Jsou v Bibli rozpory?
Kapitola 7
Jsou v Bibli rozpory?
Často se ozývá námitka, že si Bible odporuje. Ti, kdo to říkají, obvykle Bibli osobně nečetli; pouze opakují, co slyšeli. Někteří lidé však našli pasáže, které je zneklidnily, protože vyvolávají dojem, že si opravdu navzájem odporují.
1, 2. (Včetně úvodu.) a) Co se často namítá proti Bibli? b) Nač bychom měli pamatovat, když porovnáváme různé pasáže v Bibli? c) Co patří k důvodům, proč někdy dva bibličtí pisatelé popisují tutéž událost poněkud rozdílně?
JESTLIŽE je Bible skutečně Boží slovo, měla by se vyznačovat vnitřním souladem, a ne rozpory. Proč se tedy zdá, jako by si některé pasáže navzájem odporovaly? V souvislosti s odpovědí na tuto otázku musíme mít na paměti, že Bible sice je Boží slovo, ale psalo ji mnoho mužů v průběhu několika století. Tito pisatelé byli různého původu, měli odlišný styl psaní a dostali také různé dary; tyto všechny rozdíly se projevují v tom, co napsali.
2 A jestliže dva nebo několik pisatelů pojednává o téže události, může se jeden zmínit o podrobnostech, které druhý vynechá. Různí pisatelé také mohou tentýž námět podat různým způsobem. Jeden popisuje události chronologicky, druhý může látku uspořádat jinak. V této kapitole se budeme zabývat některými údajnými rozpory v Bibli a ukážeme si, jak mohou být vyřešeny, vezmeme-li v úvahu okolnosti, které zde právě byly uvedeny.
Nezávislí svědkové
3, 4. Jaká zdánlivá nesrovnalost je mezi Matoušovou a Lukášovou zprávou o důstojníkově nemocném sluhovi, a jak mohou být tyto zprávy uvedeny do souladu?
3 Některé „rozpory“ vznikají tehdy, jestliže o téže události existují dvě nebo více zpráv. Například v Matoušovi 8:5 čteme, že když Ježíš přišel do Kafarnaum, „přišel k němu jeden důstojník [a] snažně [Ježíše] prosil“, aby uzdravil jeho sluhu. Ale v Lukášovi 7:3 čteme, že tento důstojník k Ježíšovi „vyslal . . . židovské starší muže, aby ho poprosili, aby přišel a zachránil jeho otroka“. Mluvil ten důstojník s Ježíšem osobně, nebo poslal starší muže?
4 Odpověď je jasná — poslal židovské starší. Proč tedy Matouš říká, že ten muž sám snažně prosil Ježíše? Protože prostřednictvím židovských starších ve skutečnosti prosil Ježíše ten muž. Starší sloužili jako jeho mluvčí.
5. Proč Bible říká, že Šalomoun postavil chrám, když skutečnou práci zcela jistě vykonali druzí lidé?
5 Můžeme si to znázornit tím, co čteme ve 2. Paralipomenon 3:1: „Konečně začal Šalomoun stavět Jehovův dům v Jeruzalémě.“ Později čteme: „Tak Šalomoun dokončil Jehovův dům.“ (2. Paralipomenon 7:11) Stavěl Šalomoun chrám osobně od začátku až do konce? Jistě ne. Skutečnou stavební práci vykonávalo množství řemeslníků a dělníků. Šalomoun však práci organizoval a nesl za ni odpovědnost. Proto Bible říká, že dům vybudoval. Podobně nám Matoušovo evangelium říká, že se důstojník obrátil na Ježíše. Lukáš však dodává další podrobnost, totiž že se na něho obrátil prostřednictvím židovských starších.
6, 7. Jak můžeme uvést do souladu dvě odlišné zprávy evangelií, jež se zmiňují o žádosti Zebedeových synů?
6 Podobný příklad najdeme v Matoušovi 20:20, 21, kde čteme: „Potom k [Ježíšovi] přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, vzdávala mu poctu a o něco ho prosila.“ Prosila ho, aby její synové dostali přednostní postavení, až Ježíš přijde do svého Království. V Markově zprávě o téže události čteme: „A Jakub a Jan, dva Zebedeovi synové, k [Ježíšovi] přikročili a řekli mu: ‚Učiteli, chceme, abys pro nás udělal, o cokoli tě poprosíme.‘ “ (Marek 10:35–37) Obrátili se s žádostí na Ježíše dva Zebedeovi synové, nebo jejich matka?
7 Je zřejmé, že žádost vznesli dva Zebedeovi synové, jak uvádí Marek. Ale udělali to prostřednictvím své matky. Ta byla jejich mluvčím. Podporuje to i Matoušova zpráva, která říká, že když ostatní apoštolové slyšeli, co matka Zebedeových synů udělala, rozhořčili se, ne na matku, ale „na oba bratry“. (Matouš 20:24)
8. Jak je možné, že se dvě různé zprávy o téže události navzájem liší, a přece jsou obě pravdivé?
8 Už jsi někdy slyšel, jak dva lidé popisovali nějakou událost, které byli oba svědky? Jestliže ano, povšiml sis, že každý člověk zdůraznil ty podrobnosti, které na něho zapůsobily? Jeden možná vynechal věci, které uvedl druhý. Oba však mluvili pravdu. Totéž se vztahuje na zprávy o Ježíšově službě, jak je uvádějí čtyři evangelia, a také na jiné historické události, které zaznamenává více biblických pisatelů, ne jen jeden. Každý z pisatelů podal přesnou informaci, i když jeden uvedl podrobnosti, které druhý vynechal. Vezmeme-li v úvahu všechny zprávy, můžeme o tom, co se stalo, získat ucelenější obraz. Takové odchylky jsou dokladem toho, že biblické zprávy nejsou na sobě závislé. A to, že v podstatných věcech spolu souhlasí, je dokladem jejich pravdivosti.
Čtěme kontext
9, 10. Jak nám kontext pomáhá pochopit, kde vzal Kain svou manželku?
9 K vyřešení zdánlivých nesrovnalostí často stačí prozkoumat souvislosti. Příkladem toho je častá otázka týkající se Kainovy ženy. V 1. Mojžíšově 4:1, 2 čteme: „Časem [Eva] porodila Kaina a řekla: ‚Vydala jsem ze sebe muže s Jehovovou pomocí.‘ Později opět porodila, totiž jeho bratra Abela.“ Je dobře známo, že Kain zabil Abela; potom však čteme, že Kain měl manželku a děti. (1. Mojžíšova 4:17) Jestliže měl Adam s Evou pouze dva syny, kde vzal Kain svou manželku?
10 Vysvětlením je, že Adam s Evou měli více než dvě děti. Ze souvislostí vyplývá, že měli velkou rodinu. V 1. Mojžíšově 5:3 čteme, že se Adam stal otcem dalšího syna, který se jmenoval Set, a pak v následujícím verši čteme: „Stal [se] otcem synů a dcer.“ (1. Mojžíšova 5:4) Kain si tedy mohl vzít za manželku jednu ze svých sester, nebo dokonce jednu ze svých neteří. Na počátku lidských dějin, kdy lidstvo ještě mělo velmi blízko k dokonalosti — na rozdíl od dnešní situace — takový sňatek zřejmě ještě nijak neohrožoval děti, které se z tohoto spojení narodily.
11. Na jaký zdánlivý rozpor mezi Jakubem a apoštolem Pavlem se někdy poukazuje?
11 Pokud vezmeme v úvahu kontext, pomůže nám to také porozumět údajnému rozporu mezi apoštolem Pavlem a Jakubem. V Efezanům 2:8, 9 Pavel říká, že křesťané jsou zachráněni vírou, a ne skutky. Říká: „Byli jste vskutku zachráněni . . . prostřednictvím víry . . . Není to díky skutkům.“ Jakub naproti tomu zdůrazňuje, že skutky jsou důležité. Píše: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ (Jakub 2:26) Jak je možné uvést tyto dva výroky do souladu?
12, 13. Jak je Jakubovými slovy doplněno to, co říká apoštol Pavel, takže mezi těmito výroky není žádný rozpor?
12 Věnujeme-li pozornost kontextu Pavlových slov, zjišťujeme, že jeden výrok doplňuje druhý. Apoštol Pavel pojednává o tom, že se Židé snažili dodržovat mojžíšský Zákon. Věřili, že kdyby dodržovali Zákon do všech podrobností, byli by spravedliví. Pavel ukázal, že to možné není. Nikdy se nemůžeme stát spravedlivými na základě svých skutků — a nemůžeme si tedy zasloužit záchranu —, protože nám je vrozena hříšnost. Zachráněni můžeme být jedině vírou v Ježíšovu výkupní oběť. (Římanům 5:18)
13 Jakub však dodává důležitou myšlenku, že víra sama o sobě nemá cenu, není-li podporována jednáním. Člověk, který tvrdí, že věří v Ježíše, by to měl dokazovat tím, co dělá. Nečinná víra je víra mrtvá a nepovede k záchraně.
14. Kterými výroky dává Pavel najevo svůj plný souhlas se zásadou, že živá víra se musí projevovat skutky?
14 Apoštol Pavel s tím plně souhlasil. Často se u něho setkáváme se zmínkami o tom, jakým skutkům by se měli křesťané věnovat, aby dokazovali svou víru. Římanům například napsal: „Srdcem se projevuje víra ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ Činit „veřejné prohlášení“ — mluvit s druhými o své víře — je k záchraně nezbytně nutné. (Římanům 10:10; viz také 1. Korinťanům 15:58; Efezanům 5:15, 21–33; 6:15; 1. Timoteovi 4:16; 2. Timoteovi 4:5; Hebrejcům 10:23–25.) Ale žádnou prací, a rozhodně žádným úsilím plnit mojžíšský Zákon, si křesťan nemůže právo na věčný život zasloužit. Ten je ‚darem, který dává Bůh‘ těm, kdo projevují víru. (Římanům 6:23; Jan 3:16)
Odlišná hlediska
15, 16. Jak je možné, že Mojžíš i Jozue měli pravdu, když jeden řekl, že území na východ od Jordánu je „na této straně“ řeky, a druhý řekl, že je „na druhé straně“?
15 Někdy pisatelé Bible líčili tutéž událost z odlišných hledisek nebo své zprávy vyjadřovali různým způsobem. Jestliže tyto odlišnosti vezmeme v úvahu, je snadné vyřešit další zdánlivé rozpory. Příklad toho je ve 4. Mojžíšově 35:14, kde Mojžíš mluví o území východně od Jordánu jako o území „na této straně Jordánu“. Když naproti tomu Jozue mluvil o zemi východně od Jordánu, označil ji jako zemi „na druhé straně Jordánu“. (Jozue 22:4) Co z toho je správné?
16 Obě tato vyjádření jsou vlastně správná. Podle zprávy ve 4. Mojžíšově Izraelité ještě nepřekročili řeku Jordán a ještě nevstoupili do Zaslíbené země, a tak pro ně území východně od Jordánu bylo na „této straně“. Jozue však již Jordán překročil. Nyní byl ze zeměpisného hlediska na západ od této řeky, v kananejské zemi. Na východ od Jordánu tedy pro něho bylo „na druhé straně“.
17. a) Na jakou údajnou nesrovnalost v prvních dvou kapitolách 1. Mojžíšovy poukazují někteří lidé? b) Co je základním důvodem tohoto údajného rozporu?
17 Ke zdánlivému rozporu může vést také to, jak je určité vyprávění podáno. V 1. Mojžíšově 1:24–26 Bible ukazuje, že zvířata byla stvořena před člověkem. Ale v 1. Mojžíšově 2:7, 19, 20 Bible jako by říkala, že člověk byl stvořen před zvířaty. Proč zde je tato nesrovnalost? Protože tyto dvě zprávy pojednávají o stvoření ze dvou odlišných hledisek. První popisuje stvoření nebes a země a všeho, co je v nich. (1. Mojžíšova 1:1–2:4) Druhá se soustřeďuje na stvoření lidského rodu a na to, jak lidé upadli do hříchu. (1. Mojžíšova 2:5–4:26)
18. Jak můžeme uvést do souladu zdánlivé rozpory mezi dvěma zprávami o stvoření, které jsou v prvních kapitolách 1. Mojžíšovy?
18 První zpráva je sestavena chronologicky a je rozdělena do šesti po sobě jdoucích „dnů“. Druhá je sestavena podle důležitosti námětů. Po krátkém úvodu postupuje logicky přímo ke stvoření Adama, protože právě Adam a jeho rodina jsou hlavními postavami toho, co je vylíčeno dále. (1. Mojžíšova 2:7) Podle potřeby jsou pak připojovány další informace. Dozvídáme se, že Adam měl po svém stvoření žít v zahradě v Edenu. Proto je nyní zmínka o vysazení zahrady Eden. (1. Mojžíšova 2:8, 9, 15) Jehova říká Adamovi, aby pojmenoval „každé divoké polní zvíře a každého nebeského létajícího tvora“. Nyní je tedy čas zmínit se o tom, že „Jehova Bůh tvořil ze zemské půdy“ všechny tyto tvory, ačkoli je začal tvořit dávno předtím, než se na scéně objevil Adam. (1. Mojžíšova 2:19; 1:20, 24, 26)
Čtěme zprávu pozorně
19. Jaké zdánlivé nejasnosti obsahuje biblická zpráva o dobytí Jeruzaléma?
19 K vyřešení zdánlivých rozporů někdy stačí jen číst zprávu pozorně a také o předložených informacích přemýšlet. Tak je to v případě zprávy o tom, jak Izraelité dobývali Jeruzalém. O Jeruzalému je sice uvedeno, že patřil k Benjaminovu dědictví, ale čteme, že Benjaminův kmen nebyl schopen jej dobýt. (Jozue 18:28; Soudci 1:21) Čteme také, že ani Juda nebyl schopen Jeruzalém dobýt — jako by Jeruzalém patřil k dědictví tohoto kmene. Nakonec Juda Jeruzalém dobyl a spálil jej ohněm. (Jozue 15:63; Soudci 1:8) Existuje však také záznam, že o staletí později dobyl Jeruzalém David. (2. Samuelova 5:5–9)
20, 21. Které historické skutečnosti o tom, jak Hebrejci dobývali město Jeruzalém, vyjdou najevo pečlivým zkoumáním všech podrobností, jež s tím souvisejí?
20 Na první pohled to vše snad vypadá velmi spletitě, ale ve skutečnosti zde žádné rozpory nejsou. Hranice mezi dědictvím Benjamina a dědictvím Judy totiž probíhala údolím Hinom, přímo starověkým městem Jeruzalémem. Ta část, která se později jmenovala Město Davidovo, ležela vlastně na území kmene Benjamin, jak je to uvedeno v knize Jozue 18:28. Je však pravděpodobné, že jebusejské město Jeruzalém se rozprostíralo přes údolí Hinom a tak přesahovalo do území Judy, takže proti kananejským obyvatelům tohoto města musel bojovat i Juda.
21 Benjamin nebyl schopen město dobýt. Juda jednou Jeruzalém skutečně dobyl a spálil. (Soudci 1:8, 9) Ale Judova vojska zjevně postupovala dále a někteří z původních obyvatel se města opět zmocnili. Později tvořili izolované ohnisko odporu, které Juda ani Benjamin nedokázali odstranit. Jebusejci tedy zůstali v Jeruzalémě dál, dokud o staletí později nedobyl město David.
22, 23. Kdo nesl Ježíšův mučednický kůl na místo, kde se konala poprava?
22 Na druhý příklad narazíme v evangeliích. O tom, jak byl Ježíš veden na smrt, čteme v Janově evangeliu: „Nesl si sám mučednický kůl a vyšel.“ (Jan 19:17) V Lukášově evangeliu však čteme: „Když ho odváděli, chopili se nějakého Šimona, rodáka z Kyréné, který přicházel z venkova, a položili na něho mučednický kůl, aby jej nesl za Ježíšem.“ (Lukáš 23:26) Nesl si Ježíš popravčí nástroj sám, nebo mu jej nesl Šimon?
23 Nejdříve si Ježíš bezpochyby nesl svůj mučednický kůl sám, jak to popisuje Jan. Později však, jak dosvědčuje Matouš, Marek i Lukáš, byl přinucen ke službě Šimon z Kyréné, a ten mu jej měl nést po zbytek cesty až na místo, kde se konala poprava.
Důkaz nezávislosti
24. Proč nás nepřekvapuje, jestliže nacházíme v Bibli některé zdánlivé nesrovnalosti, ale co bychom z toho neměli vyvozovat?
24 Je pravda, že v Bibli jsou některé zdánlivé nesrovnalosti, které je obtížné uvést do souladu. Neměli bychom však předpokládat, že to musí být rozpory. Často jde jen o neúplné informace. Z Bible můžeme získat dost poznatků k tomu, aby uspokojila naše duchovní potřeby. Kdyby však každá událost, o níž je zmínka, měla být v Bibli vylíčena podrobně, byla by to obrovská, nepřehledná sbírka knih, a ne příruční kniha, kterou dnes můžeme mít stále u sebe.
25. Co říká Jan o zprávě o Ježíšově službě, a jak nám to pomáhá pochopit, proč Bible neuvádí všechny podrobnosti o každé události?
25 Apoštol Jan pojednával o Ježíšově službě a — s nadsázkou, kterou je možno označit za oprávněnou — v té souvislosti napsal: „Vskutku je také mnoho jiných věcí, které Ježíš učinil, které kdyby byly někdy dopodrobna vypsány, domnívám se, že by sám svět nemohl ty napsané svitky obsáhnout.“ (Jan 21:25) Tím spíše by nebylo možné zaznamenat všechny podrobnosti dlouhých dějin Božího lidu, od patriarchů až po křesťanský sbor v prvním století!
26. Kterou důležitou skutečností si můžeme být jisti na základě dostatečných informací obsažených v Bibli?
26 Uvažujeme-li o tom, jaké množství informací je v Bibli obsaženo, je tato kniha vlastně zázrakem. Obsahuje dost informací k tomu, abychom rozpoznali, že to zdaleka není pouhé lidské dílo. Všechny odchylky, které se v ní vyskytují, dokazují, že pisatelé byli opravdu nezávislými svědky. Naproti tomu skutečnost, že Bible tvoří mimořádně jednotný celek — což bude podrobněji ukázáno v jedné z následujících kapitol — je neklamným důkazem jejího božského původu. Je to slovo Boží, a ne lidské.
[Studijní otázky]
[Praporek na straně 89]
Zdánlivé nesrovnalosti v Bibli jsou důkazem toho, že pisatelé byli skutečně nezávislými svědky
[Praporek na straně 91]
Zamyšlení nad kontextem často pomáhá vyřešit zdánlivé rozpory
[Rámeček na straně 93]
„Nesrovnalosti“ nemusí znamenat rozpory
Teolog Kenneth S. Kantzer kdysi uvedl příklad, ze kterého je patrné, jak si dvě zprávy o určité události sice mohou zdánlivě odporovat, ale přece mohou být obě pravdivé. Napsal: „Před časem přišla o život matka našeho dobrého přítele. O její smrti jsme se nejdříve dozvěděli od jednoho našeho společného důvěryhodného známého, který řekl, že matka našeho přítele stála na nároží a čekala na autobus; zachytil ji projíždějící autobus, byla smrtelně zraněna a za několik minut zemřela.“
Zanedlouho slyšel zprávu, která byla velmi odlišná. Říká: „Od vnuka zemřelé paní jsme se dozvěděli, že auto, v němž jela, se srazilo s jiným vozem, že byla z auta vymrštěna a okamžitě usmrcena. Ten chlapec si byl naprosto jist, že to, co říká, je pravda.
Později . . . jsme se snažili zjistit, jak se to vlastně stalo. Dozvěděli jsme se, že babička čekala na autobus, jiný autobus ji zachytil a ona byla vážně zraněna. Řidič auta, které projíždělo kolem, ji naložil do auta a rychle ji vezl do nemocnice. Ale v té rychlosti se auto, které ji převáželo do nemocnice, srazilo s jiným vozem. Babička byla z auta vymrštěna a okamžitě usmrcena.“
Ano, obě zprávy o téže události mohou být pravdivé, i kdyby se zdálo, že si vzájemně odporují. To někdy platí i v případě Bible. Nezávislí svědkové mohou při líčení určité události popisovat odlišné podrobnosti. Jejich líčení si však navzájem neodporují, ale doplňují se. Vezmeme-li v úvahu všechny zprávy, lépe porozumíme tomu, co se stalo.
