii usadit a tak by se zachovala normandská nadvláda.

„Poslední soud“

Krátce po svém vítězství nad Angličany dal král Vilém půdu anglické šlechty normandským baronům. Ze soupisu pozemků, který Vilém provedl, vyplynulo, že polovina země byla tehdy v rukou méně než 200 mužů, přičemž pouze dva z nich byli Angličané. Z přibližně 6 000 anglických leníků mnozí neměli jinou možnost než si půdu, kterou před rokem 1066 vlastnili, nyní pronajmout. Chudí přežívali, jak mohli.

 Soupis učinil ze zabraného majetku legální vlastnictví Normanďanů. Pro účely daní také nově definoval hodnotu pozemků, statků, lesů a luk. Byla do něj zahrnuta i jednotlivá zvířata, například voli, krávy a prasata. Utiskovaní Angličané soupis očekávali s velkými obavami, protože věděli, že záznam bude nezpochybnitelný. Přirovnali ho tedy ke „Dni účtování“ neboli „Poslednímu soudu“ a podle toho dostal soupis svůj název.

Kniha posledního soudu je psána latinsky na pergamen a skládá se ze dvou dílů. Velká kniha posledního soudu má větší formát a 413 stránek, kdežto Malá kniha posledního soudu má menší formát a 475 stránek. * Poté co Vilém v roce 1087 zemřel, Kniha posledního soudu zůstala nedokončená. Jak je možné, že soupis byl vytvořen za pouhý rok?

Normanďané převzali od Angličanů vládní uspořádání i s některými detaily ohledně majitelů půdy a leníků a také finančních a daňových záznamů. Na tomto základě — poté co v každém hrabství komisaři provedli veřejné šetření — byl vytvořen nový výměr daní.

Význam pro současnost

Ve středověku Kniha posledního soudu často doprovázela královskou domácnost. Zpočátku byla používána hlavně při řešení vlastnických nároků. Avšak v 18. století do ní nahlížel význačný anglický soudce sir William Blackstone, když měl rozhodnout o tom, zda určití leníci mají právo volit. Během doby byla kniha uložena na mnoha různých místech a nyní je v Národním archivu Velké Británie.

V roce 1986 uplynulo 900 let od jejího vzniku a při této příležitosti byla nově svázána do pěti svazků. Učencům a historikům je nyní k dispozici revidovaný překlad jejího textu do angličtiny. Britská stanice BBC ji nazvala „zakládací listinou národního archivu a dosud . . . platným dokladem vlastnického práva na půdu“. V roce 1958 byla tato kniha použita k tomu, aby bylo ověřeno právo jednoho starověkého města provozovat trh.

Do Knihy posledního soudu nahlížejí také archeologové, když se snaží lokalizovat středověké anglické a normandské osady. Toto dílo je mimořádně hodnotným zdrojem informací a položilo základ pro další vývoj anglického národa.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 23]

VILÉMOVA KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA

Vilém požádal papeže, aby jeho invazi do Anglie prohlásil za křížovou výpravu, a na oplátku mu slíbil větší moc nad tamější problematickou církví. Papež ochotně souhlasil. Profesor David C. Douglas napsal, že tento krok byl Vilémovým „diplomatickým triumfem“. Další významný historik George M. Trevelyan ve svém díle History of England (Dějiny Anglie) došel k závěru, že „pro Vilémův počin, který by jinak vypadal spíše jako ozbrojená loupež než jako křížová výprava, byly papežská korouhev a požehnání nedocenitelné“.

[Podpisek]

© The Bridgeman Art Library

[Mapa na straně 22]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ANGLIE

LONDÝN

Hastings

Lamanšský průliv

NORMANDIE

[Podpisek obrázku na straně 22]

Kniha: Mary Evans/The National Archives, London, England