Je válčení slučitelné s křesťanstvím?

„Podle kterého morálního měřítka je válčení zločinem nebo hříchem? Na to je vskutku těžké odpovědět.“ OLIVER O’DONOVAN, PROFESOR KŘESŤANSKÉ ETIKY

V KANADSKÉM muzeu války je vystaven obraz s názvem Oběť. Je inspirován první světovou válkou a jsou na něm zabití vojáci, jejich vyčerpaní spolubojovníci, kteří přežili, a také rodiny, které vojáci zanechali doma. Nad touto scénou visí na kříži Ježíš Kristus. Někteří návštěvníci jsou šokováni tím, že Ježíš, „Kníže pokoje“, je zobrazen v souvislosti s tělesným válčením. (Izajáš 9:6) Jiní jsou vděční za oběti svých krajanů a domnívají se, že Bůh a jeho Syn od křesťanů očekávají, že budou v bitvách bránit bezpečí a svobodu svého národa.

Náboženští vůdci po staletí kážou myšlenky, kterými válčení podporují. V roce 417 n. l. katolický teolog Augustin napsal: „Nedomnívej se, že ten, kdo slouží jako voják a používá zbraně k boji, nemůže být přijatelný Bohu. . . . Druzí lidé za tebe bojují proti neviditelným nepřátelům svými modlitbami, kdežto ty za ně válčíš proti viditelným barbarům svými zbraněmi.“ Ve 13. století Tomáš Akvinský vysvětloval, že „války jsou zákonné a spravedlivé, pokud chudé lidi a celé společenství chrání před zrádností nepřítele“.

Co si myslíte vy? Jestliže je vojenská akce podniknuta z důvodu, který se zdá ušlechtilý — pro obranu národa nebo pro osvobození utlačovaných —, má Boží schválení? Které ‚morální měřítko‘ mohou křesťané vzít v úvahu, aby zjistili, co od nich Bůh v této věci žádá?

Příklad Ježíše Krista

Je vůbec možné zjistit, jak Bůh smýšlí o takové složité otázce, jako je novodobé válčení? Apoštol Pavel souhlasil s tím, že poznat Boží stanovisko nemusí být jednoduché. Ptal se: „Kdo poznal Jehovovu mysl, aby ho poučoval?“ A dodal: „Ale my máme Kristovu mysl.“ (1. Korinťanům 2:16) Ano, Jehova Bůh nám opatřil pomoc tím, že poslal na zem Ježíše, aby nám byl vzorem. To, co Ježíš říkal a dělal, zrcadlí Jehovův vlastní způsob myšlení a jednání. Co tedy Ježíš řekl o válčení? Jaký měl postoj k válce?

Mohlo by se zdát, že neexistuje nic hodnotnějšího, co by mělo být hájeno se zbraní v ruce, než život a bezpečnost Ježíše Krista. Podobně uvažoval jeden z Ježíšových apoštolů. Když byl Ježíš uprostřed noci zrazen a zatčen ozbrojeným davem, jeho přítel Petr „vztáhl ruku a vytasil meč a udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho“. Bylo takové  použití zbraně oprávněné? Ježíš Petrovi řekl: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:47–52)

Ježíšova reakce není nijak překvapivá. Dva roky předtím prohlásil: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, protože působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými, a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:43–45) Bylo by rozumné domnívat se, že křesťan může milovat své nepřátele, modlit se za ně a zároveň proti nim válčit?

Dějiny ukazují, že křesťané měli od počátku mnoho nepřátel. Například Římané odsoudili a popravili Ježíše Krista. Za nějakou dobu už jen to, že se někdo hlásil ke křesťanství, bylo hrdelním zločinem. Ježíš předvídal, že křesťané by mohli být v pokušení vzít do ruky zbraň a bouřit se proti římskému útlaku, jako to dělali někteří Židé. Proto o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) Křesťané byli rozhodnuti zůstat politicky neutrální. Při žádném bezpráví ani při ohrožení jich samotných nebo jejich vlasti se necítili oprávněni účastnit se vojenských akcí.

Hájili zájmy Božího Království

Praví křesťané zůstali neutrální, jak si to Ježíš přál. Uvažujme o tom, co se stalo Pavlovi a Barnabášovi v Ikoniu, starověkém městě v Malé Asii. „Když ze strany lidí z národů i Židů s jejich vládci došlo k násilnému pokusu zacházet s nimi nestoudně a uházet je kameny, uprchli, jakmile o tom byli informováni, do lykaonských měst, Lystry a Derbé, a okolní krajiny; a dále tam oznamovali dobrou zprávu.“ (Skutky 14:5–7) Všimněme si, že tváří v tvář násilnému odporu se křesťané nechopili zbraně na svou obranu ani nekonali žádné odvetné akce. Namísto toho dál kázali „dobrou zprávu“. Čeho se tato dobrá zpráva týkala?

 Křesťané kázali stejné poselství jako Ježíš. Ten řekl: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království.“ (Lukáš 4:43) Království, které Ježíš a jeho následovníci hájili, bylo Království Boží. Na jeho obranu Kristus nikdy nepoužil státní ozbrojené síly. „Mé království není částí tohoto světa,“ řekl. „Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36)

‚Budete mít mezi sebou lásku‘

Neutralita v době války je charakteristickým rysem pravého křesťanství. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Miliony lidí se radují, že našli skupinu křesťanů, kteří takovou lásku projevují a kteří odmítají nosit zbraň, i když to má za následek posměch, věznění či rozsudek smrti.

V Evropě okupované nacisty bylo uvězněno asi 10 000 svědků Jehovových kvůli tomu, že zachovávali neutralitu, přičemž zhruba 3 000 z nich bylo posláno do koncentračních táborů. V téže době bylo ve Spojených státech uvězněno přes 4 300 svědků proto, že odmítli sloužit v armádě. Němečtí ani američtí svědkové nebojovali proti svým křesťanským bratrům ani proti nikomu jinému. Jak by mohli něco takového dělat a přitom prohlašovat, že mají mezi sebou a ke svým bližním lásku?

Mnozí lidé se domnívají, že ozbrojené akce jsou pro obranu nezbytné. Ale zamysleme se nad následujícím faktem. Přestože křesťané v prvním století byli krutě pronásledováni a odmítali proti svým pronásledovatelům bojovat, přežili. Mocná Římská říše nedokázala křesťanství vymýtit. Pravých křesťanů přibývá i dnes a stále si zachovávají neutrální postoj. Neberou věci do vlastních rukou, ale s důvěrou hledají pomoc u Boha. V Božím Slově, Bibli, je řečeno: „Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě; neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; já oplatím, říká Jehova.‘“ (Římanům 12:19)

[Rámeček na straně 30]

VÁLKY, KTERÉ BŮH SCHVALOVAL

Dlouho před vznikem křesťanství Bůh vybral ke zvláštnímu účelu starověký izraelský národ. Opakovaně ho pověřil, aby shromáždil vojsko a vytáhl do války. Před vstupem do Kanaánu, do země, kterou Bůh slíbil Abrahamovi, bylo Izraelitům řečeno: „Jehova, tvůj Bůh, ti je [sedm kananejských národů] jistě zanechá, a porazíš je. Zcela jistě bys je měl zasvětit zničení. Neuzavřeš s nimi žádnou smlouvu ani jim neprojevíš žádnou přízeň.“ (5. Mojžíšova 7:1, 2) Izraelský vojevůdce Jozue pak tyto nepřátelské národy porazil, „právě jak přikázal Jehova, Bůh Izraele“. (Jozue 10:40)

Šlo v tomto případě o bezohledné dobývání, při kterém Izrael chamtivě podmaňoval cizí území? Vůbec ne. V těchto národech bylo extrémně rozšířené modlářství, prolévání krve a zvrácené sexuální praktiky. Lidé z těchto národů dokonce zabíjeli v obětních ohních své děti. (4. Mojžíšova 33:52; Jeremjáš 7:31) Bůh je svatý, spravedlivý a miluje svůj lid. Právě tyto vlastnosti ho přiměly, aby z kananejské země odstranil veškerou zkaženost. I za této situace však Jehova zkoumal srdce každého jednotlivce — což dnes žádný vojenský velitel nedokáže — a ušetřil ty, kdo byli ochotni svůj ničemný způsob života opustit a sloužit Bohu.

[Obrázek na straně 31]

Očekával Ježíš od svých následovníků, že budou bránit jej nebo ostatní křesťany se zbraní v ruce?

[Obrázek na straně 31]

Skupina svědků Jehovových poté, co byli v roce 1945 propuštěni z koncentračního tábora Buchenwald