Vatikánský kodex — Proč je to poklad?

VATIKÁN je skutečně pokladnicí vzácných památek. Velmi ceněná je jeho nádherná architektura, krásné nástěnné malby a vynikající sochařská díla. Ale přístup k jednomu z jeho největších pokladů byl po staletí omezen. Je jím vzácný rukopis, který objasňuje určité části Božího Slova zapsané před tisíciletími. Tento rukopis je uložen ve Vatikánské knihovně a nazývá se Vatikánský kodex. *

Dva další starobylé biblické rukopisy, jimž znalci přisuzují mimořádnou hodnotu, jsou kodexy Alexandrijský a Sinajský. Okolnosti spojené s jejich objevením a záchranou jsou známé a velmi zajímavé, ale o původu Vatikánského kodexu se ví jen málo.

Ukrývaný poklad

Odkud pochází Vatikánský kodex? Nejstarší zmínkou o něm je záznam v katalogu Vatikánské knihovny, do něhož byl tento rukopis zapsán v 15. století. Někteří znalci se domnívají, že rukopis mohl být vytvořen v Egyptě, v Cesareji, nebo dokonce v Římě. Avšak profesor J. Neville Birdsall z University of Birmingham po zhodnocení těchto teorií došel k následujícímu závěru: „Jednoduše řečeno, přesné datum vzniku Vatikánského kodexu ani místo jeho původu nemůžeme určit. Přes veškeré úsilí odborníků není možné vysledovat ani jeho dějiny v době před 15. stoletím.“ Přesto je Vatikánský kodex označován jako jeden z nejdůležitějších celistvých rukopisů Bible. Proč?

V průběhu staletí někteří opisovači vnesli do biblického textu různé chyby. Překladatelé, kteří chtějí překládat z přesného zdroje, tedy stojí před obtížným úkolem najít spolehlivé rukopisy, jež obsahují to, co bylo v původních spisech. Představme si tedy, jak dychtivě si odborníci přáli prozkoumat Vatikánský kodex. Tento řecký rukopis totiž pochází ze 4. století našeho letopočtu, a vznikl tedy necelých 300 let po dokončení Bible. Obsahuje úplný text Hebrejských a Křesťanských řeckých písem s výjimkou několika částí, které se během doby ztratily.

Vatikánští představitelé se dlouho zdráhali znalcům Bible tento kodex zpřístupnit. Sir Frederic Kenyon, jeden z předních znalců starověkých rukopisů, napsal: „V roce 1843 [znalec biblických textů Konstantin von] Tischendorf dostal po několikaměsíčním čekání povolení prohlížet si [tento kodex] šest hodin. . . . V roce 1845 směl tento rukopis vidět velký anglický badatel Tregelles, nesměl z něj však opsat ani slovo.“ Tischendorf znovu požádal, aby si mohl kodex prohlédnout. Opsal z něj 20 stran, ale pak mu byl přístup k němu odepřen. Jak uvádí Kenyon, Tischendorf však „svou žádost obnovil a mohl rukopis studovat ještě dalších šest dnů, takže celkem to bylo čtrnáct  dnů po třech hodinách. Tischendorf využil svého času maximálně a mohl potom v roce 1867 vydat nejdokonalejší edici tohoto rukopisu, jaká do té doby vyšla.“ Později dal Vatikán k dispozici lepší kopii kodexu.

Pečlivý opis

Čím je text Vatikánského kodexu charakteristický? Dílo The Oxford Illustrated History of the Bible poukazuje na to, že „se vyznačuje důsledností v pravopise a přesností opisu a text takto reprodukovaný je velmi kvalitní“. V téže odborné publikaci se uvádí: „Je tedy možné usoudit, že tento text je výsledkem tradice odborného opisování.“

Dva významní znalci, kteří byli překvapeni kvalitou textu Vatikánského kodexu, byli B. F. Westcott a F. J. A. Hort. Na Vatikánském a Sinajském rukopisu založili svou verzi The New Testament in the Original Greek (Nový zákon v původní řečtině) vydanou v roce 1881. Z jejich textu stále vycházejí některé novodobé překlady Křesťanských řeckých písem, včetně překladu The Emphasised Bible od J. B. Rotherhama a Překladu nového světa.

Někteří kritikové se však domnívali, že Westcottova a Hortova důvěra k Vatikánskému kodexu není opodstatněná. Je v něm opravdu přesně předán původní text? Když byly v letech 1956 až 1961 uveřejněny Bodmerovy papyry, mezi vědci to vyvolalo nadšení, protože části evangelia Lukáše a Jana obsažené v těchto papyrech pocházejí z počátku 3. století našeho letopočtu. Bude těmito texty potvrzeno znění pozdějšího Vatikánského kodexu?

„Text [Vatikánského kodexu] a text zachovaný v Bodmerových papyrech jsou si nápadně blízké,“ napsali Philip B. Payne a Paul Canart v díle Novum Testamentum. „Ve světle této podobnosti je rozumné dojít k závěru, že původní písař [Vatikánského kodexu] opisoval rukopis, který byl velmi blízký Bodmerovým papyrům. Tento písař tedy musel opisovat buď rukopis velmi starý, nebo rukopis, který byl na velmi starém rukopisu založen.“ Profesor Birdsall prohlásil: „Tyto dva rukopisy jsou si velmi blízké. . . . Text [kodexu] je proveden velmi pečlivě: odráží se v něm tradice pečlivě zachovat to, co bylo převzato.“

Užitečný pro překladatele

Nejstarší rukopis samozřejmě nemusí být vždy nejbližší původnímu textu. Ale porovnávání Vatikánského kodexu s jinými rukopisy pomáhá znalcům stanovit, co bylo v textu původním. Například v dochované části Sinajského rukopisu, který byl také vytvořen ve 4. století našeho letopočtu, není většina historických knih od 1. Mojžíšovy po 1. Paralipomenon. Ve Vatikánském kodexu však obsaženy jsou, což potvrzuje, že právem patří do biblického kánonu.

Dílo The Oxford Illustrated History of the Bible poukazuje na to, že znalci považovali za zvlášť sporné ty „pasáže, jež se týkají osoby Krista a svaté Trojice“. Jak Vatikánský kodex pomohl tato místa objasnit?

Ukažme si to na příkladu. U Jana 3:13 čteme, že Ježíš řekl: „Žádný člověk . . . nevystoupil do nebe, jen ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka.“ V některých překladech jsou připojena slova „který je v nebi“. Tato slova vyvolávají dojem, že Ježíš byl současně v nebi i na zemi, což je představa, která podporuje nauku o Trojici. Tato přidaná pasáž se vyskytuje v několika rukopisech z období mezi 5. a 10. stoletím našeho letopočtu. Ve Vatikánském a Sinajském rukopisu, které jsou starší, však obsažena není, což vedlo mnoho novodobých překladatelů k tomu, že ji ve svých překladech neuvedli. Znění tohoto verše ve Vatikánském  a Sinajském rukopisu odpovídá ostatním částem Písma a osvětluje nejasnosti ohledně Kristovy totožnosti. Ježíš nebyl současně na dvou místech, ale přišel z nebe a měl se zanedlouho vrátit do nebe, měl totiž ‚vystoupit k Otci‘. (Jan 20:17)

Vatikánský kodex také pomáhá pochopit verše poukazující na Boží záměr se zemí. Podívejme se na jeden příklad. Podle Kralické bible apoštol Petr prorokoval, že „země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou“. (2. Petra 3:10) Podobné znění je i v jiných překladech, které se opírají o Alexandrijský kodex z 5. století nebo o pozdější rukopisy. Mnozí upřímní čtenáři Bible se proto domnívají, že Bůh zemi zničí.

Ale asi sto let předtím, než byl vytvořen Alexandrijský kodex, bylo ve Vatikánském kodexu (a také ve stejně starém Sinajském rukopise) na tomto místě uvedeno, že „země a díla na ní budou odkryty“. Odpovídá to jiným textům v Bibli? Jistě. Doslovná země „nebude přivedena k potácení na neurčitý čas, nebo navždy“. (Žalm 104:5) Jak tedy bude země ‚odkryta‘? Jiné biblické texty ukazují, že výraz „země“ může být použit obrazně. „Země“ může například mluvit nějakým jazykem nebo mít radost. (1. Mojžíšova 11:1; 1. Paralipomenon 16:31) Výraz „země“ se tedy může vztahovat na lidstvo neboli na lidskou společnost. Je velmi potěšující vědět, že Bůh naši planetu nezničí, ale že úplně odhalí ničemnost a ty, kdo k ní přispívají, a že s nimi skoncuje.

„Potrvá na neurčitý čas“

Je škoda, že přístup k Vatikánskému kodexu byl po staletí přísně omezován a čtenáři Bible často neměli možnost poznat skutečný smysl některých biblických textů. Ale od doby, kdy byl tento kodex uveřejněn a byly pořízeny novodobé spolehlivé překlady Bible, se lidé, kteří hledají pravdu, mohou dozvědět, co Bible doopravdy učí.

Starověcí opisovači často ke svým rukopisům připojovali poznámku: „Ruka, která [toto] napsala, se rozpadá v hrobě, ale to, co je napsáno, přetrvá věky.“ Neúnavného úsilí těchto neznámých opisovačů si dnes velmi vážíme, ale zásluhu na zachování Bible má především její Autor, který již dávno inspiroval svého proroka k napsání slov: „Zelená tráva uschla, květ zvadl; ale pokud jde o slovo našeho Boha, to potrvá na neurčitý čas.“ (Izajáš 40:8)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 20]

Datování starověkých rukopisů

Někteří opisovači sice uvádějí datum dokončení své práce, ale většina řeckých rukopisů tuto konkrétní informaci neobsahuje. Jak tedy znalci určují dobu, kdy byl biblický rukopis pořízen? Stejně jako se z generace na generaci mění jazyk a umělecký styl, mění se i rukopis. Například unciální písmo, které sestává ze zaoblených velkých písmen a má stejně široké řádky, se používalo ve 4. století a udrželo se několik set let. Když tedy pečliví znalci porovnávají nedatované unciální rukopisy s podobnými materiály datovanými, mohou přesněji určit, kdy byly jednotlivé rané rukopisy vytvořeny.

Tato metoda má samozřejmě svá omezení. Profesor Bruce Metzger z Princetonského teologického semináře o tom napsal: „Rukopis jednotlivce může zůstat během jeho života více méně stálý, a proto není realistické snažit se datovat [dokument] přesněji než do rozmezí 50 let.“ Na základě takové pečlivé analýzy se znalci všeobecně shodují na tom, že Vatikánský kodex vznikl ve 4. století našeho letopočtu.