„Nový zákon“ — Dějiny, nebo mýtus?
Kapitola 5
„Nový zákon“ — Dějiny, nebo mýtus?
„Nový zákon může být dnes označen za nejlépe prozkoumanou knihu světové literatury.“ To prohlásil Hans Küng ve své knize „Christ sein“ (Být křesťanem). A měl pravdu. Již déle než tři sta let jsou Křesťanská řecká písma více než jen zkoumána. Jsou pitvána důkladněji a analyzována podrobněji než jakákoli jiná literatura.
1, 2. (Včetně úvodu.) a) Čím se vyznačuje zkoumání Křesťanských řeckých písem v posledních více než třech stech letech? b) K jakým podivným závěrům dospěli někteří badatelé?
ZÁVĚRY, k nimž došli někteří badatelé, jsou velice podivné. V Německu dospěl Ludwig Noack v 19. století k názoru, že Janovo evangelium napsal v roce 60 n. l. milovaný učedník — jímž byl podle Noacka Jidáš! Francouz Joseph Ernest Renan tvrdil, že vzkříšení Lazara byl pravděpodobně podvod zinscenovaný samotným Lazarem a že tím mělo být podpořeno tvrzení, že Ježíš působí zázraky; a německý teolog Gustav Volkmar zastával názor, že jako historická osoba Ježíš nemohl vystoupit s tvrzením, že je Mesiášem.1
2 Bruno Bauer naproti tomu došel k závěru, že Ježíš vůbec nikdy neexistoval! „Tvrdil, že skutečnými tvůrčími silami raného křesťanství byli Filón, Seneca a gnostikové. Nakonec prohlásil, že Ježíš jako historická osoba nikdy neexistoval, . . . že křesťanské náboženství vzniklo koncem druhého století a že pocházelo z judaismu, v němž převládl stoicismus.“2
3. Jaký názor na Bibli stále ještě zastávají mnozí učenci?
3 Takové extrémní názory dnes zastává málokdo. Jestliže však čteme díla novodobých učenců, zjišťujeme, že mnozí z nich se stále ještě domnívají, že Křesťanská řecká písma obsahují legendy, mýty a nadsázky. Odpovídá to skutečnosti?
Kdy byla napsána?
4. a) Proč je důležité vědět, kdy byly knihy Křesťanských řeckých písem napsány? b) Jaké jsou názory na to, kdy byla Křesťanská řecká písma napsána?
4 K tomu, aby vznikly mýty a legendy, je třeba času. Důležitá je tedy otázka, kdy byly tyto knihy napsány. Historik Michael Grant říká, že historické spisy Křesťanských řeckých písem začaly být psány „třicet nebo čtyřicet let po Ježíšově smrti“.4 William Foxwell Albright, specialista na biblickou archeologii, citoval závěr, k němuž dospěl C. C. Torrey, totiž že „všechna evangelia byla napsána před rokem 70 po Kr. a že neobsahují nic, co nemohlo být napsáno během dvaceti let po Ukřižování“. Albright sám zastával názor, že psaní těchto knih bylo skončeno „nejpozději kolem roku 80 po Kr.“ Jiní odborníci vyjádřili odhady poněkud odlišné, ale většinou se shodovali na tom, že koncem prvního století již byl „Nový zákon“ dopsán.
5, 6. K jakému závěru bychom měli dojít na základě skutečnosti, že Křesťanská řecká písma byla napsána nedlouho po událostech, které v nich jsou zaznamenány?
5 Co to znamená? Albright usuzuje: „Jediné, co můžeme říci, je, že časový úsek dlouhý dvacet až padesát let nestačí k tomu, aby v něm mohlo dojít k nějakému znatelnému porušení vlastního obsahu, a dokonce ani k narušení přesného znění Ježíšových výroků.“5 Profesor Gary Habermas dodává: „Evangelia jsou těsně spjata s obdobím, o němž pojednávají, zatímco starověké dějiny často popisují události, které se odehrály o staletí dříve. Novodobí historikové však jsou schopni úspěšně rekonstruovat události dokonce i z těchto dávných dob.“6
6 Jinými slovy, historické části Křesťanských řeckých písem jsou přinejmenším stejně důvěryhodné jako světské dějiny. Během těch několika desetiletí, která uplynula mezi událostmi raného křesťanství a vznikem písemného záznamu o nich, jistě nebyl čas na to, aby nějaké mýty a legendy vznikly a byly všeobecně přijaty.
Svědectví očitých svědků
7, 8. a) Kdo byl ještě naživu v době, kdy Křesťanská řecká písma byla psána a šířila se? b) K jakému závěru musíme dojít, vezmeme-li v úvahu komentář profesora F. F. Bruceho?
7 To platí zejména v souvislosti se skutečností, že mnoho zpráv se zmiňuje o svědectví očitých svědků. Pisatel Janova evangelia řekl: „Je to ten učedník [učedník, kterého Ježíš miloval], který o tom vydává svědectví a který tyto věci napsal.“ (Jan 21:24) Pisatel Lukášovy knihy říká: „Předali [nám je] ti, kteří se od počátku stali očitými svědky a sloužícími poselství.“ (Lukáš 1:2) Apoštol Pavel se zmínil o těch, kdo byli svědky Ježíšova vzkříšení, a řekl o nich: „Většina [z nich] zůstává do nynějška, ale někteří usnuli ve smrti.“ (1. Korinťanům 15:6)
8 V této souvislosti profesor F. F. Bruce vyjadřuje bystrý postřeh: „Vymyslet si Ježíšova slova a skutky v těch prvních letech, kdy zde ještě bylo tolik Jeho učedníků, kteří si mohli pamatovat, co se stalo a co ne — to vůbec nemohlo být tak snadné, jak si zřejmě někteří pisatelé myslí . . . Učedníci si nemohli dovolit riskovat nějaké nepřesnosti (nehledě na nějaké vědomé zkreslování skutečností), což by bylo ihned odhaleno těmi, kdo na něco takového čekali. Naopak, jednou ze silných stránek původního apoštolského kázání je to, s jakou důvěrou se apoštolové dovolávají toho, o čem posluchači vědí; učedníci řekli nejen: ‚My jsme svědkové toho všeho,‘ ale také ‚jak sami víte‘ (Skutky 2:22).“7
Je text spolehlivý?
9, 10. Čím si můžeme být jisti, pokud jde o Křesťanská řecká písma?
9 Je možné, že by svědectví těchto očitých svědků byla sice přesně zaznamenána, ale později zkreslena? Jinými slovy, byly mýty a legendy připojeny po napsání původních spisů? Již jsme viděli, že text Křesťanských řeckých písem byl zachován v lepším stavu než kterákoli jiná starověká literatura. Kurt a Barbara Alandovi, znalci řeckého textu Bible, uvádějí soupis téměř 5000 rukopisů, které se zachovaly ze starověku až dodnes; některé z nich pocházejí dokonce ze druhého století n. l.8 Tento rozsáhlý dokladový materiál vcelku dosvědčuje, že text je v podstatě spolehlivý. Kromě toho existuje mnoho starých překladů — nejstarší z nich pocházejí z doby kolem roku 180 n. l. — a ty pomáhají prokázat, že text je přesný.9
10 Vezmeme-li tedy v úvahu všechny tyto okolnosti, můžeme si být jisti, že jakmile původní pisatelé dokončili svou práci, nepronikly do Křesťanských řeckých písem žádné legendy ani mýty. Text, který máme, je v podstatě stejný jako text, který zapsali původní pisatelé, a jeho přesnost je potvrzena tím, že jej tehdejší křesťané přijímali. Můžeme kromě toho ověřit historickou přesnost Bible tím, že ji porovnáme s jinými starověkými dějepisnými záznamy? Do jisté míry to je možné.
Písemné doklady
11. Do jaké míry jsou historické zprávy Křesťanských řeckých písem podporovány mimobiblickými písemnými doklady?
11 Je pravda, že mimobiblických písemných dokladů, které by se vztahovaly k událostem v životě Ježíše a jeho apoštolů, je poměrně málo. Nic jiného ani nelze očekávat, protože v prvním století byli křesťané poměrně malou skupinou, která se nevměšovala do politiky. Ale doklady ze světských dějin odpovídají tomu, co čteme v Bibli.
12. Co nám říká Josephus o Janu Křtiteli?
12 Například když Herodes Antipas utrpěl ohromnou vojenskou porážku, židovský historik Josephus v roce 93 n. l. napsal: „Některým Židům se zničení Herodova vojska zdálo božskou pomstou — pomstou jistě spravedlivou — za to, jak [Herodes] zacházel s Janem, příjmením Křtitelem. Herodes jej totiž usmrtil, přestože to byl dobrý člověk a vybízel Židy, aby žili spravedlivě, aby se svými bližními jednali podle práva a aby měli zbožnou úctu k Bohu.“10 Josephus tedy potvrzuje biblickou zprávu, že Jan Křtitel byl spravedlivý muž, který kázal pokání a kterého dal Herodes popravit. (Matouš 3:1–12; 14:11)
13. Jak Josephus svědčí o tom, že Jakub a samotný Ježíš byly historické postavy?
13 Josephus se také zmiňuje o Jakubovi, Ježíšovu nevlastním bratrovi, o němž nám Bible říká, že zpočátku Ježíše nenásledoval, ale později se stal význačným starším v Jeruzalémě. (Jan 7:3–5; Galaťanům 1:18, 19) O Jakubově zatčení píše: „[Velekněz] Ananus svolal soudce Sanhedrinu a přivedl před ně muže, který se jmenoval Jakub a byl bratrem Ježíše, který byl nazýván Kristus, a některé jiné lidi.“11 Těmito slovy Josephus navíc potvrzuje, že „Ježíš, který byl nazýván Kristus“, byl skutečnou historickou osobou.
14, 15. Jak zprávu Bible podporuje Tacitus?
14 Také jiní raní pisatelé se zmiňují o věcech napsaných v Řeckých písmech. Například: Evangelia nám říkají, že Ježíšovo kázání na území Palestiny se setkávalo se širokým ohlasem. Když Pontský Pilát odsoudil Ježíše k smrti, byli Ježíšovi následovníci zmateni a sklíčeni. Krátce potom titíž učedníci odvážně naplnili Jeruzalém poselstvím, že jejich Pán byl vzkříšen. Během několika let se křesťanství rozšířilo po celé Římské říši. (Matouš 4:25; 26:31; 27:24–26; Skutky 2:23, 24, 36; 5:28; 17:6)
15 Pravdivost těchto údajů dosvědčuje římský historik Tacitus, který rozhodně nebyl přítelem křesťanství. Píše krátce po roce 100 n. l., líčí Neronovo kruté pronásledování křesťanů a dodává: „Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judei, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě.“12
16. O které historické události, o níž je zmínka v Bibli, se zmiňuje také Suetonius?
16 Ve Skutcích 18:2 se biblický pisatel zmiňuje o tom, že „[římský císař] Klaudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma“. O jejich vyhoštění se zmiňuje i římský historik Suetonius, který psal ve druhém století. Ve svém díle Božský Claudius tento historik říká: „[Claudius] Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“13 Jestliže se zde Chréstus vztahuje na Ježíše Krista a jestliže se v Římě dělo totéž co v jiných městech, pak nepokoje nebyly z podnětu Krista (tedy Kristových následovníků). Byla to spíše násilná reakce Židů na věrnou kazatelskou činnost křesťanů.
17. Které prameny, jež měl ve druhém století k dispozici Justin Mučedník, podporují biblickou zprávu o Ježíšových zázracích a o Ježíšově smrti?
17 Justin Mučedník, který psal v polovině druhého století, v souvislosti s Ježíšovou smrtí napsal: „Že se to tak stalo, můžete dověděti se z akt za Piláta Pontského vedených.“14 Podle Justina Mučedníka byly v těchto záznamech i zmínky o Ježíšových zázracích; říká: „Že věci ty od něho se dály, z akt za Piláta Pontského učiněných dověděti se můžete.“15 Je pravda, že tato „akta“ neboli úřední záznamy již neexistují. Ve druhém století však zřejmě existovala a Justin Mučedník své čtenáře s přesvědčením vybízel, aby je prozkoumali a ověřili si pravdivost jeho slov.
Archeologické doklady
18. Jaký poskytuje archeologie doklad o existenci Pontského Piláta?
18 Také archeologické objevy poskytly objasnění nebo potvrzení toho, o čem mluví Řecká písma. Například v roce 1961 bylo na jednom nápise v sutinách římského divadla v Cesareji nalezeno jméno Pontského Piláta.16 Až do tohoto objevu bylo mimobiblických dokladů o existenci tohoto římského vladaře jen velmi málo.
19, 20. Které biblické osobnosti, o nichž se zmiňuje Lukáš (v Lukášovi a ve Skutcích), podle archeologických důkazů skutečně existovaly?
19 V Lukášově evangeliu čteme, že Jan Křtitel začal svou službu, „když . . . Lysanias byl oblastním vládcem Abilény“. (Lukáš 3:1) Někteří odborníci vyjadřovali pochybnosti o tomto výroku, protože Josephus se zmiňoval o jistém muži jménem Lysanias, který vládl v Abiléně a zemřel v roce 34 př. n. l., dlouho před narozením Jana. Archeologové však v Abileně nalezli nápis, v němž je uveden jiný Lysanias, který byl tetrarchou (oblastním vládcem) za vlády Tiberia, jenž panoval v Římě jako césar v době, kdy Jan začínal se svou službou.17 Je docela dobře možné, že to byl týž Lysanias, o němž se zmínil Lukáš.
20 Ve Skutcích čteme, že Pavel a Barnabáš byli posláni na Kypr, aby tam vykonávali misionářskou práci, a že se tam setkali s prokonsulem Sergiem Paulem, ‚inteligentním mužem‘. (Skutky 13:7) Uprostřed 19. století byl při vykopávkách na Kypru objeven nápis, který pochází z roku 55 n. l. a ve kterém je zmínka právě o tomto muži. Archeolog G. Ernest Wright o tom říká: „To je jediná mimobiblická zmínka o tomto prokonsulovi, kterou máme, a je zajímavé, že jeho jméno a titul nám Lukáš uvádí správně.“18
21, 22. Které náboženské zvyky, o nichž se zmiňuje Bible, byly potvrzeny archeologickými objevy?
21 Když byl Pavel v Athénách, řekl, že si povšiml jednoho oltáře, který byl zasvěcen „Neznámému Bohu“. (Skutky 17:23) Oltáře, které byly podle latinského nápisu zasvěceny bezejmenným bohům, byly nalezeny v různých částech Římské říše. Takový oltář byl nalezen i v Pergamu; měl nápis v řečtině, snad podobně jako oltář v Athénách.
22 Později v Efezu se Pavel setkal s prudkým odporem ze strany stříbrotepců, kteří si vydělávali výrobou chrámečků a sošek bohyně Artemidy. O Efezu se mluví jako o ‚strážci chrámu velké Artemidy‘. (Skutky 19:35) Tomu odpovídá i skutečnost, že na místě, kde se rozkládal starověký Efez, bylo objeveno několik terakotových a mramorových sošek Artemidy. V minulém století byly vykopány i zbytky velkého chrámu.
Zvuk pravdy
23, 24. a) Kde nacházíme nejsilnější důkaz toho, že spisy Křesťanských řeckých písem jsou pravdivé? b) Který rys biblického záznamu svědčí o jeho pravdivosti? Ze kterých příkladů to je patrné?
23 Dějiny a archeologie tedy osvětlují historické prvky Řeckých písem a do jisté míry je potvrzují. Znovu však je nutno zdůraznit, že nejsilnější důkaz o pravdivosti těchto spisů je obsažen v nich samotných. Když je čteme, nepůsobí dojmem mýtů. Zaznívá v nich zvuk pravdy.
24 Projevuje se v nich například velká otevřenost. Vzpomeňme si na to, co bylo zaznamenáno o Petrovi. Podrobně je popsána trapná situace, kdy se mu nepodařilo kráčet po vodě. Potom tomuto apoštolovi, který se těší velké vážnosti, Ježíš říká: „Kliď se za mne, Satane!“ (Matouš 14:28–31; 16:23) A dále, Petr nejdříve důrazně tvrdil, že i kdyby Ježíše opustili všichni ostatní, on by to nikdy neudělal — a pak při noční hlídce usnul a později svého Pána třikrát zapřel. (Matouš 26:31–35, 37–45, 73–75)
25. Které slabosti apoštolů pisatelé Bible otevřeně odhalují?
25 Petr však není jediný, jehož slabosti zde jsou odhaleny. V této zprávě, která se vyznačuje otevřeností, není přehlédnuto malicherné hašteření apoštolů, kteří se dohadovali, kdo z nich je největší. (Matouš 18:1; Marek 9:34; Lukáš 22:24) Není ani vynechána zmínka o tom, že matka apoštolů Jakuba a Jana prosila Ježíše, aby ve svém Království dal jejím synům nejvýznamnější postavení. (Matouš 20:20–23) Věrně je také podána zpráva o ‚ostrém výbuchu hněvu‘ mezi Barnabášem a Pavlem. (Skutky 15:36–39)
26. Která podrobnost o Ježíšově vzkříšení by byla zaznamenána jen tehdy, jestliže by byla pravdivá?
26 Lukášovo evangelium obsahuje i pozoruhodnou zprávu, že první, kdo se dozvěděl o Ježíšově vzkříšení, byly ženy, „které s ním přišly z Galileje“. To je velice neobvyklá okolnost, vezmeme-li v úvahu to, že vůdčí postavení ve společnosti měli v prvním století muži. A apoštolům se to, co říkaly ženy, skutečně ‚jevilo jako nesmysl‘. (Lukáš 23:55–24:11) Jestliže to, o čem pojednávají Řecká písma, není pravda, muselo to být vymyšleno. Proč by však někdo vymýšlel příběh, v němž by osobnosti, které se těšily takové vážnosti, byly vylíčeny v tak nepříznivém světle? Tyto podrobnosti by byly zaznamenány jen tehdy, jestliže by byly pravdivé.
Ježíš — Skutečná osoba
27. Jak jeden historik dosvědčuje, že Ježíš byl historickou postavou?
27 Na základě biblického popisu považovali mnozí lidé Ježíše za vymyšlenou, idealizovanou postavu. Dějepisec Michael Grant však výslovně říká: „Jestliže postupujeme tak, jak bychom postupovat měli, totiž jestliže uplatňujeme na Nový zákon stejná kritéria, jaká bychom měli uplatňovat na jiné starověké spisy obsahující historickou látku, pak již nemůžeme popírat existenci Ježíše, stejně jako nemůžeme popírat existenci mnoha pohanských osobností, o nichž se jakožto o historických osobách nikdy nepochybovalo.“19
28, 29. Proč je významné, že čtyři evangelia předkládají jednotný obraz Ježíšovy osobnosti?
28 Zvuk pravdy vyniká nejen v tom, co Bible říká o Ježíšově existenci, ale i v tom, jak líčí Ježíšovu osobnost. Není snadné vymyslet si nějakou neobyčejnou postavu a pak dosáhnout toho, aby obraz této postavy byl v celé knize stejný. Je téměř nemožné, aby čtyři různí pisatelé psali o téže postavě a aby ji soustavně líčili stejně, kdyby tato postava ve skutečnosti nikdy neexistovala. Skutečnost, že popis Ježíše, který nacházíme ve všech čtyřech evangeliích, se zjevně vztahuje na tutéž osobu, je přesvědčivým dokladem o věrohodnosti evangelií.
29 Michael Grant se výstižně ptá: „Jak to, že bez výjimky v celé tradici evangelií vyniká pozoruhodně vyhraněný portrét přitažlivého mladého muže, který se nenuceně, bez sebemenší stopy sentimentality, nepřirozenosti nebo falešného studu, pohybuje mezi ženami všeho druhu — včetně žen rozhodně špatné pověsti — portrét muže, který si za všech okolností zachoval prostý, ryzí charakter?“20 Jedinou odpovědí je, že takový muž skutečně existoval a jednal tak, jak to líčí Bible.
Proč nevěří
30, 31. Proč mnozí kritikové přes všechny existující doklady neuznávají historickou přesnost Křesťanských řeckých písem?
30 Tvrzení, že Řecká písma jsou pravdivým historickým záznamem, lze přesvědčivě doložit, a proto vzniká otázka, proč někteří lidé tvrdí opak. Proč mnozí lidé sice některé jejich části přijímají jako pravé, ale odmítají přijmout jejich obsah jako celek? Hlavním důvodem je to, že v Bibli jsou zaznamenány věci, kterým novodobí intelektuálové nechtějí věřit. Bible například říká, že Ježíš splnil proroctví a že také některá proroctví pronesl. Dále se říká, že dělal zázraky a že byl po své smrti vzkříšen.
31 V našem dvacátém století, které se vyznačuje skepticismem, jsou takové věci neuvěřitelné. Pokud jde o zázraky, profesor Ezra P. Gould uvádí: „Někteří kritikové tvrdí, že jsou oprávněni vyslovit jednu výhradu, . . . že zázraky se nedějí.“21 Někteří lidé sice připouštějí, že Ježíš mohl uzdravovat, ale pouze psychosomaticky, totiž ‚vlivem duševních činitelů‘. Ostatní zázraky považuje většina kritiků buď za výmysl, nebo za události, které byly sice skutečné, ale vyprávěním byly zkresleny.
32, 33. Jak se jeden kritik snažil uspokojivě vysvětlit zázrak, při němž Ježíš nasytil velký zástup, ale proč je takové vysvětlení nelogické?
32 Příkladem může být zpráva o tom, jak Ježíš nasytil více než 5000 lidí jen několika chleby a dvěma rybami. (Matouš 14:14–22) Heinrich Paulus, učenec z devatenáctého století, tvrdil, že ve skutečnosti se stalo toto: Ježíš a jeho apoštolové byli obklopeni velkým množstvím lidí, kteří začínali mít hlad. Ježíš se proto rozhodl dát dobrý příklad bohatým lidem, kteří byli mezi nimi. Vzal to malé množství jídla, které on a jeho apoštolové měli, a rozdělil se o ně s množstvím lidí. Jiní lidé, kteří si také přinesli jídlo, se za chvíli začali podle jeho příkladu o své jídlo dělit. A nakonec bylo celé to množství nasyceno.22
33 Ale pokud se to tak skutečně stalo, pak to byl pozoruhodný důkaz toho, jakou sílu má dobrý příklad. Proč by byl takový zajímavý příběh, který by měl hluboký význam, zkreslen, aby to vypadalo, že se stal zázrak? Všechny takové pokusy vysvětlovat zázraky tak, jako by se nestaly zázračným způsobem, vyvolávají víc problémů, než kolik jich řeší. A všechny jsou založeny na nesprávném předpokladu. Vycházejí z domněnky, že zázraky jsou nemožné. Ale proč by měly být nemožné?
34. Jestliže Bible opravdu obsahuje přesná proroctví a zprávy o skutečných zázracích, o čem to svědčí?
34 Podle rozumných měřítek obsahují jak Hebrejská, tak Řecká písma autentické dějiny, ale pojednávají také o proroctvích a zázracích. (Srovnej 2. Královskou 4:42–44.) A co když jsou ta proroctví pravdivá? A co když se ty zázraky skutečně staly? Pak podnět k psaní Bible dal skutečně Bůh, a pak Bible je skutečně jeho slovo, a ne slovo lidské. V jedné z dalších kapitol se budeme věnovat otázce proroctví, ale nejprve se zabývejme otázkou zázraků. Je rozumné, abychom dnes, ve dvacátém století, věřili, že se v dřívějších stoletích skutečně děly zázraky?
[Studijní otázky]
[Praporek na straně 66]
Proč by se v Bibli tvrdilo, že o Ježíšově vzkříšení se jako první dozvěděly ženy, kdyby se to ve skutečnosti nestalo?
[Rámeček na straně 56]
Novodobá kritika má nedostatky
Příkladem toho, jak nespolehlivá je novodobá kritika Bible, jsou tyto poznámky Raymonda E. Browna o Janově evangeliu: „Koncem minulého století a v prvních letech našeho století panoval mezi učenci mimořádný skepticismus, pokud jde o toto evangelium. Tvrdilo se, že Janovo evangelium vzniklo velmi pozdě, dokonce až ve druhé polovině druhého století. Panoval názor, že je výplodem helénistického světa, a že je tudíž historicky zcela bezcenné a sotva má co společného s Palestinou doby Ježíše z Nazaretu . . .
Ani jediný z takových názorů nezůstal nedotčen celou řadou neočekávaných archeologických objevů a nalezených písemných materiálů. Tyto objevy nám umožnily vyjádřit rozumné námitky proti kritickým názorům, které se do té doby staly téměř ortodoxními, a poznat, jak křehký je základ, o který se opírala velice skeptická analýza Jana . . .
Datování tohoto evangelia bylo posunuto zpět na konec prvního století nebo na dobu ještě dřívější . . . Snad nejpozoruhodnější je to, že někteří učenci se dokonce odvažují znovu tvrdit, že s tímto evangeliem měl snad něco společného Jan, syn Zebedeův.“3
Proč by se mělo zdát podivné věřit, že Jan napsal knihu, která se mu tradičně přisuzuje? Jediný důvod je, že to nezapadá do názorů kritiků, jež byly stanoveny předem.
[Rámeček na straně 70]
Pouze další útok proti Bibli
Timothy P. Weber píše: „Výsledky bádání vyšší kritiky vyvolaly v mnoha laicích pochybnosti o tom, zda jsou vůbec schopni něčemu [v Bibli] porozumět . . . A. T. Pierson vyjádřil zklamání mnoha evangelíků, když řekl, že ‚[vyšší kritika] — stejně jako římská církev — prostým lidem prakticky odnímá Boží slovo, neboť tvrdí, že ho mohou vykládat jen učenci; Řím mezi člověka a Slovo staví kněze, zatímco kritika mezi věřícího a jeho Bibli staví vzdělaného vykladače.‘ “23 Tak se ukazuje, že novodobá vyšší kritika je pouze dalším útokem proti Bibli.
[Obrázek na straně 62]
Tento oltář v Pergamu byl zjevně zasvěcen „neznámým bohům“
[Obrázek na straně 63]
Zříceniny kdysi nádherného Artemidina chrámu, na který byli Efezané tak hrdí
[Obrázek na straně 64]
Bible poctivě uvádí, jak Petr popřel, že by znal Ježíše
[Obrázek na straně 67]
Bible se otevřeně zmiňuje o ‚ostrém výbuchu hněvu‘ mezi Pavlem a Barnabášem
[Obrázek na straně 68]
Čtyři evangelia podávají jednotný obraz Ježíše, a to je přesvědčivý důkaz o jejich pravosti
[Obrázek na straně 69]
Většina dnešních kritiků považuje za samozřejmé, že se zázraky nedějí
