Bůh byl ke mně milosrdný

Vypráví Bolfenk Močnik

„Teď zůstaň silný.“ S těmito pevnými, naléhavými slovy mě matka objala. Milicionáři nás oddělili a soudní přelíčení začalo. Nakonec byl vynesen rozsudek: odsouzen k odnětí svobody na pět let. Většina lidí by možná byla zdrcena. Já jsem ale konečně pocítil hluboký vnitřní klid. Dovolte mi, abych to vysvětlil.

VÝŠE uvedené události se odehrály roku 1952 ve Slovinsku. * Můj příběh ale začal už o dvacet let dříve, v roce 1930. Právě tehdy badatelé Bible, jak se tenkrát říkalo svědkům Jehovovým, uspořádali v mé zemi první skupinový křest. Pokřtěni byli také moji rodiče, Berta a Franz Močnikovi. Mně bylo šest let a má sestra Majda byla čtyřletá. Náš dům v Mariboru byl centrem křesťanské činnosti.

V roce 1933 se v Německu chopil moci Adolf Hilter a začal svědky pronásledovat. Mnozí němečtí svědkové se přestěhovali do Jugoslávie, aby tam pomáhali s kazatelskou službou. Moji rodiče měli radost, když takoví věrní lidé byli jejich hosty. Jedním z hostů, na něhož si dobře vzpomínám, byl Martin Pötzinger, který pak strávil devět let v nacistických koncentračních táborech. A mnohem později — od roku 1977 až do roku 1988, kdy zemřel — sloužil jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových.

Kdykoli nás Martin navštívil, vždy spal v mé posteli, zatímco moje sestra a já jsme spali s rodiči v jejich ložnici. Martin měl barevnou kapesní encyklopedii, která rozněcovala mou dětskou fantazii. Velmi rád jsem si v ní listoval.

Doba krutých zkoušek

V roce 1936, kdy Hitlerova moc značně vzrostla, se moji rodiče zúčastnili významného mezinárodního sjezdu pořádaného v Lucernu ve Švýcarsku. Tatínek měl příjemný baryton, a proto byl při té příležitosti vybrán, aby nahrál biblická kázání, která se později přehrávala ve službě lidem po celém Slovinsku. Krátce po tomto pamětihodném sjezdu začalo v Evropě hrůzné pronásledování svědků. Mnozí trpěli a umírali v koncentračních táborech.

V září 1939 začala druhá světová válka a do dubna roku 1941 německá vojska obsadila některé části Jugoslávie. Slovinské školy byly zavřeny a dostali jsme zákaz mluvit naším jazykem  na veřejnosti. Svědkové Jehovovi jsou ve všech politických konfliktech vždy neutrální, a proto i tehdy odmítali podílet se na jakékoli činnosti související s válkou. * Kvůli tomu byli mnozí zatčeni, a někteří dokonce popraveni — kromě jiných také mladý muž jménem Franc Drozg, kterého jsem dobře znal. Nacistické popravčí čety vykonávaly své dílo asi sto metrů od našeho domu. Dosud vidím, jak si maminka uvazuje přes uši utěrku, aby neslyšela zvuk střelby. Poslední slova z Francova dopisu na rozloučenou, který napsal blízkému příteli, byla: „Uvidíme se v Božím Království.“

Jednání, kterého hluboce lituji

Tehdy mi bylo devatenáct. I když jsem France kvůli jeho pevnému postoji obdivoval, bál jsem se. Co když také zemřu? Měl jsem slabou víru a můj vztah k Jehovovi nebyl hluboký. Potom jsem dostal povolávací rozkaz. Můj strach byl silnější než moje víra, a tak jsem vojenskou službu nastoupil.

Byl jsem poslán na ruskou frontu. Brzy jsem všude kolem sebe viděl umírající kamarády. Válka byla děsivá a krutá. Svědomí mě trápilo čím dál tím víc. Prosil jsem Jehovu, aby mi odpustil a dal mi sílu jít správnou cestou. Když jednou prudký útok způsobil v naší jednotce zmatek, využil jsem té situace a utekl.

Věděl jsem, že když mě chytí, budu popraven. V průběhu dalších sedmi měsíců se mi podařilo najít různé úkryty. Dokonce jsem poslal Majdě pohlednici s těmito slovy: „Odešel jsem od svého zaměstnavatele a teď pracuji pro někoho jiného.“ Znamenalo to, že mám nyní v úmyslu věnovat se Božímu dílu. Než jsem to ale skutečně udělal, trvalo to ještě nějakou dobu.

V srpnu 1945, tři měsíce potom, co se Německo vzdalo Spojencům, jsem se konečně vrátil do Mariboru. Je pozoruhodné, že jsme všichni — tatínek, maminka, sestra i já — tu hroznou válku přežili. V té době však již byli u moci komunisté a ti svědky Jehovovy také pronásledovali. Kazatelská činnost byla oficiálně zakázána, ale svědkové přešli do ilegality a kázali dál.

V únoru 1947 byli tři věrní svědkové, Rudolf Kalle, Dušan Mikič a Edmund Stropnik, odsouzeni k smrti. Tento rozsudek však byl později změněn: odnětí svobody na dvacet let. O tom všem rozsáhle referovaly noviny a rozhlas, a tak se mnozí lidé dozvěděli o nespravedlivém zacházení se svědky. Při čtení těchto článků jsem cítil hlubokou lítost a pochopil jsem, co musím udělat.

Získávám duchovní sílu

Bolestně jsem si uvědomoval, že se musím pevně postavit za biblickou pravdu, a proto jsem se ještě víc snažil zapojit do podzemní kazatelské činnosti. V důsledku důkladného čtení Bible jsem získal duchovní sílu přestat s nečistými návyky, například s kouřením.

V roce 1951 jsem křtem symbolizoval, že jsem se zasvětil Bohu, a vrátil se ke způsobu  života, který jsem téměř před deseti lety opustil. Konečně jsem začal osobně poznávat, že Jehova je opravdový Otec — věrný, spolehlivý a ve své lásce neochabující. Biblické ujištění, že Bůh odpouští, na mě zapůsobilo o to víc, že jsem v mládí dělal nerozumná rozhodnutí. Jako láskyplný Otec mě Bůh táhl „šňůrami lásky“. (Ozeáš 11:4)

V té těžké době jsme křesťanská shromáždění pořádali v domácnostech různých svědků a kazatelskou službu jsme nadále vykonávali neformálním způsobem. Necelý rok po křtu jsem byl zatčen. Před soudním procesem jsem se krátce viděl s maminkou. Jak jsem se zmínil na začátku, pevně mě objala a kladla mi na srdce: „Teď zůstaň silný.“ Když byl vynesen rozsudek a já měl být uvězněn na pět let, zůstal jsem klidný a pevný.

Dali mě do malé cely společně se třemi jinými vězni, a tak jsem mohl mluvit o biblické pravdě s muži, k nimž by se biblické poselství jinak nedostalo. Přestože jsem neměl Bibli ani biblickou literaturu, překvapovalo mě, že jsem si dokázal vybavit biblické texty a jejich vysvětlení, které jsem poznal při hlubokém osobním studiu Bible. Stále jsem říkal spoluvězňům, že Jehova mi dodá sílu, i kdybych musel strávit ve vězení celých pět let. Mohl by mě však osvobodit už dříve. Kdyby to chtěl udělat — uvažoval jsem —, kdo by tomu mohl zabránit?

Určitá míra svobody ke službě

V listopadu 1953 vláda vyhlásila amnestii a všichni uvěznění svědkové Jehovovi byli osvobozeni. Tehdy jsem se dozvěděl, že zákaz naší kazatelské služby byl zrušen už před dvěma měsíci. Okamžitě jsme začali znovu organizovat sbory i naši kazatelskou činnost. Místnost pro shromáždění jsme našli ve sklepě jedné budovy v centru Mariboru. Na zeď jsme dali nápis: „Svědkové Jehovovi — sbor Maribor“. Radost z toho, že sloužíme Jehovovi svobodně, naplňovala naše srdce hlubokou vděčností.

Na začátku roku 1961 jsem začal celodobě sloužit jako průkopník. Asi za šest měsíců jsem byl pozván, abych pracoval v odbočce svědků Jehovových. Jugoslávská odbočka byla v Záhřebu v Chorvatsku. Tvořila ji tehdy pouze jedna malá místnost a pracovali tam tři muži. Spolukřesťané, kteří bydleli poblíž, přicházeli během dne a pomáhali s přípravou časopisu Strážná věž v místních jazycích.

S prací pomáhaly také naše křesťanské sestry z blízkého okolí. Mimo jiné sešívaly stránky časopisů. Já jsem vykonával různé práce včetně korektury, překladu, kurýrní služby a sestavování zpráv.

Nové přidělení

V roce 1964 jsem dostal za úkol sloužit jako cestující dozorce, což znamenalo pravidelně navštěvovat několik sborů a duchovně je posilovat. Této práce jsem si mimořádně vážil. Z jednoho sboru do dalšího jsem většinou cestoval autobusem nebo vlakem. Abych se dostal ke svědkům, kteří žili v menších vesnicích, často jsem jezdil na kole nebo chodil pěšky, někdy po kotníky v blátě.

Tento život měl také humorné chvilky. Jednou mě náš křesťanský bratr vezl do vedlejšího sboru na dvoukolovém voze taženém koněm. Když jsme se kodrcali po prašné cestě, jedno kolo vozíku se uvolnilo a upadlo. Oba jsme skončili na zemi. Jak jsme seděli v té špíně, podívali jsme se vzhůru na koně a ten na nás zíral jakoby v naivním údivu. Ještě po letech jsme se tomu smáli. Nepokrytecká láska drahých přátel na venkově mi přinášela radost, na kterou stále rád vzpomínám.

Ve městě Novi Sad jsem se seznámil s Marikou, která byla průkopnicí. Svou horlivostí a láskou k biblické pravdě mě tak zaujala, že jsem se s ní chtěl oženit. Nějakou dobu po svatbě jsem coby cestující dozorce začal navštěvovat sbory společně s Marikou.

 V době zákazu prošli útrapami také členové mé rodiny. Můj otec byl lživě obviněn, že za války kolaboroval s nepřítelem, a přišel o práci. Vedl o ni dlouhý, marný boj a velmi ho to sklíčilo. Jeho víra na nějakou dobu zeslábla, ale před koncem svého života ji opět získal a byl aktivním křesťanem až do roku 1984, kdy zemřel. Moje věrná, pokorná maminka zesnula už dříve, v roce 1965. Majda dosud slouží se sborem v Mariboru.

Naše služba v Rakousku

V roce 1972 jsme dostali pozvání, abychom šli do Rakouska kázat mnoha Jugoslávcům, kteří tam přicházeli za prací. Když jsme přijeli do hlavního města, Vídně, netušili jsme, že se toto místo stane naším trvalým působištěm. Postupně byly v celém Rakousku založeny sbory a skupiny, v nichž se mluví jazyky národů žijících v Jugoslávii.

Časem jsem začal sloužit jako cestující dozorce a navštěvovat tyto sbory a skupiny, jejichž počet v Rakousku stále vzrůstal. Později jsme byli vyzváni, abychom své návštěvy rozšířili i do Německa a Švýcarska, kde vznikaly podobné sbory. V těchto zemích jsem měl možnost pomáhat při organizování mnoha krajských a oblastních sjezdů.

Takové velké sjezdy občas navštěvovali členové vedoucího sboru a já jsem měl příležitost znovu se setkat s Martinem Pötzingerem. Vzpomínali jsme na události z doby asi před 40 lety, kdy u nás doma býval častým hostem. Zeptal jsem se ho: „Vzpomínáš si, jak rád jsem listoval ve tvé kapesní encyklopedii?“

„Chvilku počkej,“ odpověděl a odešel z pokoje. Vrátil se s tou knihou a podal mi ji. „Vezmi si ji jako dar od přítele,“ řekl. Ta kniha je až dosud velmi cennou součástí mé knihovny.

Navzdory zdravotním problémům stále aktivní

V roce 1983 lékaři zjistili, že mám rakovinu. A krátce nato mi řekli, že můj stav je beznadějný. Bylo to stresující období, zejména pro Mariku, ale díky její láskyplné péči a praktické podpoře od mnoha spolukřesťanů se dosud raduji z bohatého a plnohodnotného života.

Oba s Marikou pokračujeme v celodobé službě ve Vídni. Dopoledne obvykle dojíždím do budovy odbočky, kde se podílím na překladatelské práci, a Marika se stále pilně věnuje kazatelské službě ve městě. Mám velkou radost, když pozoruji, jak se v Rakousku malá skupina svědků z řad jugoslávských přistěhovalců pěkně rozrostla na více než 1 300. Oba s Marikou se radujeme, že jsme mohli mnoha z nich pomoci poznat biblickou pravdu.

V posledních letech jsem měl výsadu podílet se na programech při zasvěcení nových areálů odboček v republikách bývalé Jugoslávie — jednoho v Chorvatsku v roce 1999 a druhého ve Slovinsku v roce 2006. Byl jsem jedním z pamětníků, kteří byli požádáni, aby vyprávěli vzpomínky na začátky kazatelské činnosti v těchto zemích asi před 70 lety.

Jehova je opravdu láskyplný Otec, který je přichystaný ve velkém měřítku odpustit naše selhání a chyby. Jsem velmi vděčný, že provinění nejsou to, na co dává pozor. (Žalm 130:3) Ke mně byl rozhodně laskavý a milosrdný. *

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 27]

Zleva doprava: moji rodiče Berta a Franz Močnikovi, Majda a já v Mariboru, Slovinsko, 40. léta

[Obrázek na straně 29]

S manželkou Marikou