Ježíš už je nějakou dobu v oblasti zvané Perea, která leží na druhé straně Jordánu. (Jan 10:40) Jde teď na jih a míří do Jeruzaléma.

Ježíš necestuje sám. Doprovází ho jeho učedníci a „velké zástupy lidí“, mezi kterými jsou i výběrčí daní a hříšníci. (Lukáš 14:25; 15:1) Jsou tam také farizeové a znalci Zákona, kteří Ježíše kritizují za to, co říká a dělá. Potom co vyprávěl podobenství o ztracené ovci, o marnotratném synovi a o boháčovi a Lazarovi, mají hodně o čem přemýšlet. (Lukáš 15:2; 16:14)

Možná právě kvůli kritice a posměškům svých nepřátel se teď Ježíš obrací ke svým učedníkům. Vrací se k některým věcem, o kterých mluvil už před časem v Galileji.

Například říká: „Je nevyhnutelné, aby se děly věci, kvůli kterým někdo padne. Přesto běda tomu, kdo je způsobí! ... Dávejte si pozor. Pokud tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a pokud toho lituje, odpusť mu. I když proti tobě zhřeší sedmkrát denně a sedmkrát za tebou přijde a řekne: ‚Je mi to líto‘, odpustíš mu.“ (Lukáš 17:1–4) Tato poslední věta možná Petrovi připomene, jak se před nějakou dobou Ježíše zeptal, jestli má svému bratrovi odpustit až sedmkrát. (Matouš 18:21)

Dokážou učedníci jednat podle Ježíšových slov? Říkají mu „Dej nám víc víry“ a on je ujišťuje: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řekli byste tomuto morušovníku: ‚Vytrhni se i s kořeny a přesaď se do moře!‘ a poslechl by vás.“ (Lukáš 17:5, 6) Je vidět, že i s trochou víry se dají zvládnout velké věci.

Dál Ježíš ukazuje, že je důležité dívat se sám na sebe střízlivě a s pokorou. Říká apoštolům: „Kdyby měl někdo z vás otroka a ten se vrátil z pole, kde oral nebo pásl, copak mu řekne ‚Pojď hned ke stolu‘? Neřekne mu spíš ‚Připrav mi něco k večeři a vezmi si zástěru a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji, a potom můžeš jíst a pít ty‘? Přece nebude otrokovi děkovat za to, že udělal, čím byl pověřen. Stejně tak i vy, když uděláte všechno, čím jste byli pověřeni, řekněte: ‚Jsme neužiteční otroci. Co jsme udělali, to jsme měli udělat.‘“ (Lukáš 17:7–10)

Každý Boží služebník by si měl uvědomovat, jak je důležité dávat službu Bohu na první místo. Navíc by neměl zapomínat, jak velká je to čest, že může uctívat Boha a být členem jeho domácnosti.

Zřejmě krátce potom přichází člověk, kterého za Ježíšem poslala Marie a Marta. Jsou to sestry Lazara a žijí v judejské vesnici Betanii. Vzkazují mu: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocný.“ (Jan 11:1–3)

I když se Ježíš dozvídá, že jeho dobrý přítel Lazar bojuje s vážnou nemocí, není zdrcený zármutkem. Místo toho říká: „Tato nemoc neskončí smrtí, ale je k Boží slávě, aby byl jejím prostřednictvím oslaven Boží Syn.“ Zůstává ještě dva dny na stejném místě a potom učedníkům říká: „Pojďme znovu do Judeje.“ Ti namítají: „Rabbi, nedávno tě Judejci chtěli kamenovat, a ty tam chceš jít znovu?“ (Jan 11:4, 7, 8)

Ježíš jim odpovídá: „Není denní světlo 12 hodin? Pokud někdo chodí za denního světla, o nic neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Ale pokud někdo chodí v noci, klopýtá, protože v něm světlo není.“ (Jan 11:9, 10) Nejspíš tím myslí, že čas, který Bůh vyhradil pro jeho  službu, ještě není u konce. Ježíš potřebuje tu krátkou dobu, která mu ještě zbývá, využít na maximum.

Potom Ježíš dodává: „Náš přítel Lazar usnul, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci to očividně chápou tak, že Lazar prostě odpočívá a bude zase v pořádku, a proto Ježíšovi odpovídají: „Pane, pokud spí, uzdraví se.“ Na to jim Ježíš otevřeně říká: „Lazar zemřel. ... Pojďme k němu.“ (Jan 11:11–15)

S vědomím, že Ježíš může v Judeji zemřít, ale zároveň s touhou ho podpořit říká Tomáš ostatním učedníkům: „Pojďme také, abychom zemřeli s ním.“ (Jan 11:16)