Co přineslo pět století kalvinismu?

JAN KALVÍN (Jean Cauvin) se narodil v roce 1509 ve francouzském městě Noyon. Založil náboženské hnutí, které významně ovlivnilo život mnoha lidí v některých částech Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Jižní Afriky i na jiných místech. V západním světě je považován za jednoho z velkých církevních reformátorů.

Dnes, asi 500 let po Kalvínově narození, je kalvinismus stále živý. Podle jednoho slovníku jsou Kalvínovy myšlenky a nauky v různých podobách rozvíjeny v reformovaných, presbyteriánských, kongregačních, puritánských a jiných protestantských církvích. Například Světová aliance reformovaných církví zastupovala k loňskému září celkem 75 milionů věřících ve 107 zemích.

Konflikt s katolickou církví

Kalvínův otec byl v Noyonu právníkem a tajemníkem katolické církve. Při své práci se pravděpodobně setkával s tím, že duchovní  zneužívali své postavení. Je možné, že Janův otec a bratr proti takovému, tehdy velmi rozšířenému jednání protestovali nebo se kvůli tomu k církvi chovali neuctivě. Ať to bylo jakkoli, oba byli exkomunikováni. Když otec zemřel, Jan pro něj obtížně zajišťoval křesťanský pohřeb, což zřejmě jeho nedůvěru ke katolické církvi jen prohloubilo.

Z děl, která byla o Kalvínovi napsána, se o jeho mládí nedozvídáme mnoho. Většinou se zmiňují pouze o tom, že měl uzavřenou povahu. Zdá se, že neměl mnoho přátel ani v době, kdy studoval v Paříži, Orléansu a Bourges. Byl ale velmi bystrý a měl mimořádně dobrou paměť. Navíc byl schopen úžasného pracovního nasazení — studoval každý den od pěti hodin ráno až do půlnoci —, a díky tomu se stal doktorem práv, ještě než mu bylo 23 let. Chtěl se zabývat také Biblí, a proto se naučil hebrejsky, řecky a latinsky. Především byl však znám svým odpovědným, disciplinovaným přístupem k práci, což je rys, který mnozí lidé spojují s kalvinismem dodnes.

V sousedním Německu mezitím katolickou církev otevřeně kritizoval Martin Luther. Odsuzoval její zkaženost a nauky, které odporovaly Bibli. Traduje se, že v roce 1517 přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí, v nichž vyzýval k reformě církve. Mnozí lidé s Lutherem souhlasili a myšlenka reformace se po Evropě rychle šířila. Na mnoha územích to pochopitelně vyvolalo silný odpor a ti, kdo protestovali, neboli protestanti, byli za své názory pronásledováni. V roce 1533 pronesl Kalvínův přítel Nicholas Cop v Paříži řeč, ve které se Luthera zastával, a protože mu ji Kalvín pomáhal sepsat, museli si útěkem z Francie zachránit život oba. Kalvín se do své rodné země už nikdy nevrátil.

V roce 1536 Kalvín publikoval své dílo Instituce — Učení křesťanského náboženství, které se stalo základní učebnicí protestantské věrouky. Adresoval ho králi Františkovi I. a bránil v něm francouzské protestanty, později nazývané hugenoti. Napadal katolické učení a hájil základní princip své vlastní víry, kterým byla Boží svrchovanost. Kalvínova Instituce ovlivnila nejen náboženské smýšlení, ale také francouzský jazyk a literární sloh. Kalvín se stal jedním z nejuznávanějších reformátorů. Nakonec se usadil v Ženevě a v roce 1541 začal v tomto švýcarském městě uskutečňovat své reformy.

Reformy v Ženevě

Kalvín ovlivnil život Ženevy velmi výrazně. Jeho silný smysl pro mravnost a spravedlnost ho podnítily k tomu, aby změnil Ženevu z „města se špatnou pověstí na město, v němž byl život všech lidí usměrňován přísným mravním kodexem,“ uvádí Encyclopedia of Religion. Ve městě došlo i k jiným změnám. Doktorka Sabine Wittová, kurátorka Německého historického muzea v Berlíně, k tomu říká: „Následkem náboženských  válek ve Francii zažila [Ženeva] příliv tisíců protestantských uprchlíků a počet jejích obyvatel se během několika let zdvojnásobil.“ Hugenoti, kteří měli podobnou pracovní morálku jako Kalvín, oživili ekonomiku města a udělali z něj centrum tiskařského a hodinářského průmyslu.

Do Ženevy přicházeli uprchlíci i z jiných zemí. Mnozí z nich byli z Anglie, odkud protestanti prchali před královnou Marií I. Kalvinisté, z velké části tvoření náboženskými uprchlíky, rozpracovali učení, které je podle časopisu Christ in der Gegenwart (Současný křesťan) možné označit jako „teologii pronásledovaných“. V roce 1560 tito uprchlíci vydali Ženevskou bibli, což byla první Bible v angličtině, která měla očíslované verše. Její menší formát usnadňoval osobní studium Božího Slova. Právě tento biblický překlad si s sebou pravděpodobně vzali puritáni, když v roce 1620 emigrovali do Severní Ameriky.

Pro některé lidi však Ženeva bezpečným útočištěm nebyla. Patřil k nim Michael Servet, který se narodil v roce 1511 ve Španělsku a vystudoval řečtinu, latinu, hebrejštinu a lékařství. S Kalvínem se možná setkal v době, kdy oba žili jako studenti v Paříži. Servet při svém zkoumání Bible rozpoznal, že nauka o Trojici je nebiblická. Snažil se na toto téma s Kalvínem korespondovat, ale ten ho pokládal spíš za protivníka než za přítele. Když v roce 1553 Servet prchal z Francie před katolickou inkvizicí, dostal se do Kalvínova města, do Ženevy. Místo přivítání však byl zatčen, odsouzen za kacířství a upálen na hranici. „Na život a dílo velkého reformátora [Kalvína] vrhá Servetova poprava stín,“ říká historik Friedrich Oehninger.

Kalvín vykonal pro úspěch svých reforem obrovské množství práce. Uvádí se, že napsal více než 100 pojednání a 1 000 dopisů a pronesl v Ženevě asi 4 000 kázání. Nejenže tímto způsobem předkládal své názory na to, jak by mělo křesťanství vypadat, ale zároveň se snažil prosazovat, aby tak křesťané skutečně žili. Chtěl Ženevu proměnit v jakési Boží město. *

Jaké výsledky Kalvínovo neúnavné reformní úsilí v Ženevě přineslo? Podle Švýcarského federálního statistického úřadu se v roce 2000 hlásilo k reformované (kalvínské) církvi pouze 16 procent obyvatel Ženevy a bylo zde víc katolíků než kalvinistů.

Náboženská nejednota se šíří

V době reformace jednotlivá města a státy vyhlašovaly věrnost katolické církvi, luterství nebo kalvinismu, a Evropa se tak v náboženském ohledu roztříštila. Reformátoři sice byli jednotní, když kritizovali katolickou církev, ale mezi sebou měli rozepře. Již citovaná doktorka Wittová poznamenává: „I v táboře protestantů docházelo k teologickým sporům.“ Ačkoliv všichni uznávali Bibli jako základ křesťanské víry, ve svém učení si značně odporovali. Hned od začátku panovaly neshody ohledně významu Pánovy  večeře a Kristovy přítomnosti. Kalvinisté postupně rozpracovali jednu ze svých nejspornějších nauk — nauku o předurčení.

O tom, jak by mělo být předurčení definováno, se vedlo mnoho diskusí. Jedna skupina kalvinistů prohlašovala, že Bůh už před tím, než lidé zhřešili, vyvolil některé jednotlivce, aby byli skrze Krista přivedeni k záchraně, zatímco všichni ostatní budou zanecháni svému osudu. Tato skupina tedy věřila, že záchrana závisí pouze na rozhodnutí Boha a není určena všem lidem. Jiní kalvinisté se domnívali, že možnost záchrany má celé lidstvo a záleží na volbě jednotlivce, zda ji přijme, nebo ne. Věřili tedy, že záchrana závisí na tom, jak člověk projeví svou svobodnou vůli. O způsobu, jakým Bůh lidi vybírá k záchraně, o úloze, kterou v tom hraje svobodná vůle člověka, a o otázce, zda možnost zachránit se mají všichni lidé, se mezi kalvinisty vedly spory ještě dlouho po Kalvínově smrti.

Problematický odkaz kalvinismu

Holandská reformovaná církev, která se hlásí ke kalvinismu, ve 20. století ospravedlňovala naukou o předurčení rasovou diskriminaci v Jižní Africe. O politickém systému, který prosazoval nadřazenost bělochů, Nelson Mandela, první černošský prezident Jihoafrické republiky, prohlásil: „Tato politika byla podporována holandskou reformovanou církví, která apartheidu poskytla náboženský základ tvrzením, že Afrikánci [obyvatelé evropského původu] jsou Božím vyvoleným lidem a že černoši jsou podřadnou rasou. V mysli Afrikánců byly apartheid a církev nerozlučně spjaty.“

V 90. letech se holandská reformovaná církev za svou podporu apartheidu veřejně omluvila. V oficiálním prohlášení nazvaném Rustenburská deklarace představitelé církve přiznali: „Někteří z nás zneužívali Bibli k tomu, aby apartheid ospravedlnili, a mnozí lidé tak uvěřili, že ho Bůh schvaluje.“ Postoj církve k apartheidu po celá léta nejen přispíval k utrpení způsobovaného rasovými předsudky, ale dokonce navozoval představu, že na vině je Bůh.

Jan Kalvín zemřel v Ženevě v roce 1564. Na konci svého života prý poděkoval ostatním duchovním své církve „za to, že mu prokázali tolik poct, ačkoliv si je rozhodně nezasloužil“ a zároveň je prosil, aby mu odpustili, že byl často netrpělivý a hněvivý. Ať už to bylo jakkoli, nelze popřít, že až dodnes se v protestantské pracovní morálce, pro kterou je charakteristická píle, sebekázeň a smysl pro zodpovědnost, odráží Kalvínovu osobnost a hodnoty, které vyznával.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 21]

V době reformace jednotlivá města a státy vyhlašovaly věrnost katolické církvi, luterství nebo kalvinismu, a Evropa se tak v náboženském ohledu roztříštila.

[Mapa na straně 18]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠPANĚLSKO

FRANCIE

PAŘÍŽ

Noyon

Orléans

Bourges

ŠVÝCARSKO

ŽENEVA

[Obrázek na straně 19]

Kalvínova „Instituce“ vydaná v roce 1536 se stala základem protestantské věrouky

[Podpisek]

© INTERFOTO/Alamy

[Obrázek na straně 20]

Na Kalvínův život a dílo vrhá stín poprava Michaela Serveta

[Podpisek]

© Mary Evans Picture Library

[Obrázek na straně 21]

„Ženevská bible“ z roku 1560 je první anglickou Biblí s očíslovanými verši

[Podpisek]

S laskavým svolením American Bible Society

[Podpisek obrázku na straně 18]

Francouzské město: © Mary Evans Picture Library