Přejít k článku

Přejít na obsah

Čím se odplatím Jehovovi?

Čím se odplatím Jehovovi?

Čím se odplatím Jehovovi?

Vypráví Ruth Dannerová

Maminka v legraci říkávala, že rok 1933 byl rokem katastrof — ujal se moci Hitler, papež vyhlásil svatý rok a narodila jsem se já.

MOJI rodiče žili v městečku Jeutz v Lotrinsku, což je francouzské historické území blízko hranic s Německem. Vzali se v roce 1921. Maminka byla horlivá katolička a tatínek protestant. Moje starší sestra Helen se narodila v roce 1922 a rodiče ji krátce nato nechali pokřtít v katolické církvi.

V roce 1925 dostal tatínek knihu Harfa Boží v němčině. Když ji přečetl, byl přesvědčen, že našel pravdu. Napsal vydavatelům a ti mu zprostředkovali kontakt s Bibelforscher, jak byli tehdy v Německu známí svědkové Jehovovi. O tom, co si přečetl, tatínek začal mluvit s lidmi ve svém okolí. Mamince se to nelíbilo. „Dělej si, co chceš,“ říkávala mu svou okouzlující němčinou, „jen se nestýkej s těmi Bibelforscher.“ Tatínek však již byl rozhodnutý a v roce 1927 se nechal pokřtít.

Na maminku začala její matka tlačit, aby se s tatínkem rozvedla. Jednou na mši katolický kněz své farníky varoval před „falešným prorokem Dannerem“. Po návratu domů babička hodila z horního patra tatínkovi na hlavu těžký květináč. O vlásek minul jeho hlavu a dopadl mu na rameno. Tato událost způsobila, že maminka si řekla: Náboženství, které z lidí dělá vrahy, nemůže být dobré. Začala číst publikace svědků Jehovových a brzy došla k přesvědčení, že našla pravdu. V roce 1929 byla pokřtěna.

Rodiče se velmi snažili, aby pro mě a mou sestru byl Jehova skutečnou osobou. Četli nám biblické příběhy a pak se nás vždy ptali, proč asi biblické postavy jednaly právě takovým způsobem. V té době tatínek odmítal pracovat na noční a odpolední směny, přestože to znamenalo značné snížení rodinného příjmu. Chtěl mít čas na křesťanská shromáždění, službu a na studium s námi dětmi.

Stahují se mračna

Rodiče k nám domů pravidelně zvali cestující dozorce a betelity ze Švýcarska a Francie. Ti nám vyprávěli, s jakými těžkostmi se potýkají naši spoluvěřící v Německu — pouhých několik kilometrů od nás. Nacistická vláda deportovala svědky Jehovovy do koncentračních táborů a odebírala jim děti.

Rodiče mě a Helen připravovali na zkoušky, které byly před námi. Pomohli nám naučit se nazpaměť biblické texty, které by nás mohly vést. Říkali například: „Pokud nevíte, co udělat, přemýšlejte o Příslovích 3:5, 6. Pokud máte strach z toho, co se bude dít ve škole, použijte 1. Korinťanům 10:13. Pokud od nás budete odděleny, připomínejte si Přísloví 18:10.“ Naučila jsem se nazpaměť Žalmy 23 a 91 a vybudovala si pevnou důvěru, že Jehova mě bude vždycky chránit.

V roce 1940 nacistické Německo anektovalo Alsasko-Lotrinsko a nový režim požadoval, aby se všichni dospělí stali členy nacistické strany. Tatínek na to nepřistoupil, a gestapo mu hrozilo, že ho zatkne. Když maminka odmítla podílet se na šití vojenských uniforem, gestapo začalo vyhrožovat i jí.

Škola se pro mě stala noční můrou. Vyučování začínalo každý den modlitbou za Hitlera, pozdravem „Heil Hitler!“ a státní hymnou, při které měli mít žáci zdviženou pravici. Rodiče mi neříkali, co mám dělat, ale snažili se školit mé svědomí. Sama jsem se tedy rozhodla, že se k tomuto nacistickému pozdravu nepřipojím. Učitelé mě za to fackovali a hrozili mi vyloučením ze školy. Jednou, když mi bylo sedm let, jsem musela předstoupit před všech 12 učitelů a učitelek v naší škole. Snažili se mě donutit k hajlování. Díky Jehovově pomoci jsem však zůstala pevná.

Jedna učitelka pak začala působit na mé city. Řekla, že jsem dobrá studentka, že mě má moc ráda a že by jí bylo líto, kdyby mě ze školy vyloučili. Radila mi: „Vždyť tu ruku nemusíš mít nataženou. Jen ji trochu zvedni. A nemusíš říkat ‚Heil Hitler‘. Jen pohybuj rty, jako bys to říkala.“

Když jsem o tom mamince vyprávěla, připomněla mi biblický příběh o třech mladých Hebrejcích, kteří stáli před sochou postavenou babylónským králem. „Co se od nich očekávalo?“ zeptala se maminka. „Že se pokloní,“ odpověděla jsem. „A kdyby se v tu chvíli, kdy se měli poklonit, sehnuli a začali si zavazovat sandály, bylo by to v pořádku? Sama se rozhodni a udělej, co myslíš, že je správné.“ Podobně jako Šadrak, Mešak a Abednego jsem se i já rozhodla projevit věrnost pouze Jehovovi. (Dan. 3:1, 13–18)

Učitelé mě několikrát vyloučili ze školy a hrozili mi, že budu odebrána rodičům. Prožívala jsem velkou úzkost, ale naši mě stále povzbuzovali. Když jsem odcházela do školy, maminka se vždy se mnou pomodlila a svěřila mě do ochrany Jehovovi. Věděla jsem, že Bůh mi pomůže, abych se dokázala pevně postavit za pravdu. (2. Kor. 4:7) Tatínek mi řekl, že když tlak na mě bude příliš velký, nemusím se obávat přijít domů. „Milujeme tě, vždycky budeš naše dcera,“ řekl. „Je to mezi tebou a Jehovou.“ Mou touhu zachovat ryzost tato slova ještě posílila. (Job 27:5)

Gestapo k nám často přijíždělo hledat publikace svědků a vyslýchat rodiče. Stávalo se, že maminku odvedli na řadu hodin a že pro otce a sestru si dojeli do zaměstnání. Nikdy jsem nevěděla, zda maminka bude doma, až se vrátím. Někdy mi sousedka řekla: „Maminku odvedli.“ Schovávala jsem se pak v domě a říkala si: „Mučí ji teď? Uvidím ji ještě někdy?“

Deportace

Dne 28. ledna 1943 nás gestapo vzbudilo v půl čtvrté ráno. Řekli, že pokud rodiče, sestra a já nevstoupíme do nacistické strany, budeme deportováni. Dostali jsme tři hodiny na to, abychom se sbalili. Maminka byla na tuto situaci připravena a měla pro každého z nás zabalený ruksak s náhradním oblečením a s Biblí, takže jsme ten čas mohli využít k modlitbě a k tomu, abychom se vzájemně povzbudili. Tatínek nám připomněl, že nás ‚nic nemůže oddělit od Boží lásky‘. (Řím. 8:35–39)

Gestapo se pak vrátilo. Nikdy nezapomenu na to, jak nám se slzami v očích mávala na rozloučenou letitá sestra Anglade. Gestapo nás odvezlo na nádraží v Metzu. Po třídenní cestě jsme dorazili do Kochlowic, což byl tábor přidružený k osvětimskému komplexu v Polsku. Za dva měsíce jsme byli převezeni do pracovního tábora v Gliwicích, který byl v prostorách bývalého kláštera. Nacisté nám řekli, že pokud podepíšeme prohlášení, kterým se vzdáme své víry, propustí nás a vrátí nám naše věci. Když to tatínek s maminkou odmítli, vojáci prohlásili: „Domů se už nikdy nevrátíte.“

V červnu jsme byli převezeni do Swietochlowic. Zde mi začaly úporné bolesti hlavy, které mívám až dosud. Také jsem dostala zánět do prstů na rukou a lékař mi kvůli tomu bez anestezie strhnul několik nehtů. Zdejší pobyt však měl i svou světlejší stránku, protože mým úkolem bylo dělat poslíčka strážím, a tak jsem se často dostala do pekárny. Žena, která tam pracovala, mi obvykle dala něco k jídlu.

Celou tu dobu jsme byli jako rodina odděleni od ostatních vězňů. Avšak v říjnu 1943 jsme byli posláni do tábora v Ząbkowicích, kde jsme spali na palandách v podkroví spolu s 60 dalšími muži, ženami a dětmi. Esesáci se vždy postarali, aby jídlo, které jsme dostávali, bylo odporné a skoro nepoživatelné.

Přes všechny tyto těžkosti jsme nikdy neztratili naději. Ve Strážné věži jsme četli, že po válce má být vykonáno velké kazatelské dílo. Věděli jsme tedy, proč trpíme, a že našim těžkostem bude brzy konec.

Ze zpráv o postupu spojeneckých vojsk jsme pochopili, že nacisté válku prohrávají. Počátkem roku 1945 se esesáci rozhodli, že tábor opustíme. A tak jsme se 19. února vydali na nucený pochod. Po čtyřech týdnech, během kterých jsme ušli 240 kilometrů, jsme dorazili do městečka Steinfels v Německu. Stráže nahnaly všechny vězně do jednoho dolu. Mnozí se domnívali, že nás zabijí. Ten den však přišli Spojenci, esesáci utekli a my byli svobodní.

Dosahuji svých cílů

Téměř po dvou a půl letech jsme se 5. května 1945 vrátili domů do Jeutzu. Byli jsme špinaví a zavšivení, protože od února jsme chodili v jedněch šatech. Rozhodli jsme se, že je spálíme. Pamatuji se, že maminka řekla: „Tohle je nejkrásnější den našeho života. Nemáme vůbec nic. Dokonce ani ty šaty, co máme na sobě, nám nepatří. Zůstali jsme však věrní a všichni čtyři jsme se vrátili domů. Nedopustili jsme se žádného kompromisu.“

Po třech měsících rekonvalescence ve Švýcarsku jsem znovu nastoupila do školy, ale už beze strachu, že mě vyloučí. Nyní jsme se mohli stýkat s duchovními bratry a veřejně kázat. Dne 28. srpna 1947 jsem ve věku 13 let veřejně symbolizovala to, co jsem Jehovovi slavnostně slíbila už před lety. Tatínek mě pokřtil v řece Mosela. Chtěla jsem okamžitě vstoupit do průkopnické služby, ale on trval na tom, že musím mít nějaké řemeslo. A tak jsem se vyučila jako švadlena. V roce 1951, když mi bylo 17 let, jsem byla jmenována průkopnicí a začala jsem sloužit v nedalekém městě Thionville.

V tom roce jsem se také zúčastnila sjezdu v Paříži a podala si přihlášku do misionářské služby. Neměla jsem ještě potřebný věk, nicméně bratr Nathan Knorr řekl, že moji přihlášku odloží „na později“. V červnu 1952 jsem pak dostala pozvání do 21. třídy biblické školy Strážné věže Gilead v South Lansingu ve státě New York.

Gilead a další léta

Gilead byl úžasný zážitek! Bývalo pro mě těžké mluvit na veřejnosti, a to i v rodném jazyce. Nyní jsem navíc musela používat angličtinu. Instruktoři mě však láskyplně podporovali. Jeden bratr mi dal přezdívku Úsměv Království, protože jsem rozpaky vždy zakrývala úsměvem.

Naše graduace proběhla 19. července 1953 na Yankee stadionu v New Yorku. Byla jsem přidělena do Paříže spolu s Idou Candussovou (později Seignobosovou). Vydávání svědectví bohatým Pařížanům mi sice nahánělo strach, ale přesto se tam našlo mnoho pokorných lidí, se kterými jsem mohla vést biblické studium. Ida se vdala a v roce 1956 odešla do Afriky, kdežto já zůstala v Paříži.

V roce 1960 jsem se provdala za jednoho bratra z betelu a sloužili jsme jako zvláštní průkopníci ve městech Chaumont a Vichy. O pět let později jsem dostala tuberkulózu a musela s průkopnickou službou skončit. Cítila jsem se hrozně, protože už od dětství bylo mým přáním strávit život v celodobé službě. Po nějaké době mě manžel opustil kvůli jiné ženě. V tomto těžkém období mi velmi pomohli duchovní bratři a sestry a Jehova za mě stále nosil můj náklad. (Žalm 68:19)

Nyní žiji v normandském městě Louviers blízko francouzské odbočky. Mám sice zdravotní problémy, ale jsem šťastná, že mě Jehova celý život podporuje. Výchova, kterou jsem v dětství dostala, mi stále pomáhá, abych si zachovávala správný postoj. Rodiče mě učili, že Jehova je skutečná osoba, kterou mohu milovat, se kterou mohu mluvit a která vyslýchá mé modlitby. Opravdu, „čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně“? (Žalm 116:12)

[Praporek na straně 6]

„Jsem šťastná, že mě Jehova celý život podporuje“

[Obrázek na straně 5]

S plynovou maskou v šesti letech

[Obrázek na straně 5]

V šestnácti letech s misionáři a průkopníky při zvláštní kampani v Lucembursku

[Obrázek na straně 5]

S tatínkem a maminkou na sjezdu v roce 1953