Přejít k článku

Přejít na obsah

Hluboká a neutuchající bolest

Hluboká a neutuchající bolest

Hluboká a neutuchající bolest

NEDÁVNO proběhl průzkum, jehož cílem bylo zjistit, jak se v průběhu času mění pocity lidí, kterým zemřel někdo blízký. Dotazníky byly poslány vybraným manželským párům, kterým před několika lety zemřelo dítě. Ne všichni rodiče však měli sílu se do průzkumu zapojit. Vladimir, jeden z dotázaných rodičů, který před pěti lety přišel o syna, řekl, že je pro něj stále velmi těžké o tom mluvit. *

U rodičů, kterým zemřelo dítě, není takový dlouhotrvající zármutek nijak výjimečný. Williamovi se před deseti lety utopil syn. Bylo mu osmnáct let. William píše: „Stále cítím tu bolest, kterou mi jeho smrt způsobila, a bude mě to bolet, co budu naživu.“ Lucy před pěti lety přišla o syna. Znenadání onemocněl a zemřel. Napsala o tom: „Prvních pár dní jsem si říkala, že to nemůže být pravda. Měla jsem pocit, že je to jen zlý sen, ze kterého se brzy probudím. Po čase mi začalo docházet, že se to opravdu stalo a že už nikdy nepřijde domů. Uplynulo už sice pět let, ale stává se, že když jsem sama, pořád kvůli němu pláču.“

Proč rodiče, kterým zemřelo dítě, cítí takovou hlubokou a neutuchající bolest? Uvažujme o několika důvodech.

Proč takový zármutek?

To, co rodiče prožívají, když se jim narodí dítě, není možné cítit v žádném jiném vztahu. Držet své miminko v náručí, pozorovat, jak spí, nebo vidět jeho roztomilý úsměv — to všechno v nich vyvolává nesmírné štěstí a hluboké uspokojení. Milující rodiče pociťují ke svým dětem silné pouto. Vedou je k tomu, aby byly slušné a hezky se chovaly. (1. Tesaloničanům 2:7, 11) Když děti na takovou láskyplnou výchovu příznivě reagují, rodiče jsou na ně hrdí a vkládají do nich velké naděje.

Starostliví rodiče se velmi namáhají, aby se o své děti dobře postarali. Možná pro ně i šetří, aby to měly lehčí, až se budou chtít osamostatnit. (2. Korinťanům 12:14) Taková ohromná investice citů, času, úsilí a peněz vede k jedinému závěru — rodiče vychovávají své děti proto, aby žily, ne proto, aby zemřely. Když dítě zemře, všechno náhle končí a naděje rodičů jsou zmařeny. Vřelé pouto, které cítili ke svému dítěti, je zpřetrháno smrtí. Místo v jejich srdci, jež patřilo synovi nebo dceři, je nyní prázdné. Rodiče cítí hluboký zármutek a je pro ně těžké se ho zbavit.

To, že rodiče, kteří přišli o dítě, cítí hlubokou a trvalou bolest, potvrzuje i Bible. Například patriarcha Jákob si myslel, že jeho syn Josef byl zabit, a tak „[si] roztrhl přehozy a oblékl si přes boky pytlovinu a mnoho dnů truchlil nad svým synem. A všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili, ale on odmítal přijmout útěchu a říkal: ‚Vždyť v truchlení sestoupím ke svému synovi do šeolu [neboli do hrobu].‘“ Jákob nad svým synem truchlil i po mnoha letech. (1. Mojžíšova 37:34, 35; 42:36–38) Dalším příkladem je Boží služebnice Noemi, která přišla o oba své syny. Byla tak zarmoucená, že chtěla, aby se už nejmenovala Noemi, což znamená „má příjemnost“, ale Mara neboli „hořká“. (Rut 1:3–5, 20, 21, poznámka pod čarou)

Bible však nejen popisuje zármutek, který rodiče cítí, ale také ukazuje, jakými způsoby Jehova dává truchlícím rodičům sílu. O tom pojednává následující článek.

[Poznámka pod čarou]

^ 2. odst. Některá jména byla změněna.