Proč se vyhýbat extrémům?

JEHOVA je zosobněním vyrovnanosti. „Dokonalá je jeho činnost“, a projevy jeho spravedlnosti nikdy nejsou drsné, protože se v nich vždy zrcadlí milosrdenství. (5. Mojžíšova 32:4) Jeho láska není nikdy bezzásadová, protože Jehova jedná v souladu se svými dokonalými zákony. (Žalm 89:14; 103:13, 14) Naši první rodiče byli stvořeni vyrovnaní ve všech ohledech. Neměli sklon k žádným extrémům. S hříchem se však objevila i „vada“ neboli nedokonalost, která vedla ke ztrátě vyrovnanosti. (5. Mojžíšova 32:5)

Znázorněme si to: Už jste někdy jeli v autě nebo na kole, které mělo na pneumatice nějakou velkou vybouleninu? Pokud ano, vaše jízda byla kvůli té deformaci bezpochyby nejen dost kodrcavá, ale také nebezpečná. Taková pneumatika se musí včas opravit, dřív než se vyboulenina zvětší nebo praskne. Podobně i nedokonalé osobnosti mají sklon vymykat se normálu. Pokud takové „vybouleniny“ necháme jen tak, naše cesta životem bude nejen velmi „kodrcavá“, ale dokonce i nebezpečná.

Do extrému někdy můžeme zacházet i ve svých dobrých vlastnostech a silných stránkách. Například v mojžíšském Zákoně se od Izraelitů vyžadovalo, aby nosili na svých suknicích třásně. Jenže farizeové v Ježíšově době chtěli vyčnívat z davu, a proto si ‚třásně svých oděvů prodlužovali‘ přespříliš. Chtěli totiž vypadat svatěji než jejich bližní. (Matouš 23:5; 4. Mojžíšova 15:38–40)

Dnes se lidé všemožně snaží upoutat na sebe pozornost druhých, byť by toho dosáhli nějakým šokujícím způsobem. Může se za tím skrývat zoufalé volání: „Všimněte si mě! I já jsem osobnost!“ Ale zacházet do extrémů v oblékání, postojích a jednání není pro křesťana cestou ke skutečné spokojenosti.

Vyrovnaný postoj k práci

Ať jsme kdokoli a žijeme kdekoli, prospěšná práce je jednou z věcí, které dávají našemu životu smysl. Byli jsme stvořeni tak, aby nám taková práce přinášela uspokojení. (1. Mojžíšova 2:15) V souladu s tím Bible odsuzuje lenost. Apoštol Pavel výstižně řekl: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2. Tesaloničanům 3:10) Laxní přístup k práci opravdu může vést nejen k chudobě a nespokojenosti, ale rovněž ke ztrátě Boží přízně.

Mnozí lidé však zacházejí do opačného extrému a stávají se z nich workoholici, tedy dobrovolní otroci své práce. Odcházejí z domu časně ráno a vracejí se až pozdě večer a přitom sami sebe obelhávají tím, že to přece dělají v nejlepším zájmu rodiny. Jenže ta se ve skutečnosti stává obětí jejich pracovního zápalu. Jedna žena v domácnosti, jejíž manžel často pracuje přesčas, říká: „Bez váhání bych vyměnila všechny věci v tomhle luxusním domě za to, aby manžel byl se mnou a s dětmi doma.“ Ti, kdo přespříliš pracují, by se měli vážně zamyslet nad osobní zkušeností krále Šalomouna: „Obrátil jsem se, ano já, ke všem svým dílům, která vykonaly mé ruce, a ke tvrdé práci, na které jsem tvrdě pracoval, abych ji dovršil, a pohleď, všechno byla marnost a honba za větrem.“ (Kazatel 2:11)

V souvislosti s prací se tedy musíme vyhýbat oběma extrémům. Na jedné straně bychom  měli být pilní, ale na druhé straně bychom neměli zapomínat, že staneme-li se otroky práce, připraví nás to o štěstí a možná ještě o něco daleko cennějšího. (Kazatel 4:5, 6)

Vyhýbejme se extrémním názorům na zábavu

V Bibli se o naší době předpovídá: „Lidé . . . budou spíše milovat rozkoše než milovat Boha.“ (2. Timoteovi 3:2, 4) Zaměřovat pozornost lidí na rozkoše se stalo jednou ze Satanových nejúčinnějších metod, kterými své oběti odvádí od Boha. Užívat si rekreace a zábavy, například provozováním extrémních neboli „adrenalinových“ sportů, je dnes stále rozšířenější. Seznam takových aktivit je delší a delší a roste i počet lidí, kteří se jim věnují. Proč jsou adrenalinové sporty tak populární? Mnozí lidé nenacházejí uspokojení ve svém každodenním životě, a proto hledají stále větší vzrušení jinde. Ale dosáhnout takového vzrušení opakovaně znamená zvyšovat úroveň rizika. Svědomití křesťané si však váží daru života a mají úctu k jeho Dárci, a proto se riskantním sportům vyhýbají. (Žalm 36:9)

Když Bůh stvořil první lidskou dvojici, kam je postavil? Do zahrady Eden, což znamená „Rozkoš“ nebo „Potěšení“. (1. Mojžíšova 2:8, poznámka pod čarou) Je tedy vidět, že Jehova si přál, aby si lidé užívali rozkošných věcí a aby jim život přinášel potěšení.

Dokonalý příklad vyrovnaného názoru na zábavu a potěšení nám poskytl Ježíš. Byl plně oddán Jehovovi, aby konal jeho vůli, a nikdy si neudělal „volno“ v tom smyslu, že by se přestal řídit Božími zákony a zásadami. Vyhradil si čas na lidi, kteří byli v nouzi, a to i tehdy, když byl sám unavený. (Matouš 14:13, 14) Ano, Ježíš přijímal pozvání k jídlu a v životě si dovedl najít čas i na odpočinek a osvěžení. Dobře si přitom uvědomoval, že kvůli těmto věcem se na něj někteří jeho nepřátelé dívají skrz prsty. Říkali o něm: „Pohleďte, člověk nenasytný a propadlý pití vína.“ (Lukáš 7:34; 10:38; 11:37) Ježíš však nezastával názor, že být opravdu oddaný Bohu znamená zříct se v životě veškerého potěšení.

Pokud tedy jde o odpočinkovou činnost, bude od nás moudré, když se vyhneme jakýmkoli extrémům. Zaměřuje-li se někdo v životě především na odpočinek a zábavu, pravé štěstí mu to rozhodně nepřinese. Může to naopak vést k tomu, že začne zanedbávat důležitější věci, včetně svého vztahu k Bohu. Na druhé straně bychom si neměli odpírat veškeré potěšení ze života a ani bychom neměli kritizovat druhé, kteří se vyrovnaně věnují nějakým odpočinkovým aktivitám. (Kazatel 2:24; 3:1–4)

Vyrovnanost vede ke štěstí

Učedník Jakub napsal: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme.“ (Jakub 3:2) Pravdivost tohoto výroku možná osobně zažíváme právě tehdy, když se snažíme vyhýbat extrémům. Co nám pomůže zachovat si vyrovnanost? Odpověď tkví v tom, že si musíme uvědomovat své silné stránky a zároveň slabiny. Takové objektivní sebehodnocení pochopitelně není snadné. Možná, že v nějakém směru zacházíme do extrému, aniž si to uvědomujeme. Proto je moudré, když vyhledáváme přítomnost zralých křesťanů a když nasloucháme jejich vyrovnaným radám. (Galaťanům 6:1) Můžeme se v tomto směru zeptat na názor některého blízkého přítele nebo zkušeného sborového staršího. Spolu se samotným Písmem nám takové biblicky podložené rady mohou posloužit jako ‚zrcadlo‘, díky němuž zjistíme, jak se doopravdy jevíme Jehovovi. (Jakub 1:22–25)

Naštěstí nejsme odsouzeni k tomu, abychom v životě upadali do jednoho extrému za druhým. Když vyvineme cílené úsilí a budeme Jehovu prosit o požehnání, můžeme se stát vyrovnanými, a tedy i šťastnými lidmi. Díky tomu budeme mít lepší vztahy se spolukřesťany a můžeme se stát ještě lepším příkladem pro lidi, kterým kážeme. A především budeme ještě věrněji zrcadlit osobnost našeho vyrovnaného a láskyplného Boha Jehovy. (Efezanům 5:1)

[Podpisek obrázku na straně 28]

©Greg Epperson/age fotostock