Přejít k článku

Přejít na obsah

Měli byste jednat poctivě za všech okolností?

Měli byste jednat poctivě za všech okolností?

Měli byste jednat poctivě za všech okolností?

KAŽDÝ člověk se někdy zachová poctivě a mnozí tak asi jednají ve většině situací. Ale kolik znáte lidí, kteří se chtějí chovat poctivě vždy a za všech okolností?

Poctivost je dnes v mnoha oblastech života vzácná. Nicméně to, jak na ni pohlíží Bůh, není žádným tajemstvím. Většina lidí například zná osmé přikázání z Desatera: „Nepokradeš.“ (2. Mojžíšova 20:15, Ekumenický překlad) Mnozí si však myslí, že za určitých okolností je možné krádež nebo nějaký jiný druh nepoctivosti ospravedlnit. Podívejme se na tři situace, ve kterých je krádež běžně omlouvána.

Je omluvou chudoba?

Jeden římský státník kdysi prohlásil: „Chudoba je matkou zločinu.“ Chudý člověk může mít pocit, že má právo krást, a řada lidí by s tím souhlasila. Jak se k této otázce stavěl Ježíš? S lidmi, kteří byli v těžké situaci, jednal velmi soucitně, „bylo mu jich líto“. (Matouš 9:36) Přesto krádeže neschvaloval, a to za žádných okolností. Co tedy mají chudí lidé dělat?

Měli by se upřímně snažit poslouchat Boha. S takovými lidmi má totiž Bůh soucit a pomáhá jim v jejich úsilí obstarat si věci, které potřebují k životu. (Žalm 37:25) Bible obsahuje tento slib: „Jehova nenechá duši spravedlivého hladovět, ale dychtivost ničemných odstrčí.“ (Přísloví 10:3) Může se na to chudý člověk spolehnout? Victorine je přesvědčená, že ano.

Jako vdova s pěti dětmi ve školním věku to vůbec nemá jednoduché. Žije v rozvojové zemi, kde stát vyplácí jen malé sociální dávky. Každodenní život se odehrává převážně venku, kde je plno příležitostí něco ukrást. Victorine to však neláká. Místo toho si poctivě vydělává na živobytí jako pouliční prodavačka. Proč jí na poctivosti tolik záleží?

„Zaprvé, věřím, že Bůh jedná čestně, a že když ho budu napodobovat, tak mě neopustí. Zadruhé, moje děti se poctivosti naučí jen tehdy, jestliže jim půjdu příkladem.“

Jak se Victorine daří vycházet s penězi? „Máme co jíst, co na sebe a střechu nad hlavou. Je pravda, že jsem několikrát musela požádat o pomoc přátele, například abych mohla zaplatit nečekané výdaje za zdravotní péči. To, co jsem nezbytně potřebovala, jsem vždycky dostala. Jak to? Moji přátelé vědí, že jim svou situaci popisuji poctivě a nežádám od nich víc, než kolik je nutné.

K poctivosti vedu také svoje děti. Nedávno se stalo, že jedna sousedka viděla u nás na stole několik mincí a ptala se, jestli se nebojím, že je děti vezmou. Když jsem jí řekla, že moje děti by to nikdy neudělaly, nemohla tomu uvěřit. Rozhodla se, že je bez mého vědomí vyzkouší. Tajně v našem domě položila dvě mince na místo, kde je děti mohly snadno najít. Když se nazítří vrátila, velmi se divila, že tam mince zůstaly. Mít poctivé děti pro mě znamená víc než mít velký majetek.“

„Dělají to všichni“

Krádeže jsou běžným jevem i v zaměstnání. Mnozí lidé si proto říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl i já?“ V Bibli je však napsáno: „Nebudeš následovat zástup ke zlým cílům.“ (2. Mojžíšova 23:2) Touto zásadou se řídí Victoire. Podívejme se, zda se jí to vyplácí.

Když jí bylo devatenáct let, dostala práci v továrně na zpracování palmového oleje. Brzy si všimla, že všech čtyřicet zaměstnankyň si z továrny ve svých koších tajně odnáší palmová jádra. Každý víkend je prodávaly a vydělaly si tak částku ve výši tří- až čtyřdenní mzdy. Victoire vypráví: „Dělaly to úplně všechny. Čekaly, že se k nim přidám, ale já jsem to odmítla s tím, že chci být poctivá. Posmívaly se mi a tvrdily, že na tom prodělávám.

Jednoho dne, když jsme odcházely z továrny, se náhle objevil vedoucí. Všem nám prohledal koše a palmová jádra našel v každém kromě mého. Všechny přistižené ženy buď dostaly okamžitou výpověď, nebo musely pracovat dva týdny bez nároku na mzdu. Během těch dvou týdnů si moje spolupracovnice uvědomily, že na své poctivosti neprodělávám.“

„Co jsem našel, to je moje“

Co vás napadne, když najdete něco cenného? Mnoho lidí okamžitě získá pocit, že jim ta věc patří, a zaplaší jakoukoli myšlenku na to, že by ji měli vrátit. Řídí se heslem: „Co jsem našel, to je moje.“ Někteří si myslí, že tím nikomu neublíží, protože majitel tu věc už stejně odepsal jako ztracenou. Jiní zase říkají, že hledat majitele není jejich povinnost, protože s tím bývá spojeno značné úsilí.

Jak se na to dívá Bůh? Ze zákona zapsaného v 5. Mojžíšově 22:1–3 je zřejmé, že ten, kdo našel nějakou věc nebo zvíře, si je nemohl jednoduše ponechat. Bylo mu řečeno: „Budeš je mít u sebe, dokud si pro ně [majitel] nepřijde; pak mu je vrátíš.“ (Jeruzalémská bible) Pokud člověk svůj nález neoznámil, mohl být obviněn z krádeže. (2. Mojžíšova 22:9) Očekávali byste, že se podle zásady z 5. Mojžíšovy bude někdo řídit i dnes? Přečtěte si, co se stalo Christine.

Christine je ředitelkou soukromé školy. Jednou ve středu jí byla jako obvykle v hotovosti vyplacena mzda za předcházející měsíc. Smotala bankovky do ruličky, jak to mají lidé v západní Africe ve zvyku, a strčila je do tašky. Potom zastavila taxikáře na motorce a požádala ho, aby ji rychle odvezl na důležité setkání. Když dorazila na místo, vylovila z tašky pár mincí pro řidiče. Byla už tma, a tak nepostřehla, že jí při tom rulička bankovek vypadla na zem.

O několik minut později tudy procházel devatenáctiletý Blaise. Nebyl místní, ale mířil na stejné setkání jako Christine, protože se tam měl sejít s kamarádem. Ruličky bankovek si všiml a dal si ji do kapsy. Když setkání skončilo, svému kamarádovi řekl, že venku něco našel a že ten, kdo to postrádá, mu může zatelefonovat a prokázat, že mu to patří.

Když Christine přišla večer domů, s hrůzou zjistila, že celá její výplata je pryč. Po týdnu vyprávěla o tom, co se jí stalo, své přítelkyni Josephine a dozvěděla se od ní, že jeden z návštěvníků onoho setkání něco našel. Christine zavolala Blaisovi a popsala mu, v jaké hodnotě byly ztracené bankovky. Byla šťastná, když jí celou částku předal. A jaké pocity měl Blaise? „Radost z toho, že jsem mohl peníze vrátit, byla větší, než kdybych si je nechal.“

Proč chtějí jednat poctivě za všech okolností

Victorine, Victoire a Blaise žijí na různých místech a mezi sebou se neznají. Přesto mají něco společného. Patří ke svědkům Jehovovým, kteří se řídí tím, co o poctivosti říká Bible. Těší se na dobu, kdy Bůh splní svůj slib o novém světě. „Jsou . . . nová nebesa a nová země, které očekáváme podle jeho slibu, a v těch bude přebývat spravedlnost.“ Všichni lidé, kteří pak budou na zemi žít, budou spravedliví — a poctiví. (2. Petra 3:13)

Victorine nemá velkou naději, že se její finanční situace výrazně zlepší ještě předtím, než Bůh takto zasáhne. Je však bohatá duchovně a to je něco, co se za peníze koupit nedá. Její děti jsou poctivé a dobře vychované. Každou neděli nadšeně mluví se svými sousedy o tom, že Bůh je dobrý, a vysvětlují jim, jak se postará o potřeby „všech, kdo ho vzývají v opravdovosti“ a jak bude chránit „všechny, kdo ho milují“. (Žalm 145:7, 18, 20)

Victoire časem z továrny na zpracování palmového oleje odešla a začala s vlastním podnikáním. Prodávala na trhu gari (něco jako krupice z manioku) a díky své poctivosti získala mnoho zákazníků. Zakrátko dokonce mohla na tržišti trávit kratší dobu a víc času věnovat tomu, že se s druhými dělila o naději na život ve světě, kde už nepoctivost bude věcí minulosti. Později se vdala a nyní je kázání dobré zprávy z Bible pro ni i jejího manžela hlavní náplní života.

Christine své peníze ztratila před sálem svědků Jehovových. Blaise znal jen pár lidí, kteří se shromáždění v tomto sále účastnili, ale věděl, že to jsou jeho duchovní bratři a sestry, kteří se stejně jako on snaží jednat ve všem poctivě.

Kolik znáte lidí, kteří se chtějí chovat poctivě vždy a za všech okolností? Zkuste si představit, že je kolem vás 50, 100 nebo 200 takových osob. Přesně to zažívají svědkové Jehovovi na svých shromážděních. Co kdybyste se do jejich sálu vypravili a seznámili se s nimi?

[Praporek na straně 12]

„Mít poctivé děti pro mě znamená víc než mít velký majetek.“ (VICTORINE)

[Rámeček na straně 14]

Je omluvou pro zloděje výrok v Příslovích 6:30?

Přísloví 6:30 říkají: „Lidé neopovrhují zlodějem jen proto, jestliže krade, aby naplnil svou duši, když je hladový.“ Ukazuje tento výrok, že v tomto případě je krádež omluvitelná? Vůbec ne. Z kontextu je vidět, že podle Boha se i takový zloděj bude za svůj čin zodpovídat. Následující verš totiž říká: „Je-li však přistižen, vynahradí to sedminásobně; dá všechny hodnotné věci svého domu.“ (Přísloví 6:31) Zloděj, který krade proto, že má hlad, sice nemusí být tak odsouzeníhodný jako ten, kdo krade z chamtivosti nebo s úmyslem uškodit, ale přesto je povinen hodnotu ukradené věci ‚vynahradit‘. Lidé, kteří chtějí mít Boží schválení, by neměli krást za žádných okolností.