Přejít k článku

Přejít na obsah

„Seberte odvahu! Zvítězil jsem nad světem“

„Seberte odvahu! Zvítězil jsem nad světem“

„Seberte odvahu! Zvítězil jsem nad světem“

DEN Ježíšovy smrti — 14. den židovského měsíce nisanu — nadešel ve čtvrtek 31. března roku 33 n. l. při západu slunce. Ten večer se Ježíš a jeho apoštolové sešli v horní místnosti jednoho domu v Jeruzalémě, aby zde oslavili Pasach. Ježíš se připravoval na to, že ‚odejde z tohoto světa k Otci‘, a svým apoštolům ukázal, že je miluje až do konce. (Jan 13:1) Jak jim to dal najevo? Poskytl jim řadu krásných poučení a tak je připravil na to, co přijde.

V průběhu večera Ježíš svým učedníkům řekl: „Seberte odvahu! Zvítězil jsem nad světem.“ (Jan 16:33) To byl odvážný výrok. Co tím chtěl říci? Mimo jiné toto: ‚Zlo, které je ve světě, ve mně nevzbudilo ani zatrpklost, ani touhu po pomstě. Nedovolil jsem, aby mě svět vtlačil do své formy. Totéž může platit i o vás.‘ To, co Ježíš své věrné apoštoly učil v těchto posledních hodinách svého pozemského života, jim mělo pomoci, aby také přemohli svět.

Kdo může popřít, že zla je dnes ve světě víc než dost? Jak reagujeme na bezpráví a na projevy nesmyslného násilí? Cítíme se tím rozhořčeni nebo jsme v pokušení sáhnout k odvetě? Jak na nás působí morální rozklad ve světě kolem nás? Jestliže k tomu připočítáme naši lidskou nedokonalost a hříšné sklony, vidíme, že náš boj probíhá na dvou frontách: proti okolnímu ničemnému světu a proti našim vlastním špatným sklonům. Můžeme opravdu doufat, že s Boží pomocí nakonec zvítězíme? Jak můžeme Boží pomoc získat? Které vlastnosti bychom měli pěstovat, aby nám pomáhaly odporovat tělesným sklonům? Odpovědi najdeme, jestliže se zamyslíme nad poučením, které dal Ježíš svým milovaným učedníkům poslední den svého pozemského života.

Pýchu přemáhejme pokorou

Uvažujme například o tom, jakým problémem je pýcha neboli domýšlivost. Bible k tomu říká: „Pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím.“ (Přísloví 16:18) Písmo nám také radí: „Jestliže si ... někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl.“ (Galaťanům 6:3) Ano, pýcha je ničivá a klamná. Jednáme moudře, jestliže „sebevyvyšování a pýchu“ nenávidíme. (Přísloví 8:13)

Bylo sebevyvyšování a pýcha problémem Ježíšových apoštolů? Nejméně při jedné příležitosti se apoštolové mezi sebou dohadovali, kdo je větší. (Marek 9:33–37) Při jiné příležitosti se Jakub a Jan dožadovali význačného postavení v Království. (Marek 10:35–45) Ježíš chtěl svým učedníkům pomoci, aby se tohoto sklonu zbavili. V průběhu jídla Pasach tedy vstal, přepásal se ručníkem a začal jim umývat nohy. Neponechal učedníky na pochybách o tom, co je tím chtěl naučit. „Jestliže jsem vám ... umyl nohy, ačkoli jsem Pán a Učitel,“ řekl Ježíš, „máte také jeden druhému umývat nohy.“ (Jan 13:14) Pýcha musí být nahrazena něčím opačným, totiž pokorou.

Pýchu však není snadné přemoci. Později téhož večera Ježíš poslal pryč Jidáše Iškariotského, který se chystal jej zradit. Mezi jedenácti apoštoly potom propukl prudký spor. Kvůli čemu? Dohadovali se, kdo z nich se zdá největším! Ježíš je však nepokáral, ale místo toho jim trpělivě znovu zdůraznil, jak důležité je sloužit druhým. Řekl: „Králové národů se nad nimi vypínají jako páni a ti, kdo mají nad nimi autoritu, jsou nazýváni dobrodinci. Takoví však nemáte být. Ale ať ten, kdo je mezi vámi největší, se stane jakoby nejmladším a ten, kdo jedná jako představený, jako ten, kdo slouží.“ Poukázal jim na svůj vlastní příklad, když dodal: „Jsem uprostřed vás jako ten, kdo slouží.“ (Lukáš 22:24–27)

Pochopili apoštolové, co to znamená? Patrně ano. Po letech apoštol Petr napsal: „Všichni smýšlejte stejně, projevujte soucítění, mějte bratrskou náklonnost, buďte něžně soucitní, pokorní v mysli.“ (1. Petra 3:8) Také my rozhodně musíme přemáhat svou pýchu pokorou. Je moudré, jestliže dáváme pozor, abychom se nezačali honit za slávou, mocí nebo postavením. „Bůh se staví proti domýšlivým,“ říká Bible, „ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (Jakub 4:6) Podobně i jedno moudré starověké přísloví říká: „Výsledek pokory a bázně před Jehovou je bohatství a sláva a život.“ (Přísloví 22:4)

Přemáhejme nenávist — Jak?

Uvažujme o dalším rysu, který je ve světě běžný — totiž o nenávisti. Ať už pramení ze strachu, z nevědomosti, předsudků, útlaku, bezpráví, nacionalismu, pocitu kmenové nadřazenosti nebo z rasových předsudků, zdá se, že je všude kolem nás. (2. Timoteovi 3:1–4) Nenávist bujela i v době Ježíšově. Výběrčí daní byli považováni za vyvrhele židovské společnosti a byli nenáviděni. Židé se nestýkali ani se Samaritány. (Jan 4:9) A také pohrdali pohany neboli Nežidy. Ježíš však zavedl uctívání, které mělo být nakonec přijato lidmi ze všech národů. (Skutky 10:34, 35; Galaťanům 3:28) Láskyplně proto dal svým učedníkům něco nového.

Ježíš prohlásil: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ Takovou lásku se museli naučit projevovat. Ježíš totiž dále řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Toto přikázání bylo nové, protože v něm šlo o víc než jen o to, že mají milovat ‚svého bližního jako sami sebe‘. (3. Mojžíšova 19:18) Oč tedy šlo? Ježíš to objasnil, když prohlásil: „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, právě jako jsem si já zamiloval vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:12, 13) Měli být ochotni dokonce zemřít jeden za druhého a za jiné.

Jak mohou nedokonalí lidé vymýtit ze svého života zlomyslnou nenávist? Tím, že ji nahradí obětavou láskou. Právě to dělají miliony upřímných lidí, kteří pocházejí z nejrůznějšího etnického, kulturního, náboženského a politického prostředí. Stávají se nyní součástí jednoho sjednoceného společenství, v němž neexistuje nenávist — celosvětového společenství svědků Jehovových. Berou si k srdci inspirovaná slova apoštola Jana: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabiják, a víte, že žádný zabiják v sobě trvale nemá věčný život.“ (1. Jana 3:15) Praví křesťané nejen že v jakémkoli konfliktu odmítají vzít do ruky zbraň, ale také se usilovně snaží projevovat si navzájem lásku.

Jaký vnitřní postoj bychom však měli zaujímat k lidem, kteří nejsou našimi spoluvěřícími a kteří vůči nám možná projevují nenávist? Když Ježíš visel na kůlu, modlil se za ty, kdo prováděli jeho popravu. Řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34) Učedník Štěpán, kterého nenávistní muži ukamenovali, před svou smrtí řekl: „Jehovo, nepočítej jim tento hřích!“ (Skutky 7:60) Ježíš i Štěpán přáli to nejlepší i těm, kdo je nenáviděli. V srdci nepociťovali žádnou hořkost. Ano, Bible nás vybízí: „Konejme dobro všem.“ (Galaťanům 6:10)

‚Pomocník navždy‘

Ježíšovo setkání s jedenácti věrnými apoštoly pokračovalo, a on jim řekl, že tělesně už s nimi dlouho nezůstane. (Jan 14:28; 16:28) Ujistil je však: „Požádám Otce a dá vám jiného pomocníka, aby byl s vámi navždy.“ (Jan 14:16) Slíbeným pomocníkem je Boží svatý duch. Bude je učit hlubokým věcem z Písma a připomene jim všechno, co je Ježíš během své pozemské služby učil. (Jan 14:26)

Jak nám může svatý duch pomáhat dnes? Například prostřednictvím Bible, Božího inspirovaného Slova. Muži, kteří byli používáni k tomu, aby ji psali a aby pronášeli proroctví, „byli unášeni svatým duchem“. (2. Petra 1:20, 21; 2. Timoteovi 3:16) Jestliže Písmo studujeme a získané poznatky uplatňujeme, pak získáváme poznání, moudrost, porozumění, hlubší pochopení, rozlišovací schopnost a schopnost přemýšlet. Jistě jsme tedy lépe vyzbrojeni k tomu, abychom mohli čelit tlakům ničemného světa.

Boží svatý duch je pomocníkem ještě v jiném směru. Ty, kdo se jím dají vést, silně ovlivňuje, aby projevovali bohulibé vlastnosti. „Ovoce ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání,“ říká Bible. Nejsou právě tyto vlastnosti nutné k tomu, abychom přemáhali tělesné sklony k nemravnosti, sporům, žárlivosti, k výbuchům hněvu a podobným projevům? (Galaťanům 5:19–23)

Spoléháme-li se na Božího ducha, můžeme také získat „moc, která je nad to, co je normální“, abychom se vyrovnali s těžkostmi a s bolestí jakéhokoli druhu. (2. Korinťanům 4:7) Svatý duch nás sice nemusí zbavit zkoušek a pokušení, ale jistě nám pomůže, abychom jim nepodlehli. (1. Korinťanům 10:13) „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává,“ napsal apoštol Pavel. (Filipanům 4:13) Takovou sílu Bůh poskytuje prostřednictvím svého svatého ducha. Za svatého ducha můžeme být opravdu vděčni. Je slíben těm, kdo ‚milují Ježíše a zachovávají jeho přikázání‘. (Jan 14:15)

„Zůstaňte v mé lásce“

V průběhu poslední noci svého pozemského života Ježíš apoštolům také řekl: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo zase miluje mne, bude milován mým Otcem.“ (Jan 14:21) „Zůstaňte v mé lásce,“ vybídl je. (Jan 15:9) Jak nám může to, že zůstáváme v Otcově a Synově lásce, pomoci v zápase s našimi hříšnými sklony i s okolním ničemným světem?

Můžeme opravdu ovládat své špatné sklony, jestliže k tomu nemáme silnou motivaci? A co by mohlo být silnější pohnutkou než touha mít dobrý vztah k Jehovovi Bohu a k jeho Synovi? Mladý muž Ernesto * usilovně bojoval proti nemravnému způsobu života, který vedl již od doby, kdy začal dospívat. Vypráví: „Chtěl jsem se líbit Bohu, a z Bible jsem se dozvěděl, že můj dosavadní způsob života Bůh neschvaluje. Rozhodl jsem se proto, že se změním a že se budu řídit Božími směrnicemi. Ale v mysli mi i přesto vyvstávaly negativní, nečisté myšlenky a musel jsem s nimi bojovat každý den. Byl jsem však rozhodnut, že v této bitvě zvítězím, a neustále jsem se modlil k Bohu o pomoc. Po dvou letech jsem měl to nejhorší za sebou, ale jsem k sobě přísný až dosud.“

Pokud jde o boj s vnějším světem, zamysleme se nad závěrečnou modlitbou, kterou Ježíš pronesl před tím, než z oné horní místnosti v Jeruzalémě odešli. Za své učedníky se k Otci modlil: „Prosím tě, ne abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému. Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:15, 16) To je opravdu povzbuzující. Jehova bdí nad lidmi, které miluje, a dodává jim sílu, když zůstávají odděleni od světa.

„Projevujte víru“

Jestliže zachováváme Ježíšova přikázání, může to být pro nás skutečně pomocí, abychom ze svého boje proti ničemnému světu a proti svým hříšným sklonům vyšli vítězně. Vítězství tohoto druhu jsou sice důležitá, ale svět ani zděděný hřích jimi nelze odstranit. To však není důvod k beznaději.

„Svět pomíjí a rovněž jeho touha,“ říká Bible, „ale ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (1. Jana 2:17) Ježíš dal svůj život, aby zachránil od hříchu a od smrti každého, „kdo v něj projevuje víru“. (Jan 3:16) Stále tedy pokračujme v poznávání Boží vůle a Božích záměrů a vezměme si přitom k srdci Ježíšovu výzvu: „Projevujte víru v Boha, projevujte víru také ve mne.“ (Jan 14:1)

[Poznámka pod čarou]

^ 22. odst. Jméno bylo změněno.

[Obrázek na straně 7]

„Zůstaňte v mé lásce,“ vybídl Ježíš své apoštoly

[Obrázek na straně 7]

Osvobození od hříchu a od jeho následků nastane brzy