JEDEN muž z New Yorku vypráví: „Můj syn Jonathan jel na návštěvu k přátelům, kteří bydleli několik mil od nás. Moje manželka Valentina nerada viděla, že tam jezdil. Pokaždé byla rozrušená kvůli provozu na silnicích. Ale Jonathan měl moc rád elektroniku a jeho přátelé měli dílnu, kde mohl získávat praktické zkušenosti. Byl jsem doma v západním Manhattanu v New Yorku, manželka byla na návštěvě u svých příbuzných na Portoriku. Myslel jsem si: ‚Jonathan se brzy vrátí.‘ Pak se ozval zvonek u dveří. ‚To bude určitě on.‘ Nebyl to on. Byl to policista a pracovníci záchranné služby. Policista se zeptal: ‚Poznáváte tento řidičský průkaz?‘ ‚Ano, je to průkaz mého syna Jonathana.‘ ‚Máme pro vás špatnou zprávu. Došlo k nehodě a . . . váš syn, . . . váš syn zahynul.‘ Moje první reakce byla: ‚To nemůže být pravda!‘ Tato otřesná událost nám způsobila v srdci ránu, která se ani po letech ještě nezacelila.“

 Jeden otec z Barcelony (Španělsko) píše: „Tenkrát v šedesátých letech jsme byli šťastná španělská rodina. Já a má manželka Marie jsme měli tři děti, Davida, Paquita a Isabelu, jimž bylo 13, 11 a 9 let.

Jednoho dne v březnu 1963 přišel Paquito domů ze školy a stěžoval si na kruté bolesti hlavy. Nechápali jsme, co je mohlo způsobit, ale brzy jsme to zjistili. Za tři hodiny zemřel. Jeho život náhle ukončila mozková příhoda.

Je to více než třicet let, co Paquito zemřel. Ale přesto v nás dodnes zůstává hluboká bolest nad touto ztrátou. Není možné, aby rodiče ztratili dítě, a neměli přitom pocit, že ztratili něco ze sebe — bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplynula a kolik dalších dětí snad mají.“

 Tyto dvě zkušenosti rodičů, kteří ztratili děti, ukazují, jak hluboce a trvale člověka zasáhne smrt dítěte. Velice pravdivá jsou slova jednoho doktora filozofie, který napsal: „Smrt dítěte je obvykle tragičtější a více zraňuje než smrt staršího člověka, protože dítě je poslední z rodiny, u koho se předpokládá, že zemře . . . Smrt každého dítěte znamená ztrátu vysněné budoucnosti, příbuzenských vztahů [syn, snacha, vnoučata], zážitků . . ., z nichž jsme se ještě netěšili.“ A tento pocit ohromné ztráty může také postihnout kteroukoli ženu, která přišla o děťátko, když potratila.

Jedna ovdovělá žena vypráví: „Můj manžel Russell sloužil za druhé světové války jako zdravotnický poradce v bitevní oblasti Pacifiku. Zažil a přežil úděsné bitvy. Vrátil se do Spojených států a od té doby žil pokojně. Později se stal služebníkem Božího slova. Brzy po šedesátce se u něho začaly projevovat příznaky srdeční choroby. Snažil se žít aktivně. Pak jednoho dne v červenci 1988 utrpěl silný srdeční infarkt, a zemřel. Byla to drtivá ztráta. Ani jsem se s ním nestačila rozloučit. Nebyl to jenom můj manžel. Byl to můj nejlepší přítel. Žili jsme spolu čtyřicet let. V té chvíli mi připadalo, že se musím smířit s nesmírnou osamělostí.“

To jsou jen některé z tisíců tragických případů, které každý den postihují rodiny všude na světě. Když vám smrt vezme dítě, manžela, manželku, rodiče nebo přítele, řeknete jako většina zarmoucených lidí, že křesťanský pisatel Pavel měl pravdu, když nazval smrt „posledním nepřítelem“. První přirozenou reakcí na tuto hroznou zprávu často bývá její odmítání. „To nemůže být pravda! Tomu nevěřím.“ Jak uvidíme dále, následují často i jiné reakce. (1. Korinťanům 15:25, 26)

Než však začneme uvažovat o pocitech smutku, odpovězme si na některé důležité otázky. Znamená smrt konec člověka? Je nějaká naděje, že své drahé opět uvidíme?

Biblický pisatel Pavel předkládal naději na úlevu od onoho „posledního nepřítele“, od smrti. Napsal: ‚Smrt má být přivedena vniveč.‘ „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“ (1. Korinťanům 15:26, Ekumenický překlad) Proč si tím Pavel mohl být tak jistý? Proto, že dostal poučení od toho, kdo byl vzkříšen z mrtvých, od Ježíše Krista. (Skutky 9:3–19) Z toho důvodu také mohl apoštol Pavel napsat: „Poněvadž je totiž smrt skrze člověka [Adama], vzkříšení mrtvých je také skrze člověka [Ježíše Krista]. Vždyť právě jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni.“ (1. Korinťanům 15:21, 22)

Ježíš byl hluboce zarmoucen, když se setkal s jednou vdovou z Nain a uviděl jejího mrtvého syna. Biblická zpráva nám oznamuje: „Jakmile se [Ježíš] přiblížil k městské bráně, tu pohleďme, vynášeli mrtvého, jediného zplozeného syna své matky. Byla kromě toho vdova. Byl s ní také značný zástup z města. A když ji Pán zahlédl, byl pohnut lítostí nad ní a řekl jí: ‚Přestaň plakat.‘ Na to přistoupil a dotkl se már, a nosiči se zastavili a on řekl: ‚Mladý  muži, říkám ti: Vstaň!‘ A mrtvý se posadil a začal mluvit, a on ho dal matce. Všech se zmocnila bázeň a oslavovali Boha a říkali: ‚Byl mezi námi vzbuzen velký prorok‘ a ‚Bůh obrátil svou pozornost ke svému lidu.‘“ Povšimněte si, že Ježíš byl tak pohnut lítostí, že syna té vdovy vzkřísil. Představte si, na co to poukazuje do budoucnosti! (Lukáš 7:12–16)

Před očitými svědky tam Ježíš předvedl nezapomenutelné vzkříšení. To byla totiž předzvěst vzkříšení, které Ježíš předpověděl již nějakou dobu před touto událostí, předzvěst obnovení života na zemi pod vládou „nových nebes“. Ježíš tehdy řekl: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ (Zjevení 21:1, 3, 4; Jan 5:28, 29; 2. Petra 3:13)

K dalším očitým svědkům vzkříšení patřil Petr a několik jiných z těch dvanácti, kteří Ježíše doprovázeli na jeho cestách. Ti skutečně slyšeli vzkříšeného Ježíše, jak mluví u Galilejského moře. Zpráva nám oznamuje: „Ježíš jim řekl: ‚Pojďte, nasnídejte se.‘ Nikdo z učedníků neměl odvahu se ho dotázat: ‚Kdo jsi?‘, protože věděli, že je to Pán. Ježíš přišel, vzal chléb, dal jim jej a podobně rybu. Tentokrát to bylo potřetí, co se Ježíš objevil učedníkům po svém vzbuzení z mrtvých.“ (Jan 21:12–14)

Proto mohl Petr s bezvýhradným přesvědčením napsat: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ (1. Petra 1:3)

Apoštol Pavel přesvědčivě vyjádřil svou naději, když řekl: „Věřím všemu, co je předloženo v Zákonu a napsáno v Prorocích; a mám naději v Boha, naději, kterou tito muži také sami chovají, že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:14, 15)

Milióny lidí tedy mohou mít pevnou naději na to, že uvidí své milované znovu žít na zemi, ale za velmi odlišných podmínek. Jaké to budou podmínky? Dalšími podrobnostmi o biblicky podložené naději pro naše milované, které jsme ztratili, se bude zabývat poslední oddíl této brožury, nazvaný „Jistá naděje pro zemřelé“.

Nejprve však uvažujme o otázkách, které nás možná napadají, když truchlíme nad ztrátou někoho milovaného: Je to normální, takto truchlit? Jak mohu žít se svým zármutkem? Jak mi mohou druzí pomáhat, abych se s tím vyrovnal? Jak mohu pomáhat jiným truchlícím? A především: Co říká Bible o jisté naději pro zemřelé? Uvidím ještě někdy své milované? A kde to bude?