Izák se asi ve 40 letech oženil s Rebekou. Moc ji miloval. Časem se jim narodila dvojčata.

Staršího syna pojmenovali Ezau a mladšího Jákob. Ezau rád trávil čas venku a stal se z něho dobrý lovec. Jákob byl zase radši, když mohl být doma.

V té době to fungovalo tak, že když umřel otec rodiny, nejstarší syn dostal většinu pozemku a peněz. Říká se tomu dědictví. V Izákově rodině k dědictví patřily i sliby, které dal Jehova Abrahamovi. Ezaua ty sliby moc nezajímaly, ale Jákob věděl, že jsou hodně důležité.

Jednou Ezau strávil celý den na lovu a večer se unavený vrátil domů. Ucítil dobré jídlo, které Jákob zrovna vařil, a řekl mu: „Umírám hlady! Dej mi trochu té dušené čočky!“ Jákob na to řekl: „Dám ti ji, ale nejdřív mi slib, že můžu dostat tvoje dědictví.“ Ezau odpověděl: „Moje dědictví mě nezajímá, klidně si ho vezmi. Já se chci hlavně najíst.“ Myslíš, že to bylo od Ezaua moudré? Ne, nebylo. Ezau vyměnil něco hodně cenného za pouhou misku čočky.

Když už byl Izák starý, přišel čas, aby dal požehnání nejstaršímu synovi. Rebeka ale pomohla mladšímu Jákobovi, aby požehnání dostal on. Když to Ezau zjistil,  rozčílilo ho to a rozhodl se, že svého bratra zabije. Izák a Rebeka chtěli Jákoba ochránit, a tak mu řekli: „Uteč odtud a zůstaň u svého strýce Labana, dokud se Ezau neuklidní.“ Jákob jejich radu poslechl a utekl, aby si zachránil život.