Hasmoneovci a jejich odkaz

V DOBĚ, kdy byl Ježíš na zemi, byl judaismus rozdělen do frakcí, jež mezi sebou soupeřily o vliv nad národem. To je obraz, který je patrný ze zpráv evangelií a také ze spisů Josepha, židovského historika z prvního století.

Jako vlivné síly se na této scéně objevují farizeové a saduceové, kteří byli schopni ovlivnit veřejné mínění až do té míry, že lidé zavrhli Ježíše jakožto Mesiáše. (Matouš 15:1, 2; 16:1; Jan 11:47, 48; 12:42, 43) V Hebrejských písmech však o těchto dvou vlivných skupinách není žádná zmínka.

Josephus se o saduceech a farizeech zmiňuje teprve v kontextu druhého století př. n. l. V tomto období mnozí Židé podléhali přitažlivému vlivu helénismu, tedy řecké kultury a filozofie. Napětí mezi helénismem a judaismem vyvrcholilo tehdy, když seleukovští vládci znesvětili jeruzalémský chrám a zasvětili jej Diovi. Energický židovský vůdce Juda Makabejský, který pocházel z rodiny známé jako Hasmoneovci, vedl povstalecké vojsko, které osvobodilo chrám z rukou Řeků. *

Léta, která následovala bezprostředně po vzpouře a vítězství Makabejců, se vyznačovala tendencí vytvářet sekty založené na vzájemně si konkurujících ideologiích, které se předstihovaly ve snaze získat na svou stranu větší část židovské obce. Proč však tato tendence vznikla? Proč se judaismus tak rozštěpil? Při hledání odpovědi nám pomůže to, když prozkoumáme dějiny Hasmoneovců.

Vzrůstá nezávislost a nejednota

Když Juda Makabejský dosáhl svého náboženského cíle, totiž obnovy uctívání v Jehovově chrámu, začal sledovat cíle politické. Mnozí Židé jej proto přestali následovat. Ve svém boji proti seleukovským panovníkům však pokračoval, uzavřel smlouvu s Římem a snažil se zřídit samostatný židovský stát. Juda zahynul v bitvě, ale v boji pak pokračovali jeho bratři Jonatan a Šimon. Seleukovští vládci nejprve Makabejcům tvrdě odporovali. Během doby však tito vládci přistoupili na politické ústupky a oběma bratrům Hasmoneovcům poskytli určitou míru samostatnosti.

Hasmoneovci sice pocházeli z kněžského rodu, ale žádný člen tohoto rodu nikdy nesloužil v postavení velekněze. Mnozí Židé se domnívali, že toto postavení by měli zaujímat kněží z rodu Cadoka, kterého kdysi ustanovil za velekněze Šalomoun. (1. Královská 2:35; Ezekiel 43:19)  Jonatan využil válečného tažení a diplomacie a přemluvil Seleukovce, aby ho jmenovali veleknězem. Po Jonatanově smrti však jeho bratr Šimon dosáhl ještě většího úspěchu. V září roku 140 př. n. l. byl v Jeruzalémě vydán důležitý výnos, který byl vyryt řecky na bronzových deskách: „Král Démétrios [řecký seleukovský vládce] potvrdil [Šimonovi] velekněžský úřad, učinil ho svým přítelem a s velkou slávou mu udělil vyznamenání. ... Židé a jejich kněží [se] usnesli, aby byl [Šimon] natrvalo jejich vládcem a veleknězem, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok.“ (1. Makabejská 14:38–41, historická kniha obsažená v apokryfech)

Se Šimonovým postavením vládce i velekněze — a to pro něho i pro jeho potomky — tedy souhlasili nejen cizí seleukovští panovníci, ale souhlasilo s ním i „Velké shromáždění“ Šimonova vlastního lidu. To byl důležitý mezník. Historik Emil Schürer říká, že jakmile Hasmoneovci založili politickou dynastii, „jejich ústředním zájmem již nebylo plnění Tóry [židovského Zákona], ale zachovávání a rozšiřování jejich politické moci“. Šimon se však obezřetně vyhnul jednání, jímž by se mohl Židů dotknout, a místo titulu „král“ používal titul „etnarcha“ či „vůdce lidu“.

Hasmoneovci tedy uchvátili moc náboženskou i politickou, a ne každý s tím byl spokojen. Právě v této době byla podle názoru mnoha znalců založena kumránská komunita. Jeden kněz z Cadokova rodu, na kterého se údajně vztahuje označení „Učitel spravedlnosti“ uvedené v kumránských spisech, odešel z Jeruzaléma a odvedl skupinu odpůrců do Judské pouště, na místo blízko Mrtvého moře. Jeden ze svitků od Mrtvého moře, a to komentář ke knize Habakuk, odsuzuje ‚Bezbožného kněze, který byl na počátku povolán jménem pravdy, ale když vládl nad Izraelem, jeho srdce zpychlo‘. Mnozí znalci se domnívají, že popis panujícího ‚Bezbožného kněze‘, obsažený ve spisech této sekty, se může vztahovat buď na Jonatana nebo na Šimona.

Ve snaze rozšířit území pod svou nadvládou pokračoval Šimon ve svých vojenských akcích. Jeho vláda však náhle skončila, když Šimona a jeho dva syny zavraždil při hostině nedaleko Jericha Šimonův zeť Ptolemaios. Tento pokus o získání moci však selhal. Jan Hyrkanos, poslední Šimonův syn, totiž dostal výstrahu, že je ohrožen jeho život. Těch, kdo se jej chystali zavraždit, se zmocnil a sám se stal vůdcem a veleknězem místo svého otce.

Další expanze a útisk

Jan Hyrkanos musel nejprve čelit vážné hrozbě ze strany syrského vojska, ale potom v roce 129 př. n. l. Seleukovci prohráli rozhodující bitvu s Parthy. O důsledcích, jež z této války vyplynuly pro seleukovskou dynastii, židovský učenec Menahem Stern napsal: „Ve skutečnosti se zhroutila celá struktura království.“ Hyrkanos proto „mohl v plné míře obnovit politickou nezávislost Judeje a začít své území rozšiřovat různými směry“. A expanzi skutečně zahájil.

Ze strany Sýrie nyní nehrozil žádný zásah, a Hyrkanos proto začal dobývat různá území mimo Judeu a podmaňoval si je. Obyvatelé byli nuceni přijmout židovské náboženství, jinak by jejich města byla srovnána se zemí. Jedno takové tažení bylo namířeno proti Idumejcům (Edomitům). Stern k tomu poznamenal: „V případě Idumejců šlo o první konverzi svého druhu; šlo totiž o celý národ, ne o několik jednotlivců.“ K dalším dobytým územím patřilo Samaří, kde Hyrkanos srovnal se zemí samaritánský chrám, který stál na hoře Gerizim. Historik Solomon Grayzel poukázal na to, jak paradoxní se jeví vynucovaná konverze, kterou prosazovali Hasmoneovci. Napsal: „Vnuk Mattatiáše [otce Judy Makabejského] přitom porušoval právě tu zásadu, kterou předcházející generace tak šlechetně hájila — totiž náboženskou svobodu.“

Objevují se farizeové a saduceové

O rostoucím vlivu farizeů a saduceů začíná Josephus pojednávat teprve ve spojitosti  s vládou Hyrkana. (Předtím se zmínil o farizeech, kteří žili za vlády Jonatana.) O jejich původu neříká nic. Někteří znalci se domnívají, že to byla skupina, která vznikla z chasidim, zbožné sekty, jež podporovala Judu Makabejského, dokud sledoval náboženské cíle, ale která ho opustila, jakmile začal sledovat cíle politické.

Jméno farizeové se obvykle spojuje s hebrejským kořenem, který znamená „ti oddělení“, ačkoli někteří znalci se domnívají, že je příbuzné slovu, jež znamená „vykladači“. Farizeové byli učenci, kteří pocházeli z prostých lidí, nebyli to osoby vznešeného původu. Od rituální nečistoty se oddělili tím, že si zakládali na mimořádné zbožnosti a že chrámové zákony kněžské svatosti uplatňovali na běžné záležitosti každodenního života. Farizeové si vytvořili nový způsob výkladu Písma a nový pojem později označovaný jako ústní zákon. Během Šimonovy vlády získali větší vliv, když někteří z nich byli jmenováni do gerousie (rady starších mužů), která byla později známa jako Sanhedrin.

Josephus vypráví, že Jan Hyrkanos byl zpočátku žákem a podporovatelem farizeů. Jednou ho však farizeové napomenuli za to, že se nevzdal velekněžského úřadu. To vedlo k prudké roztržce. Hyrkanos postavil náboženské předpisy farizeů mimo zákon. Dalším trestem pro farizey bylo to, že se Hyrkanos postavil na stranu jejich náboženských odpůrců, saduceů.

Jméno saduceů je pravděpodobně spojeno se jménem velekněze Cadoka, jehož potomci zastávali kněžský úřad od doby Šalomouna. Někteří saduceové ovšem z tohoto rodu nepocházeli. Josephus píše, že saduceové byli aristokraté a bohatí muži národa a že neměli podporu širokých vrstev národa. Profesor Schiffman o tom říká: „Většina z nich ... zjevně byli kněží nebo muži, kteří se do velekněžských rodin přiženili.“ Byli tedy již dlouho úzce spjati s těmi, kdo byli u moci. Když tedy ve veřejném životě vzrůstala úloha farizeů, kteří zastávali názor, že by se kněžská svatost měla rozšířit na všechen lid, cítili se saduceové ohroženi, protože by tím mohla být podkopána jejich přirozená autorita. Nyní, v posledních letech Hyrkanovy vlády, získali saduceové opět moc.

Politické zájmy sílí, zbožnost slábne

Hyrkanův nejstarší syn Aristobulos vládl před svou smrtí jen rok. Pokračoval ve strategii násilného požidovšťování obyvatel Itureje a získal pod nadvládu Hasmoneovců Horní Galileu. Hasmoneovská dynastie však dosáhla vrcholu své moci teprve pod vládou jeho bratra Alexandra Jannaia, který vládl v letech 103–76 př. n. l.

Alexandr Jannaios odstoupil od dřívější politické linie a bez zábran se prohlásil veleknězem i králem. Konflikty mezi Hasmoneovci a farizey se prohlubovaly a vedly  nakonec k občanské válce, při níž zahynulo 50 000 Židů. Když byla vzpoura potlačena, Jannaios dal podle vzoru pohanských králů přibít na kůl 800 vzbouřenců. Před zraky těchto umírajících mužů dal povraždit jejich manželky a děti, a sám přitom na veřejnosti hodoval se svými konkubínami. *

Přestože Jannaios pociťoval k farizeům nepřátelství, byl pragmatickým politikem. Viděl, že farizeové získávají v národě stále větší podporu. Když umíral, dal své manželce Salome Alexandře pokyn, aby se s nimi rozdělila o svou moc. Jannaios rozhodl, že na jeho trůn po něm má nastoupit ona, a ne jeho synové. Prokázala se jako schopná panovnice a její vláda byla jedním z poměrně pokojných období, jež národ prožíval pod vládou Hasmoneovců (76–67 př. n. l.). Farizeům bylo vráceno postavení, v němž měli moc, a zákony proti jejich náboženským předpisům byly odvolány.

Když Salome zemřela, rozpoutal se mezi jejími syny Hyrkanem II., který sloužil jako velekněz, a Aristobulem II. boj o moc. Oběma chyběla politická a vojenská prozíravost jejich předků. Zdá se, že ani jeden z nich plně nechápal dosah toho, že po naprostém zhroucení seleukovského království se v této oblasti stále silněji prosazují Římané. V roce 63 př. n. l., když byl římský vládce Pompeius v Damašku, oba bratři se na něj obrátili a požádali ho, aby byl v jejich sporu prostředníkem. Téhož roku Pompeius se svými vojsky vstoupil do Jeruzaléma a zmocnil se ho. To byl počátek konce hasmoneovského království. V roce 37 př. n. l. Jeruzalém dobyl idumejský král Herodes Veliký, kterého římský senát schválil jako ‚krále Judeje‘ a jako ‚spojence a přítele římského národa‘. Hasmoneovské království již neexistovalo.

Odkaz Hasmoneovců

V období Hasmoneovců, od Judy Makabejského po Aristobula II., byl položen základ pro rozštěpenou náboženskou scénu, která existovala v době Ježíšova působení na zemi. Hasmoneovci zpočátku horlivě uctívali Boha, ale jejich horlivost se zvrhla v hrubé sobectví. Jejich kněží měli příležitost sjednotit národ v respektování Božího zákona, ale místo toho dovedli národ do propasti politických šarvátek. V takovém prostředí se dařilo rozvratnickým náboženským názorům. Hasmoneovci sice přestali existovat, ale charakteristickým rysem národa, jemuž nyní vládl Herodes a Řím, byl boj o náboženskou moc, který probíhal mezi saducey, farizey a jinými skupinami.

[Poznámky pod čarou]

[Tabulka na straně 30]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Hasmoneovská dynastie

Juda Makabejský

Jonatan Makabejský

Šimon Makabejský

↓

Jan Hyrkanos

↓ ↓

Aristobulos

Salome Alexandra — sňatek — Alexandr Jannaios

↓ ↓

Hyrkanos II.

Aristobulos II.

[Obrázek na straně 27]

Juda Makabejský usiloval o nezávislost Židů

[Podpisek]

The Doré Bible Illustrations/Dover Publications, Inc.

[Obrázek na straně 29]

Hasmoneovci bojovali o to, aby rozšířili svou nadvládu nad nežidovskými městy

[Podpisek]

The Doré Bible Illustrations/Dover Publications, Inc.