„Svolali Sanhedrin“

VELEKNĚZ a židovští předáci si nevědí rady. Jak uklidnit rozruch kolem osoby Ježíše Krista? Už sice dosáhli toho, že byl tento muž popraven, ale jeho učedníci teď po celém Jeruzalémě mluví o jeho vzkříšení. Jak tomu učinit přítrž? Velekněz a jeho pomocníci o tom chtějí rozhodnout, a proto ‚svolávají Sanhedrin‘, židovský nejvyšší soud. (Skutky 5:21)

Tehdy, v prvním století, byl v Izraeli nejvyšší autoritou římský místodržitel Pontský Pilát. V čem spočívala spolupráce mezi Sanhedrinem a Pilátem? Jakou pravomoc měl Sanhedrin a jaká náležela Pilátovi? Jak byl Sanhedrin uspořádán? A jak tato instituce fungovala?

Vývoj Sanhedrinu

Řecké slovo překládané jako „sanhedrin“ doslova znamená „společné sezení“. Byl to obecný výraz, kterým se označovalo zasedání nebo shromáždění. Podle židovské tradice se toto slovo běžně používalo pro náboženský soudní orgán.

V Talmudu, který byl sestaven v průběhu staletí po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l., se o Sanhedrinu mluví jako o instituci, jež existovala od dávných dob. Pisatelé Talmudu zastávali názor, že Sanhedrin vždy tvořili učenci, kteří se scházeli, aby debatovali o různých bodech židovského zákona, a že vznikl tehdy, když Mojžíš ustavil skupinu 70 starších mužů, aby mu pomáhali vést Izrael. (4. Mojžíšova 11:16, 17) Historici s touto představou nesouhlasí. Říkají, že instituce podobná Sanhedrinu z prvního století vznikla nejdříve v době, kdy byl Izrael pod nadvládou Peršanů. Další věcí je, že talmudisté považují Sanhedrin za akademii vzdělanců, ale  historici tvrdí, že tento popis odpovídá spíše rabínským shromážděním ze druhého a třetího století než Sanhedrinu z prvního století. Kdy tedy Sanhedrin vznikl?

Bible odhaluje, že židovští vyhnanci, kteří se v roce 537 př. n. l. vrátili z Babylónu do Judy, měli svou národní samosprávu. Nehemjáš i Ezra se zmiňují o knížatech, starších mužích, urozených a o zastupujících vládcích — to byl možná zárodek budoucího Sanhedrinu. (Ezra 10:8; Nehemjáš 5:7)

V období mezi dokončením Hebrejských písem a sepsáním Matoušova evangelia zažívali Židé neklidné časy. V roce 332 př. n. l. se Judeje zmocnil Alexandr Veliký. Po jeho smrti se Judea postupně ocitla pod nadvládou dvou z řeckých království, která existovala na místě Alexandrovy říše — nejprve pod panstvím Ptolemaiovců a později Seleukovců. V záznamech z doby, kdy Judeji vládli Seleukovci, což bylo od roku 198 př. n. l., nacházíme první zmínku o židovském senátu. Toto shromáždění mělo pravděpodobně jen omezenou moc, ale vytvářelo pro Židy zdání samostatnosti.

V roce 167 př. n. l. se Antiochos IV. (Epifanés) — král ze seleukovské dynastie — pokusil vnutit Židům řeckou kulturu. Znesvětil jeruzalémský chrám tím, že na jeho oltáři obětoval Diovi prase. Tento čin vyvolal povstání, během kterého Makabejci ukončili nadvládu Seleukovců a založili hasmoneovskou dynastii. * Znalci zákona a farizeové — vůdci lidových mas, které podporovaly povstání — získali na úkor kněžstva moc ve státní správě.

Tehdy začal Sanhedrin získávat podobu, v jaké ho známe z Řeckých písem. Stávala se z něj národní administrativní rada a nejvyšší soudní orgán pro výklad židovského zákona.

Rozdělení pravomoci

V prvním století byla Judea pod nadvládou Říma. Židé však měli určitou míru svobody. Politikou Říma bylo ponechávat porobeným národům značnou autonomii. Římští státní úředníci se proto nezabývali případy, které projednávaly místní soudy, a snažili se předcházet problémům, jež by mohly vzniknout kvůli kulturním odlišnostem. Římanům šlo o zachování míru a o to, aby jim obyvatelé provincií zůstali loajální. Proto jim dovolovali, aby dodržovali své zvyky a aby si v podstatě vládli sami. Římané sice jmenovali a sesazovali velekněze — který předsedal Sanhedrinu — a ukládali daně, ale jinak zasahovali do záležitostí Židů jen tehdy, když byla v sázce svrchovaná moc Říma nebo jeho zájmy. Z toho, jak probíhal soud s Ježíšem, se zdá, že si Řím ponechal právo vykonávat trest smrti. (Jan 18:31)

Sanhedrin tedy řídil většinu vnitřních  záležitostí Židů. Měl úředníky, kteří na jeho pokyn zatýkali. (Jan 7:32) Soudy nižší instance projednávaly bez vměšování Římanů menší přestupky a občanské spory. Když nedokázaly rozhodnout, případ byl postoupen Sanhedrinu, jehož usnesení bylo konečné.

Pokud si chtěl Sanhedrin tyto pravomoce zachovat, musel udržovat mír a podporovat vládu Říma. Jestliže však Římané pojali podezření, že došlo k politickému přestupku, vzali věci do svých rukou a udělali, co považovali za vhodné. To se stalo i v případě zatčení apoštola Pavla. (Skutky 21:31–40)

Kdo byl členem?

Sanhedrin měl 71 členů — velekněze a 70 z význačných mužů národa. V dobách římské nadvlády byli mezi nimi urození kněží (především saduceové), aristokraté nekněžského původu a učení znalci Zákona ze strany farizeů. Kněžská aristokracie, podporovaná aristokracií nekněžskou, měla v soudu rozhodující slovo. * Saduceové byli konzervativní, naproti tomu farizeové liberální. Farizeové většinou nebyli urozeného původu a měli velký vliv na lidi. Historik Josephus uvádí, že saduceové se požadavkům farizeů zdráhavě podvolovali. Když se před Sanhedrinem obhajoval Pavel, využil soupeření mezi těmito dvěma skupinami a toho, že v jejich učení byly rozdíly. (Skutky 23:6–9)

Vzhledem k tomu, že v Sanhedrinu zasedali především urození lidé, je možné, že členství v něm bylo trvalé a že uvolněná místa byla obsazována na základě jmenování, které provedli stávající členové. V Mišně se uvádí, že novými členy se mohli stát „kněží, Levité a ti Izraelité, jejichž dcery se směly provdat za kněze“. Jinými slovy to tedy mohli být Židé, kteří mohli rodopisnými záznamy dokázat, že mají čistý původ. Protože nejvyšší soud dohlížel na soudnictví celé země, logicky se lze domnívat, že soudci, kteří si udělali jméno v soudech nižší instance, byli povýšeni do Sanhedrinu.

Pravomoc a autorita

Židé měli Sanhedrin ve velké vážnosti a soudci zasedající v soudech nižší instance byli povinni přijímat jeho rozhodnutí, jinak jim hrozil trest smrti. Sanhedrin se zabýval zejména způsobilostí kněží a záležitostmi, které se týkaly Jeruzaléma, chrámu a uctívání v chrámu. V občanskoprávních věcech teoreticky pod pravomoc tohoto soudu spadala pouze Judea. Ale Sanhedrin byl považován za nejvyšší autoritu ve vykládání Zákona, a tak byl morální autoritou pro Židy na celém světě. Velekněz a jeho rada například dali vůdcům synagog v Damašku pokyn, aby s nimi spolupracovali při zatýkání Kristových následovníků. (Skutky 9:1, 2; 22:4, 5; 26:12) Podobně i Židé, kteří navštívili Jeruzalém v době svátku, zřejmě domů přinášeli zprávy o tom, jaká prohlášení Sanhedrin vydal.

Podle Mišny měl Sanhedrin výhradní pravomoc při rozhodování v otázkách celonárodního významu, při jednání se soudci, kteří se vzpírali jeho rozhodnutí, a při souzení falešných proroků. Ježíš a Štěpán stáli před tímto soudem jako rouhači, Petr a Jan jako rozvraceči národa a Pavel kvůli tomu, že se údajně pokoušel znesvětit chrám. (Marek 14:64; Skutky 4:15–17; 6:11; 23:1; 24:6)

Souzení Ježíše a jeho učedníků

S výjimkou Sabatů a svátků zasedal Sanhedrin ve své soudní síni každý den, a to od ranní do večerní oběti. Soudní přelíčení se konala jen za denního světla. Rozsudky smrti byly vyhlašovány teprve den po přelíčení,  takže případy, v nichž mohl být uložen trest smrti, se neprojednávaly v předvečer Sabatu ani svátku. Svědkům bylo důrazně připomínáno, jak závažné je prolití nevinné krve. Takže noční přelíčení s Ježíšem, při němž byl odsouzen a které se konalo v Kaifášově domě v předvečer svátku, bylo nezákonné. A co horšího, sami soudci sháněli falešné svědky a vyvíjeli nátlak na Piláta, aby nařídil Ježíšovu popravu. (Matouš 26:57–59; Jan 11:47–53; 19:31)

Talmud uvádí, že pokud se projednával případ, v němž mohl být vynesen hrdelní rozsudek, soudci se snažili obžalovaného zachránit a vedli přelíčení velmi pečlivě. Se Štěpánem, stejně jako předtím s Ježíšem, se však takové přelíčení nevedlo. Jediným výsledkem Štěpánovy obhajoby před Sanhedrinem bylo, že ho dav ukamenoval. Nebýt zásahu Římanů, mohl za podobných okolností zahynout i apoštol Pavel. Soudci Sanhedrinu vlastně jeho smrt osnovali. (Skutky 6:12; 7:58; 23:6–15)

Přinejmenším několik členů tohoto soudu však zjevně byli charakterní lidé. Členem Sanhedrinu byl možná mladý židovský předák, který mluvil s Ježíšem. I když pro něj bylo jeho bohatství překážkou, musel mít dobré vlastnosti, protože jinak by ho Ježíš nevyzval k tomu, aby jej následoval. (Matouš 19:16–22; Lukáš 18:18, 22)

Nikodém, „vládce Židů“, možná navštívil Ježíše pod rouškou tmy proto, že se bál, co by si pomysleli ostatní soudci. Nicméně Ježíše před Sanhedrinem hájil. Zeptal se: „Odsuzuje snad náš zákon někoho dříve, než ho vyslechl a poznal, co dělá?“ Později Nikodém poskytl „svitek myrhy a aloe“, aby bylo Ježíšovo tělo připraveno k pohřbu. (Jan 3:1, 2; 7:51, 52; 19:39)

Jiný člen Sanhedrinu, Josef z Arimatie, odvážně požádal Piláta o Ježíšovo tělo a uložil je do své nové hrobky. Josef „očekával Boží království“, ale ze strachu před Židy tajil, že je Ježíšovým učedníkem. Je mu však třeba přiznat, že při hlasování nepodpořil záměr Sanhedrinu Ježíše zabít. (Marek 15:43–46; Matouš 27:57–60; Lukáš 23:50–53; Jan 19:38)

Gamaliel, což byl také člen Sanhedrinu, moudře radil ostatním soudcům, aby nechali Ježíšovy učedníky být. „Jinak,“ prohlásil, „byste mohli být ve skutečnosti shledáni jako bojovníci proti Bohu.“ (Skutky 5:34–39) Proč si členové nejvyššího soudu neuvědomili, že Ježíš a jeho učedníci mají Boží podporu? Co jim v tom zabránilo? Místo aby na Ježíšovy zázraky reagovali s uznáním, říkali: „Co máme dělat, protože ten člověk provádí mnoho znamení? Jestliže ho necháme tak, všichni v něj uvěří a Římané přijdou a odejmou jak naše místo, tak náš národ.“ (Jan 11:47, 48) Touha po moci způsobila, že židovský nejvyšší soud nehleděl na spravedlnost. Podobně se náboženští vůdci neradovali, když Ježíšovi učedníci léčili lidi. Místo toho „byli naplněni žárlivostí“. (Skutky 5:17) Byli to soudci, a tak měli být bohabojní a spravedliví, ale většina z nich byla zkažená a nečestná. (2. Mojžíšova 18:21; 5. Mojžíšova 16:18–20)

Boží rozsudek

Izrael neposlouchal Boží Zákon a zavrhl Mesiáše, a proto Jehova nakonec zavrhl Izrael a už ho nepovažoval za svůj vyvolený lid. V roce 70 n. l. Římané zničili Jeruzalém i jeho chrám a tehdy přestal existovat celý židovský systém věcí a nakonec i Sanhedrin.

Jehovův ustanovený Soudce, Ježíš Kristus, rozhodne, zda někdo ze členů Sanhedrinu z prvního století zasluhuje, aby byl vzkříšen, a o tom, kdo z nich zhřešil proti svatému duchu. (Marek 3:29; Jan 5:22) Můžeme si být jisti, že při takovém rozhodování projeví Ježíš dokonalou spravedlnost. (Izajáš 11:3–5)

[Poznámky pod čarou]