Nepoddávejme se tlaku veřejného mínění

NÁZORY na to, co je přijatelné či nepřijatelné a co je oceňováno či zavrhováno, se liší místo od místa a mění se v průběhu doby. Při čtení biblických zpráv o událostech, k nimž došlo v dávné minulosti, musíme tedy pamatovat na to, že veřejné mínění a hodnoty byly v biblických dobách jiné, než jsou nyní, a popisované události proto nemůžeme posuzovat podle dnešních měřítek.

Zamysleme se například nad dvěma pojmy — čest a hanba —, které se v Křesťanských řeckých písmech objevují opakovaně. Chceme-li lépe rozumět pasážím, v nichž se tyto pojmy vyskytují, měli bychom vědět něco o tom, jak čest a hanbu vnímali lidé v prvním století.

Hodnoty v prvním století

„Řekové, Římané i Judejci považovali čest a hanbu za stěžejní hodnoty své kultury,“ říká jeden učenec. „Pro čest, pověst, slávu, schválení a úctu lidé žili i umírali.“ Takové hodnoty však vedly i k tomu, že člověk se snadno nechal ovlivnit názory druhých.

V té době bylo klíčové, k jaké společenské vrstvě — od otroků až po vládnoucí třídu — člověk patřil. Status, postavení a čest znamenaly všechno. Čest úzce souvisela s tím, jakou hodnotu měl člověk nejen ve svých vlastních očích, ale i v očích druhých. Projevovat někomu čest znamenalo veřejně uznávat, že jedná tak, jak se to od něj očekává, nebo obdivovat jeho bohatství, úřad či urozenost a na základě toho takovému člověku věnovat patřičnou pozornost. Čest bylo možné získat i šlechetnými činy nebo tím, že člověk v nějakém ohledu vynikal nad druhými. Naproti tomu hanba neboli zneuctění vyplývala z veřejného pokoření či posměchu. Nebyla jen vnitřním pocitem nebo reakcí na hlas svědomí, ale byla výsledkem veřejného odsouzení.

Ježíš jednou mluvil o tom, že člověk může mít na hostině „nejvýznamnější“ nebo naopak „nejnižší“ místo. Svými slovy poukázal na to, co se v tehdejší kultuře považovalo za otázku cti nebo hanby. (Luk. 14:8–10) Nejméně při dvou příležitostech se Ježíšovi učedníci přeli o to, „který z nich se zdá být největší“. (Luk. 9:46; 22:24) V jejich jednání se projevilo to, co bylo ve společnosti považováno za velmi důležité. Právě proto pyšní a soutěživí židovští náboženští vůdci měli pocit, že Ježíš svým kázáním ohrožuje jejich čest a autoritu. Chtěli zástupům dokázat svou nadřazenost nad Ježíšem, ale jejich snahy vždy selhaly. (Luk. 13:11–17)

Židé, Řekové a Římané v prvním století se obávali také toho, že by člověk mohl být „zatčen a veřejně obviněn,“ jak uvádí jedna kniha. Být spoután či uvězněn bylo považováno za ponižující. Ať už dotyčný byl nebo nebyl usvědčen, v očích přátel, rodiny či veřejnosti byl znemožněn. Jeho pověst byla poškozena a je možné, že ztratil sebeúctu a přišel o dobré vztahy s druhými. Ještě větší  hanbou bylo to, když z člověka bylo na veřejnosti strženo oblečení nebo byl zbičován. To vedlo k pohrdání a posměchu a člověk přišel o svou čest.

Tou největší potupou byla poprava na mučednickém kůlu. Profesor Martin Hengel uvedl, že to byl „trest pro otroky, a jako takový symbolizoval extrémní pokoření, hanbu a mučení“. Na rodinu a přátele společnost vyvíjela nátlak, aby se popraveného zřekli. Jelikož takovým způsobem zemřel Ježíš, každý, kdo chtěl být v prvním století křesťanem, se vystavoval veřejnému posměchu. Většina lidí pravděpodobně považovala za nesmyslné, aby se člověk prohlašoval za následovníka někoho, kdo zemřel na kůlu. Apoštol Pavel napsal: „Kážeme Krista přibitého na kůl — Židům příčina ke klopýtání, ale národům pošetilost.“ (1. Kor. 1:23) Jak se s tím první křesťané vyrovnávali?

Odlišné hodnoty

Křesťané v prvním století dodržovali zákony a tak se snažili vyhnout hanbě, která vyplývala z protiprávního jednání. Apoštol Petr napsal: „Ať . . . nikdo z vás netrpí jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako ten, kdo se plete do záležitostí jiných lidí.“ (1. Petra 4:15) Ježíš ale předpověděl, že ti, kdo se budou řídit jeho příkladem, budou pronásledováni kvůli jeho jménu. (Jan 15:20) Petr také napsal: „Trpí-li však [někdo] jako křesťan, ať se nestydí, ale ať dále oslavuje Boha.“ (1. Petra 4:16) Nestydět se, když člověk trpí kvůli tomu, že je Kristovým následovníkem, znamenalo zavrhnout tehdejší společenské normy.

 Křesťané nemohli připustit, aby o jejich jednání rozhodovala měřítka druhých. Mesiáš přibitý na kůl byl pro společnost v prvním století pošetilostí, a křesťané tedy mohli být pod tlakem, aby se tomuto způsobu uvažování přizpůsobili. Avšak víra v to, že Ježíš je Mesiáš, od nich vyžadovala, aby ho následovali i tehdy, když se jim druzí vysmívají. Ježíš prohlásil: „Kdokoli se . . . stydí za mne a má slova v této cizoložné a hříšné generaci, za toho se také bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mar. 8:38)

Dnes na nás může být vyvíjen nátlak, abychom se dopustili něčeho špatného. Může vycházet od spolužáků, sousedů či kolegů, kteří se nás snaží zlákat k nemravnosti, nepoctivosti nebo k jinému pochybnému jednání. Možná chtějí dosáhnout toho, abychom se styděli za to, že se držíme správných zásad. Jak bychom měli reagovat?

Napodobujme ty, kdo pohrdli hanbou

Ježíš chtěl zůstat Jehovovi věrný, a proto podstoupil tu nejpotupnější popravu. „Snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou.“ (Hebr. 12:2) Nepřátelé ho políčkovali, plivali na něj, strhli z něj oblečení, bičovali ho, přibili ho na kůl a uráželi ho. (Mar. 14:65; 15:29–32) Přesto Ježíš pohrdl hanbou neboli nepodlehl pocitu hanby, který se v něm snažili vyvolat. Díky čemu to dokázal? Nedal se zastrašit. Věděl, že v Jehovových očích o důstojnost nepřišel, a o slávu od lidí rozhodně nestál. Přestože zemřel smrtí otroka, Jehova ho poctil tím, že ho vzkřísil a dal mu to nejčestnější místo po svém boku. Ve Filipanům 2:8–11 o Ježíšovi čteme: „Pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu. Právě proto ho také Bůh vyvýšil do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem, aby v Ježíšově jménu klekalo každé koleno těch v nebi a těch na zemi a těch pod zemskou půdou a aby každý jazyk otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha, Otce.“

To však neznamenalo, že vůči pocitům hanby, které s jeho popravou souvisely, byl Ježíš imunní. Měl být popraven jako rouhač, a to ho trápilo, protože se obával, že to na jeho Otce vrhne špatné světlo. Prosil proto, aby ho něčeho tak ponižujícího Jehova ušetřil. Modlil se: „Odstraň ode mne tento pohár.“ Přesto se Boží vůli podřídil. (Mar. 14:36) Úspěšně odolal tlaku, který na něj byl vyvíjen, a hanbou pohrdl. Jeho smrt považovali za ponižující pouze ti, kdo přijímali hodnoty tehdejší společnosti, a to Ježíš rozhodně nedělal.

I Ježíšovi učedníci byli zatýkáni a bičováni, a v očích mnoha lidí tak přišli o čest. Museli snášet to, že druzí se na ně dívají svrchu a s opovržením. Nenechali se tím však zastrašit. Nepoddávali se tlaku veřejného mínění a pohrdali hanbou. (Mat. 10:17; Sk. 5:40; 2. Kor. 11:23–25) Věděli, že musí ‚zvedat svůj mučednický kůl a neustále Ježíše následovat‘. (Luk. 9:23, 26)

A co my dnes? To, co svět považuje za pošetilé, slabé a nedůstojné, je v Božích očích moudré, mocné a hodné cti. (1. Kor. 1:25–28) Nebylo by tedy nerozumné a krátkozraké, kdybychom se veřejným míněním nechávali ovlivnit?

Každému, kdo chce získat uznání světa, záleží na tom, co si o něm svět myslí. My ale chceme být přáteli Jehovy, stejně jako Ježíš a jeho následovníci v prvním století. Považujeme proto za čest to, co za čest považuje Jehova, a za zahanbující to, co je zahanbující v jeho očích.

[Obrázek na straně 4]

Ježíš se nenechal ovlivnit tím, co lidé v jeho době považovali za zahanbující