Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak věrohodný je „Starý zákon“?

Jak věrohodný je „Starý zákon“?

Kapitola 4

Jak věrohodný je „Starý zákon“?

Několik následujících kapitol bude pojednávat o některých obviněních, která proti Bibli vznášejí novodobí kritikové. Někteří z nich tvrdí, že si Bible odporuje a že je „nevědecká“, a těmito obviněními se budeme zabývat později. Nejprve však prozkoumáme častou námitku, že Bible je pouhou sbírkou mýtů a legend. Mají odpůrci Bible oprávněné důvody pro takovou kritiku? Nejprve se podívejme na Hebrejská písma, takzvaný Starý zákon.

1, 2. Jak probíhalo obléhání Jericha a jaké otázky v té věci vznikají?

JEDNO starověké město je obklíčeno. Útočníci přešli řeku Jordán a nyní táboří před vysokými městskými hradbami. Ale jak podivná je jejich bojová strategie! Každý den — a to po šest dní — vojsko dobyvatelů mlčky obešlo město a pouze skupina kněží, která je doprovázela, troubila na rohy. Nyní, sedmý den, vojsko mlčky obchází město sedmkrát. Náhle kněží ze všech sil zatroubí na rohy. Dosud mlčící vojsko vydá hlasitý válečný pokřik a vysoké městské hradby se hroutí v mračnu prachu; město zůstává bez opevnění. (Jozue 6:1–21)

2 Tak je v knize Jozue, šesté knize Hebrejských písem, vylíčen pád Jericha, k němuž došlo téměř před 3500 lety. Ale stalo se to skutečně? Mnoho zastánců vyšší kritiky s přesvědčením odpoví, že se to nestalo. * Tvrdí, že kniha Jozue, stejně jako předcházejících pět biblických knih, sestává z legend, které byly zapsány mnoho set let po údajných událostech. Záporně odpoví i mnoho archeologů. Podle jejich názoru je možné, že v době, kdy Izraelité přišli do kananejské země, Jericho vůbec neexistovalo.

3. Proč je důležité zabývat se otázkou, zda Bible obsahuje pravdivé dějiny, nebo ne?

3 Tato obvinění jsou závažná. Při čtení Bible si povšimneme, že to, co učí, je nerozlučně spjato s dějinami. Bůh jedná se skutečnými muži, ženami, rodinami a národy a jeho přikázání jsou dána určitému lidu, který v minulosti skutečně existoval. Novodobí učenci, kteří zpochybňují historickou věrohodnost Bible, zpochybňují i důležitost a spolehlivost biblického poselství. Jestliže je Bible skutečně Boží slovo, musí být její líčení dějin spolehlivé a kniha nesmí obsahovat pouhé legendy a mýty. Mají zmínění kritikové nějaké důvody pro své pochybnosti o tom, že Bible odpovídá historické skutečnosti?

Vyšší kritika — Jak dalece je spolehlivá?

4–6. Co patří k Wellhausenovým teoriím vyšší kritiky?

4 S vyšší kritikou se vážně začalo v 18. a 19. století. Ve druhé polovině 19. století Julius Wellhausen, německý kritik Bible, propagoval teorii, že prvních šest knih Bible, včetně knihy Jozue, bylo napsáno v pátém století př. n. l. — asi tisíc let po událostech, které v nich jsou popsány. Řekl však, že obsahují materiál, který byl zapsán dříve.1 Tato teorie byla uveřejněna v 11. vydání díla Encyclopædia Britannica v roce 1911 a vysvětlovalo se zde: „První Mojžíšova vznikla po návratu z exilu a byla sestavena z poexilního kněžského pramene (P) a z nekněžských starších pramenů, které se — pokud jde o jazyk, styl a náboženské stanovisko — výrazně liší od P.“

5 Celé dějiny zaznamenané ve starší části Hebrejských písem považoval Wellhausen a jeho stoupenci ne za „věrohodné dějiny“, ale za „lidovou tradici z minulosti“.2 Starší zprávy byly považovány za pouhý odraz toho, co se dělo v mladším údobí dějin Izraele. Tvrdilo se například, že nepřátelství mezi Jákobem a Esauem ve skutečnosti vůbec neexistovalo, ale že příběh zrcadlí pozdější nepřátelství mezi národem Izraelitů a národem Edomitů.

6 Tito kritikové podle toho zastávali názor, že Mojžíš nikdy nedostal žádný příkaz, aby vyrobil truhlu smlouvy, a že nikdy neexistoval svatostánek, k němuž by se v době, kdy byli Izraelité v pustině, soustřeďovalo uctívání. Domnívali se také, že autorita áronského kněžstva dostala pevnou podobu teprve několik let předtím, než Babylóňané zničili Jeruzalém, což se podle názoru kritiků stalo začátkem šestého století př. n. l.3

7, 8. Jaké měl Wellhausen „důkazy“ pro své teorie a byly tyto „důkazy“ přesvědčivé?

7 Jaký měli kritikové „důkaz“ pro tyto názory? Vyšší kritikové tvrdí, že jsou schopni rozdělit text prvních knih Bible do určitého počtu dokumentů, které se od sebe liší. Tito kritikové vycházejí v podstatě z předpokladu, že každý biblický verš, v němž je použito pouze hebrejského slova, které znamená „Bůh“ (’Elohim), byl napsán jedním pisatelem, zatímco každý verš, v němž je Bůh označen svým jménem, totiž Jehova, musel být napsán jiným pisatelem — jako by jeden pisatel nemohl používat oba výrazy.4

8 Podobně i každý případ, kdy je v knize více než jeden záznam o určité události, je považován za důkaz, že na knize nepracoval jen jeden pisatel, ačkoli ve starověké semitské literatuře jsou jiné podobné případy opakování. Navíc se předpokládá, že každá změna stylu znamená, že to napsal jiný pisatel. Ale i v dnešních jazycích spisovatelé často píší odlišným stylem — podle toho, ve kterém období své životní dráhy jsou nebo o jakém námětu pojednávají. *

9–11. Co opatří k nápadným slabinám novodobé vyšší kritiky?

9 Jsou pro tyto teorie nějaké skutečné důkazy? Žádné takové důkazy neexistují. Jeden komentátor prohlásil: „I v tom nejlepším případě je kritika spekulativní a nezávazná, je to něco, co je možné pozměnit nebo vyvrátit a co pak musí být nahrazeno něčím jiným. Kritika je intelektuálním cvičením, a mohou se v ní proto projevit všechny nejistoty a dohady, které jsou s takovými cvičeními nerozlučně spjaty.“5 A krajně „spekulativní a nezávazná“ je především vyšší kritika Bible.

10 Gleason L. Archer ml. poukazuje na další slabinu v argumentech vyšší kritiky. Podle jeho názoru tkví problém v tom, že „Wellhausenova škola je založena na prostém předpokladu (který se její stoupenci sotva snažili nějak doložit), že náboženství Izraele bylo pouze lidského původu jako kterékoli jiné a že se má vysvětlovat jen jako výsledek evoluce.“6 Jinými slovy, Wellhausen a jeho následovníci vycházeli z předpokladu, že Bible je pouhé slovo člověka, a tento názor se stal základem jejich argumentace.

11 Již v roce 1909 bylo v díle The Jewish Encyclopedia poukázáno na další dvě slabiny Wellhausenovy teorie: „Argumenty, jimiž Wellhausen téměř úplně zaujal celou obec soudobých vyšších kritiků, jsou založeny na dvou předpokladech: za prvé, že jak se náboženství vyvíjí, stává se jeho rituál propracovanějším; za druhé, že starší prameny se nutně vztahují k ranějším stupním vývoje rituálu. První z těchto předpokladů je v rozporu s doklady v primitivních kulturách a pro druhý z nich se nenajde žádná podpora v takových dokladech, jakými jsou například rituální kodexy indické.“

12. Jak se novodobá vyšší kritika jeví ve světle archeologie?

12 Existuje nějaký způsob, jak vyšší kritiku přezkoušet a zjistit, zda jsou její teorie správné, nebo nesprávné? The Jewish Encyclopedia dále uvádí: „Wellhausenovy názory jsou založeny téměř výlučně na střízlivé analýze a bude nutné je doplnit výzkumem z hlediska institucionální archeologie.“ Přinesla v průběhu let archeologie něco, čím by mohly být Wellhausenovy teorie potvrzeny? The New Encyclopædia Britannica odpovídá: „Archeologická kritika má tendenci potvrzovat spolehlivost typicky historických podrobností i těch nejstarších období [biblických dějin] a brát s rezervou teorii, že zprávy Pentateuchu [historické záznamy v nejstarších knihách Bible] jsou pouhým odrazem daleko mladšího období.“

13, 14. Proč je Wellhausenova vyšší kritika stále ještě v širokém rozsahu uznávána, ačkoli stojí na vratkých základech?

13 Proč je vyšší kritika i přes své slabiny tak populární mezi dnešními intelektuály? Protože jim říká to, co chtějí slyšet. Jeden učenec v 19. století řekl: „Osobně jsem přivítal tuto Wellhausenovu knihu více než cokoli jiného; zdálo se mi totiž, že naléhavý problém dějin Starého zákona je konečně vyřešen způsobem, který odpovídá principu evoluce člověka, a ten jsem nucen uplatňovat na historii všech náboženství.“7 Je zřejmé, že vyšší kritika odpovídala jeho předsudkům, které měl jakožto zastánce evoluce. A obě tyto teorie ve skutečnosti slouží podobnému cíli. Evoluce odstranila potřebu věřit ve Stvořitele a Wellhausenova vyšší kritika podobně znamenala, že je zbytečné věřit, že Bible byla inspirována Bohem.

14 Intelektuálům našeho racionalistického dvacátého století se domněnka, že Bible není Boží slovo, zdá hodnověrná. * Věřit, že proroctví byla napsána až po svém splnění, je pro ně daleko snadnější než přijmout tato proroctví jako pravá. Biblické zprávy o zázracích raději vysvětlují jako mýty, legendy nebo lidová vyprávění, a nechtějí brát v úvahu možnost, že to byly skutečné události. Takový názor však je předpojatý a neposkytuje žádný přesvědčivý důvod, proč bychom neměli Bibli považovat za pravdivou. Vyšší kritika má závažné nedostatky a její útok na Bibli neprokázal, že Bible není Božím slovem.

Má Bible podporu v archeologii?

15, 16. O kterém starověkém panovníkovi, o němž se zmiňuje Bible, bylo archeologicky potvrzeno, že existoval?

15 Archeologie má pro své výzkumy daleko pevnější základ než vyšší kritika. Díky tomu, že archeologové prováděli vykopávky v pozůstatcích dávných civilizací, můžeme nyní lépe rozumět způsobu života ve starověku. Proto nijak nepřekvapuje zjištění, že archeologické nálezy znovu a znovu odpovídají tomu, co čteme v Bibli. Archeologie někdy dokonce obhájila Bibli před kritiky.

16 Například podle Danielovy knihy se poslední vladař, který panoval v Babylóně předtím, než byl Babylón dobyt Peršany, jmenoval Belšacar. (Daniel 5:1–30) Zdálo se, že kromě Bible není o Belšacarovi nikde žádná zmínka, a proto se tvrdilo, že Bible je nepravdivá a že tento muž nikdy neexistoval. V devatenáctém století však bylo v nějakých troskách v jižním Iráku nalezeno několik válečků popsaných klínovým písmem. Zjistilo se, že kromě jiného obsahují modlitbu za zdraví nejstaršího syna Nabonida, babylónského krále. A jak se tento syn jmenoval? Belšacar.

17. Jak můžeme vysvětlit to, že Bible označuje Belšacara jako krále, ačkoli ve většině nápisů je označován jako princ?

17 Belšacar tedy existoval! Byl však králem v době, kdy padl Babylón? Většina dokumentů, které byly v průběhu času nalezeny, se o něm zmiňovala jako o královu synovi, jako o korunním princi. Ale klínopisný doklad, který je označen jako „Veršovaná zpráva o Nabonidovi“, lépe objasnil skutečné postavení Belšacara. Uvádí se v ní: „On [Nabonidus] svěřil ‚Tábor‘ svému nejstaršímu (synovi), prvorozenému, vojska všude v zemi podřídil jeho (velení). Nechal (všeho) a svěřil mu kralování.“8 Belšacarovi tedy bylo svěřeno kralování. Prakticky se tedy Belšacar stal králem! * Tento vztah mezi Belšacarem a jeho otcem Nabonidem vysvětluje, proč Belšacar při poslední slavnostní hostině v Babylóně nabídl Danielovi, že jej učiní třetím panovníkem v království. (Daniel 5:16) Prvním panovníkem byl Nabonidus, a Belšacar sám byl v Babylóně jen druhým panovníkem.

Další průkazné doklady

18. Jakou informaci přináší archeologie jako potvrzení o tom, že Davidova vláda přinesla mír a blahobyt?

18 Historickou přesnost Bible potvrdilo mnoho archeologických objevů. Bible například podává zprávu o tom, že když král Šalomoun převzal po svém otci Davidovi královský úřad, zažíval Izrael velký blahobyt. Čteme o tom: „Judy a Izraele bylo mnoho jako zrnek písku, jichž je množství u moře, jedli a pili a radovali se.“ (1. Královská 4:20) Tento výrok je potvrzen následujícím zjištěním: „Z archeologických dokladů je patrné, že v desátém století př. n. l. a také později došlo v Judě k populační explozi, když v míru a blahobytu, jež přivodil David, bylo možné budovat mnoho nových měst.“10

19. Jakou poskytuje archeologie doplňující informaci o válce mezi Izraelem a Moabem?

19 Později se z Izraele a Judy staly dva národy a Izrael dobyl sousední moabskou zemi. Jednou se Moab pod vládou krále Meši vzbouřil a Izrael vytvořil alianci s Judou a sousedním edomským královstvím, aby vedli proti Moabovi válku. (2. Královská 3:4–27) Je zajímavé, že v roce 1868 byla v Jordánsku nalezena stéla (tesaná kamenná deska) s nápisem v moabském jazyce; obsahuje Mešovo vlastní vylíčení tohoto konfliktu.

20. Co nám archeologie říká o zničení Izraele, které způsobili Asyřané?

20 Později, v roce 740 př. n. l., Bůh dovolil, aby Asyřané zničili vzpurné severní království Izraele. (2. Královská 17:6–18) Archeoložka Kathleen Kenyonová se zmiňuje o biblické zprávě o této události a říká: „Mohlo by vzniknout podezření, že vylíčení je zveličené.“ Je však opravdu zveličené? Tato archeoložka dodává: „Archeologické doklady o pádu izraelského království jsou snad ještě působivější než biblická zpráva . . . Naprosté zničení izraelských měst Samaří a Hacoru a s tím související zničení Megida poskytují konkrétní archeologický doklad toho, že pisatel Bible nic nezveličil.“11

21. Jaké poskytuje archeologie podrobnosti o tom, že si Babylóňané podrobili Judu?

21 Bible nám říká, že ještě později, za krále Jehojachina, byl Jeruzalém obklíčen Babylóňany a byl dobyt. Tato událost je zaznamenána v Babylónské kronice, což je klínopisná tabulka, kterou archeologové objevili. Čteme zde: „Král Akkadu [Babylóna] . . . oblehl město Judy (iahudu) a druhého dne měsíce adaru se král zmocnil města.“12 Jehojachin byl odveden do Babylóna a uvězněn. Podle Bible však byl později z vězení propuštěn a byl mu dán příděl jídla. (2. Královská 24:8–15; 25:27–30) To je potvrzeno úředními doklady, které se našly v Babylóně a které obsahují seznam potravin, jež dostával „Yaukîn, judský král“.13

22, 23. Jaký je, povšechně vzato, vztah mezi archeologií a historickými zprávami Bible?

22 O vztahu mezi archeologií a historickými zprávami Bible napsal profesor David Noel Freedman: „Povšechně vzato, archeologie má tendenci podporovat historickou platnost biblického vyprávění. Rozsáhlý nárys chronologie od patriarchů až do doby N[ového] Z[ákona] odpovídá archeologickým datům . . . Budoucími objevy bude pravděpodobně podpořeno nynější umírněné stanovisko, že biblické vyprávění má historický podklad a že bylo věrně zachováno, i když přitom nejde o dějiny v kritickém nebo vědeckém smyslu.“

23 O snahách vyšších kritiků, kteří se snaží Bibli diskreditovat, potom říká: „Pokusy novodobých učenců o rekonstrukci biblických dějin — například Wellhausenův názor, že patriarchální období bylo odrazem rozdělené monarchie, nebo názor, že Mojžíš ani exodus nemají historický podklad, a z toho vyplývající rekonstrukce izraelských dějin provedená Nothem a jeho stoupenci — tyto pokusy neobstály ve světle archeologických dat tak dobře jako biblické vyprávění.“14

Pád Jericha

24. Jakou informaci o pádu Jericha nám poskytuje Bible?

24 Znamená to, že archeologie souhlasí s Biblí ve všem? Ne, existuje celá řada rozdílů. Jedním z nich je dramatické dobytí Jericha popsané na začátku této kapitoly. Podle Bible bylo Jericho prvním městem, které Jozue dobyl, když vedl Izraelity do kananejské země. Biblická chronologie ukazuje, že toto město padlo v první polovině 15. století př. n. l. Když bylo Jericho dobyto, bylo úplně spáleno a pak zůstalo po staletí neobýváno. — Jozue 6:1–26; 1. Královská 16:34.

25, 26. K jakým dvěma odlišným závěrům dospěli archeologové na základě vykopávek v Jerichu?

25 Na místě, o němž se předpokládalo, že tam Jericho kdysi leželo, prováděl před druhou světovou válkou vykopávky profesor John Garstang. Poznal, že to bylo město velice staré a že bylo mnohokrát zničeno a opět obnoveno. Garstang zjistil, že při jednom takovém zničení se hradby zřítily jako při zemětřesení a že město bylo úplně spáleno. Garstang byl přesvědčen, že se to stalo kolem roku 1400 př. n. l., což je doba nepříliš vzdálená od data, kdy podle Bible zničil Jericho Jozue.15

26 Další vykopávky prováděla v Jerichu po válce archeoložka Kathleen Kenyonová. Došla k závěru, že zřícené hradby, které objevil Garstang, jsou o celá staletí starší, než se domníval on. Zjistila sice, že k jednomu velkému zničení Jericha došlo v 16. století př. n. l., ale řekla, že v 15. století — kdy podle biblické zprávy vpadl do této země Jozue — na místě Jericha žádné město neexistovalo. Dále podává zprávu o možných náznacích jiného zničení, k němuž mohlo na tomto místě dojít v roce 1325 př. n. l., a podotýká: „Jestliže má být zničení Jericha spojováno se vpádem vojsk pod vedením Jozua, pak archeologie předkládá k úvaze toto [druhé] datum.“16

27. Proč bychom se neměli příliš znepokojovat, když jsou mezi archeologií a Biblí nějaké nesrovnalosti?

27 Znamená to, že Bible nemá pravdu? To tím rozhodně není řečeno. Musíme si uvědomit, že archeologie nám sice umožňuje, abychom jakoby oknem nahlédli do minulosti, ale tímto oknem není vždy vidět jasně. Někdy je rozhodně zamžené. Jeden komentátor k tomu poznamenal: „S lítostí je nutno říci, že doklady, které poskytuje archeologie, jsou zlomkovité, a proto omezené.“17 To platí především o ranějších obdobích izraelských dějin, o nichž nejsou jasné archeologické doklady. A v případě Jericha jsou archeologické doklady ještě méně jasné, protože na tomto místě docházelo k silné erozi.

Možnosti archeologie jsou omezené

28, 29. V čem například jsou — podle vyjádření učenců samotných — možnosti archeologie omezené?

28 Archeologové sami připouštějí, že jejich věda má jen omezené možnosti. Například Yohanan Aharoni o tom říká: „Pokud jde o historický nebo historicko-zeměpisný výklad, opouští archeolog oblast exaktních věd a musí se spoléhat na odhady a hypotézy, má-li si vytvořit nějaký souhrnný historický obraz.“18 Domnívá se sice, že dnešní archeologové se mohou na své datování spoléhat více než archeologové v minulosti, ale ohledně dat přisuzovaných určitým nálezům dodává: „Musíme tedy mít vždy na paměti, že ne všechna data jsou absolutní a že jsou do jisté míry nespolehlivá.“19

29 V díle The World of the Old Testament je uvedena otázka: „Jak objektivní nebo skutečně vědecké jsou archeologické metody?“ Odpověď zní: „Když archeologové vykopávají skutečné věci, jsou objektivnější, než když je vysvětlují. Ale jejich lidská zaujatost ovlivní i způsob, jak provádějí své vykopávky. Nemohou se vyhnout tomu, že své doklady poškodí, když se prokopávají hlouběji zemskými vrstvami; nemohou tedy již nikdy svůj ‚experiment‘ ověřit tím, že by jej opakovali. Tím se archeologie stává mezi vědami jedinou svého druhu. A sestavování archeologických zpráv se proto navíc stává velice náročným úkolem, s nímž je spojeno mnoho nástrah.“20

30. Jaký názor na archeologii mají badatelé Bible?

30 Archeologie tedy může být velkou pomocí, ale — stejně jako všechno ostatní lidské konání — není neomylná. I když teorie archeologů sledujeme se zájmem, nikdy bychom je neměli považovat za nezvratnou pravdu. Jestliže archeologové vysvětlují své nálezy způsobem, který odporuje Bibli, neměli bychom z toho automaticky vyvozovat, že Bible pravdu nemá a archeologové ji mají. Je známo, že se jejich výklady mění.

31. Jaký nový názor na pád Jericha byl nedávno vyjádřen?

31 Stojí za povšimnutí, že v roce 1981 se otázkou zničení Jericha znovu zabýval profesor John J. Bimson. Podrobně zkoumal zničení Jericha ohněm, jež se datuje — podle Kathleen Kenyonové — do poloviny 16. století př. n. l. Podle jeho názoru nejen že zničení Jericha odpovídá biblické zprávě o tom, jak Jozue zničil toto město, ale také archeologický obraz Kanaánu jako celku dokonale odpovídá biblickému popisu Kanaánu v době, kdy tam vstoupili Izraelité. Dosavadní archeologické datování profesor Bimson proto označuje jako nesprávné a zastává názor, že k tomuto zničení došlo skutečně v polovině 15. století př. n. l., v době, kdy žil Jozue.21

Bible obsahuje autentické dějiny

32. Jaká tendence se projevuje u některých učenců?

32 Z tohoto případu je vidět, že archeologové se v názorech často rozcházejí. Proto nás nijak nepřekvapuje, že někteří s Biblí nesouhlasí, zatímco jiní s ní souhlasí. Někteří učenci však začínají s úctou uznávat, že jako celek je Bible historicky přesná, není-li dokonce přesná ve všech podrobnostech. William Foxwell Albright jako představitel jednoho myšlenkového směru napsal: „Všeobecně se opět oceňuje přesnost náboženských dějin Izraele, jak v celkovém záběru, tak i v podrobnostech . . . Když to shrneme, můžeme nyní opět považovat Bibli od začátku do konce za autentický doklad náboženských dějin.“22

33, 34. Jak Hebrejská písma sama svědčí o tom, že jsou historicky přesná?

33 Bible ve skutečnosti obsahuje sama v sobě doklad přesnosti. Události jsou v ní uváděny do spojitosti s určitými dobami a daty, na rozdíl od událostí, o nichž se pojednává ve starověkých mýtech a legendách. Mnoho událostí zaznamenaných v Bibli je potvrzeno nápisy z tehdejší doby. Pokud se někdy údaje v Bibli a údaje některých starověkých nápisů liší, může být často příčinou takového rozdílu skutečnost, že starověcí panovníci neradi zaznamenávali své porážky, a naopak toužili zveličovat své úspěchy.

34 Celá řada těchto starověkých nápisů ve skutečnosti neobsahuje ani tak dějiny, jako spíše oficiální propagandu. Naproti tomu pisatelé Bible se vyznačovali neobyčejnou otevřeností. Významní patriarchové, jako například Mojžíš a Áron, jsou vylíčeni se svými slabostmi i se svými silnými stránkami. Poctivě jsou vylíčeny i poklesky velkého krále Davida. Znovu a znovu jsou odhalovány nedostatky národa jako celku. Tato otevřenost svědčí o tom, že Hebrejská písma jsou pravdivá a spolehlivá, a dodávají váhu slovům, která pronesl Ježíš ve své modlitbě k Bohu: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

35. Co se racionalistickým myslitelům nepodařilo dokázat a v čem vidí badatelé Bible doklady toho, že Bible byla inspirována?

35 W. F. Albright dále řekl: „Pokud jde o obsah, Bible v každém případě daleko převyšuje veškerou předcházející náboženskou literaturu, a stejně působivě převyšuje veškerou literaturu, která vznikla po ní; převyšuje ji přímou jednoduchostí svého poselství a univerzálností svého vlivu na lidi ve všech zemích a ve všech dobách.“23 Jak poznáme v pozdějších kapitolách, dokladem toho, že Bible byla inspirována, je právě toto ‚převyšující poselství‘, a ne svědectví učenců. Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že novodobým racionalistickým myslitelům se nepodařilo dokázat, že by Hebrejská písma byla z historického hlediska nepravdivá; tyto spisy samy o sobě však jednoznačně svědčí o tom, že jsou přesné. Může být totéž řečeno o Křesťanských řeckých písmech, o „Novém zákonu“? To bude námětem následující kapitoly.

[Poznámky pod čarou]

^ 2. odst. „Vyšší kritika“ (neboli „historická kritika“) je termín, kterým se označuje studium Bible z hlediska zjišťování podrobností, například autorství, původních pramenů a doby, kdy byly jednotlivé knihy sestaveny.

^ 8. odst. Například anglický básník John Milton napsal svůj monumentální epos „Ztracený ráj“ stylem, který se naprosto liší od stylu jeho básně „L’Allegro“. A jeho politické traktáty byly napsány opět jiným stylem.

^ 14. odst. Většina dnešních intelektuálů má sklon k racionalismu. Podle slovníku je racionalismus „spoléhání na rozum jako na základ pro zjištění náboženské pravdy“. Racionalisté se snaží vysvětlit všechno lidským způsobem a neberou v úvahu možnost božského zásahu.

^ 17. odst. V sedmdesátých letech našeho století byla v severní Sýrii nalezena socha jednoho starověkého panovníka, podle níž poznáváme zajímavou věc: že totiž nebylo nijak neobvyklé, aby byl nějaký panovník označován jako král, i když — přesně řečeno — byl jeho titul nižší. Socha znázorňovala jednoho panovníka Gozanu a na ní byly dva nápisy, asyrský a aramejský. V asyrském nápise byl ten muž označen jako místodržitel Gozanu, zatímco paralelní aramejský nápis jej označuje jako krále.9 Nebylo to tedy nic neobvyklého, když úřední babylónské nápisy označovaly Belšacara jako korunního prince, zatímco v Danielově knize psané aramejsky je označován jako král.

[Studijní otázky]

[Praporek na straně 53]

Na rozdíl od starověkých světských dějepisných zpráv obsahuje Bible pravdivé záznamy o lidských chybách uznávaných osobností, jako byli například Mojžíš a David

[Rámeček na straně 44]

Hodnota archeologie

„Archeologie přináší vzorky starověkých nástrojů a nádob, zdí a budov, zbraní a ozdob. Většinu těchto předmětů můžeme chronologicky uspořádat a spolehlivě ztotožnit s patřičnými výrazy a pasážemi v Bibli. V tomto smyslu je v Bibli přesně uchováno v psané podobě staré kulturní prostředí. Podrobnosti biblických příběhů nevznikly z živé představivosti nějakého autora, ale jsou autentickým odrazem světa, v němž se zaznamenané události odehrály — ať to byly události z každodenního života, nebo zázraky.“ (The Archaeological Encyclopedia of the Holy Land)

[Rámeček na straně 50]

Co archeologie udělat může, a co ne

„Archeologie nemůže Bibli jednoznačně dokázat ani vyvrátit; má však jiné, velmi důležité poslání. Do jisté míry odhaluje hmotný svět, který je možné podle Bible předpokládat. Jestliže například víme, z jakého materiálu byl postaven dům, nebo víme, jak vypadala ‚výšina‘, daleko lépe pak textu rozumíme. Za druhé doplňuje historickou zprávu. Například Moabský kámen líčí z jiného hlediska událost zaznamenanou ve 2. Královské 3:4 a v následujících verších . . . Za třetí nám odhaluje způsob života a myšlení sousedů starověkého Izraele — a to je jednak zajímavé samo o sobě, a jednak se tím objasňuje myšlenkový svět, v němž se rozvíjelo myšlení starověkého Izraele.“ (Ebla—A Revelation in Archaeology)

[Obrázek na straně 41]

Milton nepoužíval jen jediný styl, ale psal odlišnými styly. Domnívají se snad vyšší kritikové, že jeho dílo napsalo několik různých pisatelů?

[Obrázek na straně 45]

„Veršovaná zpráva o Nabonidovi“ uvádí, že Nabonidus svěřil kralování svému prvorozenému

[Obrázek na straně 46]

Moabský kámen obsahuje popis konfliktu mezi Moabem a Izraelem z pohledu krále Meši

[Obrázek na straně 47]

Úřední záznamy Babylóňanů potvrzují biblickou zprávu o pádu Jeruzaléma