Během své služby Ježíš při různých příležitostech zdůrazňoval, jak důležitá je pokora. (Lukáš 14:8–11) Ze srdce si přeje najít muže a ženy, kteří chtějí pokorně sloužit Bohu. Někteří z nich jsou možná stále ještě nechvalně známými hříšníky.

Farizeové a znalci Zákona si o takových lidech myslí, že nestojí za pozornost. Vidí ale, že přicházejí za Ježíšem a že se jim líbí, co vyučuje. Proto si stěžují: „Tento muž přijímá hříšníky a jí s nimi.“ (Lukáš 15:2) Farizeové a znalci Zákona se cítí nadřazení a k obyčejným lidem se chovají tak, jako by to byl prach pod jejich nohama. Jejich pohrdání je patrné i z toho, že je označují hebrejským výrazem am haʼarec, což znamená „lidé země“.

Ježíš se naopak ke všem lidem chová laskavě a soucitně a respektuje jejich důstojnost. Hodně obyčejných lidí – i někteří z těch, kdo mají pověst hříšníků – si proto touží Ježíše poslechnout. Jak Ježíš vnímá kritiku, že pomáhá takovým lidem?

Je to patrné z působivého podobenství, které vypráví. Něco obdobného vyprávěl už dřív v Kafarnaum. (Matouš 18:12–14) Ježíš líčí události v podobenství tak, jako by farizeové měli Boží schválení a byli v bezpečí uprostřed Božího stáda. Naproti tomu o obyčejných lidech mluví tak, jako by sešli z cesty a byli ztracení. Říká:

„Kdyby měl někdo z vás 100 ovcí a jedna z nich by se mu ztratila, copak by nenechal těch 99 v pustině a nešel by hledat tu ztracenou, dokud by ji nenašel? A když ji najde, dá si ji na ramena a raduje se. Po příchodu domů svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘“ (Lukáš 15:4–6)

Ježíš dál vysvětluje: „Říkám vám, že stejně tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z 99 těch, kdo jednají správně a nepotřebují činit pokání.“ (Lukáš 15:7)

Ježíšova zmínka o pokání musí farizee překvapit. Sami si totiž o sobě myslí, že jednají správně a kát se nemusí. Když někteří z nich před pár lety kritizovali Ježíše za to, že jí s výběrčími daní a hříšníky, odpověděl jim: „Nepřišel jsem zvát ty, kdo jednají správně, ale hříšníky.“ (Marek 2:15–17) Samolibí farizeové si nepřipouští, že se potřebují kát, a proto z nich  v nebi není žádná radost. Úplně jinak je to v případě hříšníků, kteří činí opravdové pokání.

Aby Ježíš ještě víc zdůraznil myšlenku, že napravení hříšníka způsobuje v nebi velkou radost, vypráví další podobenství. Jeho děj se odehrává v rodinném domě: „Kdyby nějaká žena měla deset drachem a jednu z nich by ztratila, copak by nerozsvítila lampu, nezametla dům a pečlivě nehledala, dokud by ji nenašla? A když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila.‘“ (Lukáš 15:8, 9)

Podobně jako v případě podobenství o ztracené ovci Ježíš dodává: „Stejně tak mají Boží andělé radost z jednoho hříšníka, který činí pokání.“ (Lukáš 15:10)

Jen si to představte! Boží andělé se hluboce zajímají o to, aby se hříšníci napravili. Pozoruhodné je to především z toho důvodu, že hříšníci, kteří činí pokání a získávají místo v Božím nebeském království, budou mít vyšší postavení než samotní andělé. (1. Korinťanům 6:2, 3) Andělé na ně přesto nežárlí. Jak bychom to tedy měli vnímat my, když se nějaký hříšník kaje a chce se líbit Bohu?