Když Ježíš a jeho učedníci cestou do Jeruzaléma projdou Pereou, překročí nedaleko Jericha řeku Jordán. Jdou s nimi i další lidé, kteří chtějí oslavit Pesach roku 33 n. l.

Ježíš kráčí před učedníky, pevně rozhodnutý dostat se na Pesach do Jeruzaléma včas. Učedníci ale mají strach. Když o něco dřív zemřel Lazar a Ježíš se chystal jít z Pereje do Judeje, Tomáš ostatním řekl: „Pojďme také, abychom zemřeli s ním.“ (Jan 11:16, 47–53) Jít do Jeruzaléma je tedy riskantní, a jejich strach je proto pochopitelný.

Ježíš chce apoštoly připravit na to, co přijde, a tak si je bere stranou a říká jim: „Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka tam bude vydán předním kněžím a znalcům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají ho lidem z jiných národů, aby se mu vysmívali, zbičovali ho a přibili na kůl. A třetí den bude vzkříšen.“ (Matouš 20:18, 19)

Je to už potřetí, co Ježíš učedníkům říká, že zemře a bude vzkříšen. (Matouš 16:21; 17:22, 23) Tentokrát se ale zmiňuje i o tom, že bude přibit na kůl. I když učedníci slyší, co říká, nechápou to. Možná očekávají, že na zemi bude obnoveno izraelské království, a oni chtějí mít v tomto pozemském království po boku Krista čestné a význačné postavení.

Mezi lidmi, kteří cestují s Ježíšem, je i matka apoštolů Jakuba a Jana, podle všeho Salome. Ježíš dal těmto dvěma apoštolům jméno, které znamená „synové hromu“. Důvodem byla nepochybně jejich temperamentní povaha. (Marek 3:17; Lukáš 9:54) Oba už nějakou dobu touží po tom, aby měli v Kristově království výsadní postavení. Jejich matka o tom ví. Jde teď  za Ježíšem, aby se za ně přimluvila. Pokloní se mu a říká, jestli ho může o něco poprosit. „Co si přeješ?“ ptá se Ježíš. Salome odpovídá: „Dej mi své slovo, že se tito dva moji synové posadí ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ (Matouš 20:20, 21)

Za její prosbou jsou ve skutečnosti Jakub a Jan. Ježíš před chvílí popsal, jaká hanba a pokoření ho čekají, a tak jim říká: „Nevíte, o co prosíte. Můžete pít pohár, který mám pít já?“ Odpovídají: „Můžeme.“ (Matouš 20:22) Pravděpodobně ale nechápou, co všechno to obnáší.

I tak jim Ježíš říká: „Můj pohár skutečně budete pít, ale to, kdo se posadí po mé pravici a po mé levici, nezávisí na mně. Ta místa patří těm, pro které je připravil můj Otec.“ (Matouš 20:23)

Když ostatních deset apoštolů zjistí, o co Jakub a Jan žádali, rozzlobí se. Možná, že právě ti dva se hlasitě ozývali, když se apoštolové před časem hádali, kdo je největší. (Lukáš 9:46–48) Ať už to tak bylo, nebo ne, z jejich prosby je vidět, že apoštolové si ještě nevzali k srdci Ježíšovu radu, aby se chovali jako menší. Pořád touží po význačném postavení.

Ježíš je rozhodnutý tento spor a negativní emoce, které to vyvolalo, řešit. Zavolá si apoštoly k sobě a s láskou jim domlouvá: „Víte, že ti, kdo jsou považováni za vládce národů, nad lidmi panují a že významní muži jim dávají pocítit svou moc. Mezi vámi to tak nesmí být. Ale kdo chce být mezi vámi velký, musí být vaším služebníkem, a kdo chce být první, musí být otrokem všech.“ (Marek 10:42–44)

Ježíš se pak zmíní o vzoru, který by měli napodobovat. Je jím on sám. Vysvětluje: „Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Matouš 20:28) Už zhruba tři roky Ježíš slouží druhým. A půjde dokonce tak daleko, že za lidi zemře. Učedníci se potřebují naučit stejnému postoji, jaký má Kristus – měli by ochotně sloužit druhým, a ne si nechat sloužit, měli by se chtít chovat jako menší, a ne usilovat o význačné postavení.