Je právě poledne a děje se něco zvláštního. „Na celou zemi“ padá tma, která trvá „až do tří hodin“ odpoledne. (Marek 15:33) Tato děsivá temnota není způsobená zatměním slunce. K zatmění dochází v době, kdy je měsíc v novu, ale teď je období Pesachu, takže je úplněk. Při zatmění je navíc tma jenom několik minut, ale v tomto případě trvá tma mnohem déle. Je tedy jasné, že ji způsobil Bůh.

Představte si, jak se asi cítí ti, kdo se Ježíšovi vysmívali. Během té tmy přistoupí k mučednickému kůlu čtyři ženy. Je to Ježíšova matka, Salome, Marie Magdaléna a Marie, která je matkou apoštola Jakuba Menšího.

Vedle Ježíšovy zdrcené matky stojí apoštol Jan. Marie se dívá, jak její syn, kterého porodila a o kterého se starala, teď visí na kůlu v obrovských bolestech. Při pohledu na něj musí mít pocit, jako by ji probodl „dlouhý meč“. (Jan 19:25; Lukáš 2:35) I když Ježíš tolik trpí, myslí na to, aby o ni bylo postaráno. S vypětím sil kývne hlavou směrem k Janovi a říká své matce: „Ženo, podívej se, tvůj syn.“ Pak kývne směrem k Marii a říká Janovi: „Podívej se, tvá matka.“ (Jan 19:26, 27)

Ježíš svou matku, která je už evidentně vdova, svěřuje do péče apoštolovi, kterého má obzvlášť rád. Uvědomuje si, že jeho nevlastní bratři, Mariini ostatní synové, v něj dosud neuvěřili. Chce proto zajistit, aby se někdo postaral o její fyzické i duchovní potřeby. Dává tím krásný vzor druhým!

Zhruba v době, kdy tma ustupuje, Ježíš říká: „Mám žízeň.“ Tím se splňuje proroctví z Písma. (Jan 19:28; Žalm 22:15) Ježíš si uvědomuje, že ho Otec přestal chránit před nepřáteli, aby mohla být jeho věrnost vyzkoušena úplně do krajnosti. Možná v galilejském dialektu aramejštiny hlasitě vykřikne: „Eli, Eli, lama sabachthani?“, což znamená: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ Někteří z těch, kdo stojí poblíž, mu úplně nerozumí a říkají: „Podívejte, volá Elijáše.“ Jeden z nich běží, namočí houbu do kyselého vína, nabodne ji na rákos a dá Ježíšovi napít. Ostatní ale říkají: „Nechte ho! Uvidíme, jestli ho Elijáš přijde sundat.“ (Marek 15:34–36)

Ježíš potom zvolá: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30) Ježíš opravdu může říct, že dokončil všechno, kvůli čemu ho jeho Otec poslal na zem. Nakonec říká: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ (Lukáš 23:46) Svěřuje Jehovovi svou životní sílu a je si přitom jistý, že on mu ji zase vrátí zpět. S naprostou důvěrou v Boha skloní hlavu a vydechne naposled.

V tu chvíli nastane silné zemětřesení, při kterém pukají skály. Je dokonce tak mohutné, že hrobky za Jeruzalémem se otevřou a mrtvá těla z nich vypadnou ven. Kolemjdoucí, kteří je vidí,  vejdou „do svatého města“ a říkají druhým, čeho byli svědky. (Matouš 27:51–53)

Když Ježíš zemře, dlouhá masivní opona, která v chrámu odděluje Svatou od Nejsvětější, se odshora dolů roztrhne na dvě části. Bůh dává tímto ohromujícím způsobem najevo, jak se zlobí na ty, kdo zabili jeho Syna. Zároveň to naznačuje, že se teď otevřela cesta do Nejsvětější, do samotného nebe. (Hebrejcům 9:2, 3; 10:19, 20)

Je pochopitelné, že lidé dostávají obrovský strach. Důstojník, který má Ježíšovu popravu na starosti, prohlásí: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn.“ (Marek 15:39) Je možné, že byl u toho, když stál Ježíš před Pilátem a mluvilo se o tom, jestli je Boží Syn. Teď je důstojník přesvědčený, že Ježíš je nevinný a že jeho Otcem je skutečně Bůh.

Na přihlížející lidi ty neobvyklé události silně zapůsobily a teď míří domů a bijí se do prsou na znamení velkého zármutku a studu. (Lukáš 23:48) Mezi těmi, kdo přihlíželi zpovzdálí, je také mnoho Ježíšových učednic, které ho někdy doprovázely na cestách. I je tyto významné události hluboce zasáhly.