Přejít k článku

Přejít na obsah

45. KAPITOLA

Království se rozděluje

Království se rozděluje

Dokud Šalomoun uctíval Jehovu, byl v Izraeli klid. Šalomoun si ale vzal hodně manželek z jiných zemí a ty uctívaly modly. Kvůli tomu se postupně změnil a taky začal modly uctívat. To Jehovu rozzlobilo. Řekl Šalomounovi: „Tvoje rodina už nebude vládnout Izraeli. Království se rozdělí na dvě části. Velkou část dám jednomu z tvých sluhů a tvoje rodina bude vládnout už jenom malé části.“

Jehova svoje rozhodnutí oznámil ještě jiným způsobem. Šalomounův sluha Jeroboam jednou potkal na cestě proroka Achijáše. Ten vzal svůj plášť a roztrhal ho na 12 kusů. Jeroboamovi řekl: „Jehova sebere izraelské království Šalomounově rodině a rozdělí ho na dvě části. Vezmi si deset kusů, protože budeš králem nad deseti kmeny.“ Šalomoun se o tom dozvěděl a chtěl Jeroboama zabít. Jeroboam proto utekl do Egypta. Časem Šalomoun umřel a začal místo něho vládnout jeho syn Rechoboam, takže se Jeroboam mohl bezpečně vrátit do Izraele.

Izraelští starší muži králi Rechoboamovi řekli: „Když se budeš k lidem chovat laskavě, budou ti věrní.“ Rechoboamovi přátelé, kteří byli stejně staří jako on, mu ale řekli: „Musíš se k lidem chovat drsně. Ať pracují ještě víc!“ Rechoboam jejich radu poslechl. Byl k lidem krutý, a tak se proti němu vzbouřili. Udělali Jeroboama králem nad deseti kmeny, které začaly být známé jako izraelské království. Zbylým dvěma kmenům se říkalo judské království a lidi tam zůstali věrní Rechoboamovi. Tak se 12 izraelských kmenů rozdělilo.

Jeroboam nechtěl, aby lidi chodili uctívat Boha do Jeruzaléma, který ležel v Rechoboamově království. Víš proč? Protože se bál, že se lidi obrátí proti němu a začnou podporovat Rechoboama. A tak nechal udělat dvě zlatá telata a lidem řekl: „Jeruzalém je moc daleko. Můžete uctívat bohy tady.“ Lidi začali uctívat zlatá telata a znovu zapomněli na Jehovu.

„Nevstupujte do nerovného svazku s nevěřícími. Vždyť co má společného bezúhonnost a nezákonnost? ... Nebo co má věřící společného s nevěřícím?“ (2. Korinťanům 6:14, 15)