Kde došlo ke střetu pravého uctívání a pohanství

ROZVALINY starověkého Efezu ležící na západním pobřeží Turecka jsou již více než sto let předmětem intenzivního archeologického výzkumu. Bylo rekonstruováno několik budov a vědci prozkoumali a objasnili mnoho nálezů. A tak se v Turecku stal Efez jednou z nejlákavějších turistických zajímavostí.

Jaké poznatky o Efezu byly získány? Jakou představu si dnes můžeme udělat o této impozantní starověké metropoli? Navštivme nyní rozvaliny Efezu a také Efezské muzeum ve Vídni. Pomůže nám to lépe pochopit, proč v Efezu došlo ke střetu mezi pravým uctíváním a pohanským náboženstvím. Nejprve nahlédněme do historie.

Místo, po němž mnozí dychtili

Neklidné poměry a migrace obyvatelstva — to byly v 11. století př. n. l. charakteristické znaky situace v Eurasii. Západní pobřeží Malé Asie tehdy začali kolonizovat Iónové z Řecka. Tito první osadníci přišli do styku s národem, který byl proslulý tím, že uctíval bohyni-matku. Ta byla později známa jako Artemis Efezská.

V polovině sedmého století př. n. l. přišli ze severu od Černého moře kočovní Kimmeriové, aby Malou Asii vyplenili. Později, kolem roku 550 př. n. l., vládl nad touto oblastí lýdský král Kroisos, mocný panovník proslavený svým ohromným bohatstvím. V době rozmachu Perské říše si iónská města, včetně Efezu, podmanil král Kýros.

V roce 334 př. n. l. zahájil vojenské tažení proti Persii makedonský král Alexandr, a stal se tak novým panovníkem Efezu. Po Alexandrově předčasné smrti roku 323 př. n. l. byl Efez zatažen do boje o moc, který propukl mezi Alexandrovými vojevůdci. V roce 133 př. n. l. pergamský král Attalos III., který neměl žádné děti, odkázal Efez Římanům, a tak se toto město stalo součástí římské provincie Asie.

 Střet pravého uctívání s pohanstvím

V prvním století n. l., když apoštol Pavel ke konci své druhé misionářské cesty přišel do Efezu, toto město mělo asi 300 000 obyvatel. (Skutky 18:19–21) Při své třetí misionářské cestě se Pavel do Efezu vrátil a opět zde v synagoze směle mluvil o Božím Království. Po třech měsících však odpor Židů zesílil, a Pavel se rozhodl, že své každodenní proslovy bude přednášet v posluchárně Tyrannovy školy. (Skutky 19:1, 8, 9) Kázal zde dva roky a při této své činnosti vykonával mimořádně mocné skutky, jako bylo zázračné uzdravování a vyhánění démonů. (Skutky 19:10–17) Není divu, že se mnozí stali věřícími! Ano, Jehovovo slovo získalo převahu, takže mnozí lidé, kteří dříve provozovali magická umění, ochotně spálili své cenné knihy. (Skutky 19:19, 20)

Pavlovo úspěšné kázání přimělo mnoho lidí, aby se vzdali uctívání bohyně Artemidy, ale zároveň také vyvolalo hněv těch, kteří toto falešné uctívání podporovali. Výroba stříbrných Artemidiných chrámečků byla výnosná. Stříbrotepecká živnost byla tedy ohrožena, a jistý Demetrios proto podnítil stříbrotepce k výtržnostem. (Skutky 19:23–32)

Konflikt vyvrcholil tím, že dav dvě hodiny hystericky křičel: „Velká je Artemis Efezanů!“ (Skutky 19:34) Když se vřava uklidnila, Pavel ještě jednou povzbudil spolukřesťany a pak se vydal na další cestu. (Skutky 20:1) Jeho odchodem do Makedonie se však úpadek Artemidina kultu, odsouzeného k zániku, nezastavil.

Artemidin chrám se otřásá

V Efezu měl kult Artemidy hluboké kořeny. Již před dobou krále Kroisa se náboženský život v této oblasti soustřeďoval kolem bohyně-matky jménem Kybelé. Ta byla uvedena do mýtického příbuzenství s helénským pantheonem a Kroisos doufal, že díky tomu vytvoří náboženskou postavu, jež bude přijatelná jak Řekům, tak i lidem z jiných národů. S jeho podporou se v polovině šestého století př. n. l. začalo se stavbou chrámu Artemidy, která měla být nástupkyní bohyně Kybelé.

Tento chrám se stal milníkem řecké architektury. Do té doby se ke stavbě budovy tohoto druhu a této velikosti nikdy nepoužívaly tak velké bloky mramoru. Roku 356 př. n. l. byl tento chrám zničen požárem. Byl postaven znovu — stejně velkolepý jako dříve. Poskytoval mnoho pracovních příležitostí a stal se významným cílem poutníků. Tento obnovený chrám stál na plošině o šířce asi 73 metrů a délce 127 metrů a sám byl asi 50 metrů široký a 105 metrů dlouhý. Byl považován za jeden ze sedmi divů světa. Každému se však nelíbil. Šerou přístupovou cestu k chrámovému oltáři přirovnal filozof Hérakleitos z Efezu ke tmě mrzkosti, a chrámové mravy považoval za horší než zvířecí. Většině lidí se však zdálo, že sláva Artemidiny svatyně v Efezu nikdy nepomine. Skutečnost ovšem byla  jiná. V knize Ephesos—Der neue Führer (Efez — Nový průvodce) se uvádí: „Uctívání Artemidy a jiných uznávaných božstev tamního pantheonu ve druhém století náhle ustalo.“

Ve třetím století n. l. byl Efez postižen silným zemětřesením. A velkolepé bohatství Artemidina chrámu vyplenili Gótové, kteří připluli od Černého moře. Ti potom chrám zapálili. Výše uvedená kniha dále říká: „Artemis nebyla schopna ochránit svůj vlastní příbytek, jak tedy mohla být vzhledem k této porážce i nadále považována za ochránkyni města?“ (Žalm 135:15–18)

Koncem čtvrtého století n. l. pak císař Theodosius I. potvrdil „křesťanství“ jako státní náboženství. Kameny kdysi slavného Artemidina chrámu začaly být zanedlouho používány jako zdroj stavebního materiálu. Uctívání Artemidy ztratilo veškerý význam. K jakémusi epigramu, v němž byl chrám veleben jako jeden z divů starověkého světa, jistý neznámý pozorovatel dodal: „Nyní to je místo velice pusté a ubohé.“

Od Artemidy k „matce Boží“

Pavel upozornil starší muže efezského sboru na to, že po jeho odchodu se objeví „utlačující vlci“, a řekl, že z nich samotných povstanou muži a budou „mluvit převrácené věci“. (Skutky 20:17, 29, 30) A to se opravdu stalo. Skutečnosti ukazují, že v Efezu nabylo převahu falešné uctívání v podobě odpadlického křesťanství.

V roce 431 n. l. se v Efezu konal třetí ekumenický koncil, při němž se diskutovalo o tom, jaké podstaty je Kristus. V knize Ephesos—Der neue Führer se o tom říká: „Vítězství Alexandrijských, kteří tvrdili, že Ježíš má pouze jednu podstatu, totiž božskou, . . . bylo dovršeno.“ To mělo dalekosáhlé důsledky. „Rozhodnutí, k němuž se dospělo v Efezu a jímž byla Marie vyzvednuta z postavení rodičky Kristovy do postavení rodičky Boží, nejen poskytlo základ pro mariánský kult, ale vyvolalo také první velké schizma v církvi. . . . Neshody trvají dodnes.“

Uctívání Kybelé a Artemidy bylo tedy nahrazeno uctíváním Marie „Bohorodičky“ neboli „Boží matky“. Kniha dále uvádí, že „mariánský kult v Efezu . . . zůstává dodnes živou tradicí, kterou lze vysvětlit jedině ve spojitosti s kultem Artemidy“.

Na smetišti dějin

Jakmile odeznělo uctívání Artemidy, došlo i k úpadku samotného Efezu. Zemětřesení, malárie a postupné zanášení přístavu bahnem — to vše stále více ztěžovalo život ve městě.

V sedmém století n. l. začala prudká expanze islámu. Islám se neomezil pouze na to, že pod svou korouhví sjednotil arabské kmeny. V průběhu sedmého a osmého století n. l. Arabové připlouvali se svým loďstvem a Efez plenili. A když byl přístav úplně zanesen bahnem, byl osud Efezu navždy zpečetěn a z města zbyly jen rozvaliny. Z metropole, která se kdysi skvěla nádherou, zůstala jen malá osada jménem Aya Soluk (nyní Selçuk).

Procházka v ruinách Efezu

Chceme-li si udělat určitou představu o někdejší slávě Efezu, můžeme navštívit rozvaliny, které po něm zůstaly. Začneme-li prohlídku od horního vchodu, budeme ihned odměněni velkolepým pohledem na ulici Kúrétů vedoucí až k Celsově knihovně. Po pravé straně ulice nás zaujme Odeon, malé divadlo vybudované ve druhém století n. l. Má asi 1 500 míst k sezení a používalo se pravděpodobně nejen jako radnice, ale také pro pořádání  veřejných zábavních představení. Ulice Kúrétů je po obou stranách lemována stavbami. Je zde například státní agora, kde se projednávaly státní záležitosti, Hadrianův chrám, několik veřejných kašen a terasové domy, což byla sídla význačných Efezanů.

Svou krásou na nás zapůsobí vkusná stavba Celsovy knihovny, která byla vybudována ve druhém století n. l. Obsahovala velké množství svitků, jež byly uchovávány ve výklencích její velké čítárny. Nádherné průčelí bylo vyzdobeno čtyřmi sochami znázorňujícími charakteristické vlastnosti, jimiž se měl vyznačovat vysoký římský úředník, jakým byl například Celsus. Byla to Sofia (moudrost), Arete (ctnost), Ennoia (oddanost) a Episteme (znalost nebo porozumění). Původní sochy můžeme vidět v Efezském muzeu ve Vídni. Vedle nádvoří před knihovnou je monumentální brána vedoucí k tržišti, jež se nazývá agora Tetragonos. Na tomto obrovském náměstí, jež bylo obklopeno krytými promenádami, se lidé věnovali svým každodenním obchodním záležitostem.

Dále přicházíme na Mramorovou cestu vedoucí k velkému divadlu. K jeho poslednímu rozšíření došlo v době císařského Říma, a tehdy v něm byla místa k sezení pro 25 000 diváků. Jeho průčelí bylo neobyčejně bohatě vyzdobeno sloupy, reliéfy a sochami. Můžeme si živě představit, jaké to bylo, když stříbrotepec Demetrios vyvolal velký rozruch mezi davem, který se zde shromáždil.

Od velkého divadla k městskému přístavu se táhne velkolepá ulice. Je asi 500 metrů dlouhá a 11 metrů široká a po obou stranách je lemována sloupořadím. Podél této cesty byla také vybudována dvě gymnasia, divadelní a přístavní, která sloužila jako tělocvičny. Na konci této ulice byla monumentální přístavní brána — brána do světa. Naše krátká procházka jedněmi z nejzajímavějších rozvalin na světě zde končí. V Efezském muzeu ve Vídni je vystaven dřevěný model této historické metropole a také mnoho významných památek.

Když procházíme tímto muzeem a prohlížíme si sochu Artemidy Efezské, bezděčně si uvědomíme, že první křesťané v Efezu museli být velmi vytrvalí. Jejich město bylo prosáklé spiritismem a zaslepené náboženskými předsudky. Poselství o Království naráželo na tvrdý odpor ze strany ctitelů Artemidy. (Skutky 19:19; Efezanům 6:12; Zjevení 2:1–3) A přece v tomto nehostinném prostředí pravé uctívání zakořenilo. Toto uctívání pravého Boha vítězně obstojí i tehdy, až bude s dnešním falešným náboženstvím skoncováno, stejně jako se to ve starověku stalo s uctíváním Artemidy. (Zjevení 18:4–8)

[Mapa a obrázek na straně 26]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MAKEDONIE

Černé moře

MALÁ ASIE

Efez

Středozemní moře

EGYPT

[Obrázek na straně 27]

Pozůstatky Artemidina chrámu

[Obrázky na straně 28 a 29]

1. Celsova knihovna

2. Pohled na Arete zblízka

3. Mramorová cesta vedoucí k velkému divadlu