Od té doby, co Ježíš a jeho učedníci přišli z Jericha, strávili v Betanii tři noci. Teď je 10. nisanu a oni se časně ráno vydávají do Jeruzaléma. Ježíš má hlad, a tak když uvidí fíkovník, jde k němu. Najde na něm nějaké fíky?

Období fíků bývá v červnu, ale teď je teprve konec března. Přesto už jsou na stromě listy, protože vyrašily brzo. Ježíš proto usuzuje, že by na něm mohly být časné fíky. Zjistí ale, že tam žádné nejsou. To, že má strom listy, vyvolává nesprávný dojem. Ježíš pak říká: „Ať z tebe už nikdy nikdo nejí ovoce.“ (Marek 11:14) Strom začne okamžitě usychat. Význam toho všeho ale Ježíš objasní až druhý den ráno.

Zanedlouho Ježíš s učedníky dorazí do Jeruzaléma. Jde do chrámu, kde se porozhlédl předchozí odpoledne. Dnes má ale v úmyslu udělat něco víc. Pustí se do něčeho podobného, co udělal už před třemi lety při Pesachu roku 30 n. l. (Jan 2:14–16) Vyhání z chrámu ty, kdo tam něco prodávají a kupují. Převrací stoly směnárníků a lavice těch, kdo prodávají holubice. (Marek 11:15) Dokonce lidem brání, aby si přes chrámové nádvoří zkracovali cestu, když něco přenáší do jiné části města.

Proč Ježíš postupuje proti směnárníkům a prodejcům zvířat tak tvrdě? Říká: „Není napsáno ‚Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy‘? Ale vy jste z něho udělali lupičskou jeskyni.“ (Marek 11:17) Nazývá je lupiči, protože od těch, kdo chtějí v chrámu obětovat zvíře a musí si ho koupit, vyžadují přemrštěné částky. Ježíš to vnímá jako zlodějinu.

Přední kněží, znalci Zákona a význační muži z lidu se o tom, co Ježíš udělal, samozřejmě dozvídají a znovu mu začínají usilovat o život. Naráží ale na jeden problém. Nevědí, jak Ježíše odstranit, protože je kolem něj pořád plno lidí, kteří si ho chtějí poslechnout.

Na Pesach přicestovali kromě rodilých Židů také proselyté neboli lidé, kteří konvertovali k judaismu. Jsou mezi nimi i nějací Řekové. Obrací se na Filipa, snad proto, že má řecké jméno, a prosí ho, jestli by mohli vidět Ježíše. Filip si nejspíš není jistý, jestli je takové setkání vhodné, a tak se poradí s Ondřejem. Pak s tím jdou za Ježíšem, který je zjevně ještě v chrámu.

Ježíš ví, že za několik dní zemře, a tak není zrovna ideální čas na to, aby uspokojoval něčí zvědavost nebo zvyšoval svoji popularitu. Odpoví apoštolům pomocí jednoho přirovnání: „Přišel čas, aby byl Syn člověka oslaven. Ujišťuji vás, že pokud pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane jen to jedno zrno, ale pokud zemře, přinese velkou úrodu.“ (Jan 12:23, 24)

Může se zdát, že jedno pšeničné zrno je bezvýznamné. Když se ale zaseje do země a „zemře“ v tom smyslu, že z něj přestane být semínko, může časem vyrůst v plodnou rostlinu s mnoha zrny. Podobné je to s Ježíšem. Je to pouze jeden dokonalý člověk. Když ale zůstane věrný Bohu až do smrti, získá díky němu věčný život mnoho lidí, kteří jsou podobně obětaví. Ježíš proto říká: „Kdo má rád svůj život, přijde o něj, ale kdo nenávidí svůj život v tomto světě, zachrání ho pro věčný život.“ (Jan 12:25)

Ježíš pokračuje: „Pokud mi chce někdo sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Pokud mi někdo bude sloužit, Otec ho poctí.“ (Jan 12:26) Ti, které Otec poctí,  se stanou Kristovými spolupracovníky v Božím království. To je úžasná odměna!

Ježíš si uvědomuje, že ho čeká velké utrpení a mučivá smrt, a tak říká: „Jsem teď znepokojený, a co mám říct? Otče, zachraň mě od této hodiny.“ Ježíš se ale nechce vyhnout tomu, aby dokončil, co si Bůh přeje. Dodává totiž: „A přesto, kvůli této hodině jsem přišel.“ (Jan 12:27) Ježíš souhlasí se vším, co Bůh naplánoval, a to i se svou obětní smrtí.