Důvěřujte Jehovovi — Opravdu vám pomůže

Vypráví Edmund Schmidt

Tuto radu jsem si připomněl, když mě v říjnu roku 1943 čekalo v New Yorku soudní přelíčení. Ve svých 25 letech jsem měl za sebou téměř čtyři roky vězení kvůli tomu, že jsem byl jako křesťan v politických záležitostech neutrální. Stejně jako Ježíšovi následovníci v prvním století, i já jsem byl rozhodnutý „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. (Skutky 5:29) Dříve než o tom budu vyprávět, rád bych vám vysvětlil, co mi pomohlo získat tak pevnou víru v Boha.

NARODIL jsem se 23. dubna 1922 v Clevelandu v Ohiu, v bytě, který jsme měli nad otcovým pekařstvím. Tatínek, který se stejně jako já jmenoval Edmund, se o čtyři měsíce později zúčastnil sjezdu badatelů Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Konal se v Cedar Pointu, nedaleko města Sandusky, asi 160 kilometrů od našeho domova.

Na tomto sjezdu zazněla burcující výzva: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte [Božího] Krále a jeho království.“ Následující neděli se tatínek do této činnosti zapojil. Pokračoval v ní dalších 66 let, až do své smrti 4. července 1988. I moje maminka Mary, která zemřela v roce 1981, byla věrnou křesťankou.

Sloužím Bohu společně s rodiči

Naše rodina patřila do polského sboru v Clevelandu. Sobotní odpoledne jsem, tak jako mnoho dětí ze sboru, trávíval společně s dospělými tím, že jsem dům od domu kázal dobrou zprávu z Bible. O nedělích si naši rodiče chodili vyslechnout biblickou přednášku do hlavního sálu v budově, kde se náš sbor scházel. V tutéž dobu s námi, asi 30 dětmi, studoval Bibli jeden ze zkušených křesťanů a používal při tom knihu Harfa Boží. * Brzy jsem dokázal druhé vyučovat z Bible sám a přinášelo to pěkné výsledky.

V červenci roku 1931 se naše rodina, která se mezitím rozrostla o mého bratra Franka, účastnila jiného sjezdu badatelů Bible. Tentokrát se konal v Columbu, asi 160 kilometrů jižně od našeho domova. Badatelé Bible na něm nadšeně přijali biblické jméno svědkové Jehovovi. (Izajáš 43:10–12) Během sjezdu jsem spolu s dalšími zval veřejnost na hlavní proslov J. F. Rutherforda, který tehdy stál  v čele díla svědků Jehovových. Od té doby se můj život už více než 79 let točí kolem služby Jehovovi Bohu.

Ze služby se raduji i v těžkých časech

V roce 1933 se celý svět potýkal s následky velké hospodářské krize. Ve Spojených státech se bez zaměstnání ocitlo přes 15 milionů lidí, tedy téměř čtvrtina veškeré pracovní síly. Celá města zbankrotovala a neexistoval žádný systém sociálního zabezpečení. Bratři a sestry z křesťanského sboru si však vzájemně pomáhali. Rodiče brávali každou neděli na shromáždění chléb a sladké pečivo z naší pekárny a dělili se o ně se spoluvěřícími. Peníze, které nám na konci měsíce zbyly po zaplacení všech výdajů, tatínek posílal do ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. Věděl, že budou použity na tisk biblických publikací.

V těch letech mělo v naší kazatelské službě důležitou úlohu rozhlasové vysílání. Biblické proslovy z našich sjezdů přenášelo více než 400 rozhlasových stanic. Kromě toho ve třicátých letech svědkové vyráběli ve své brooklynské továrně gramofony a také desky s biblickými přednáškami. Používali jsme je ve službě a podávali zprávu o tom, kolikrát jsme tyto přednášky někomu přehráli a kolik lidí si je vyslechlo.

V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana. Svědkové Jehovovi tam začali být kvůli svému neutrálnímu postoji nelítostně pronásledováni. (Jan 15:19; 17:14) Odmítali se jakkoli zapojovat do politického dění a zdravit „Heil Hitler“, a proto byla řada z nich poslána do vězení nebo do koncentračních táborů. Mnozí byli popraveni, jiní byli donuceni pracovat tak tvrdě, že zemřeli vyčerpáním. Další podlehli následkům krutého zacházení krátce poté, co se dostali na svobodu. Už méně se ví o tom, jaké pronásledování zažívali svědkové v jiných zemích, včetně Spojených států.

V roce 1940 jsme se účastnili sjezdu v Detroitu. Tam jsem se 28. července nechal pokřtít, abych dal veřejně najevo, že jsem se zasvětil Jehovovi Bohu. O měsíc dříve Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že pokud někdo odmítne zdravit vlajku, poruší tím federální zákon. Děti za to mohly být potrestány vyloučením ze školy, k čemuž skutečně začalo docházet. Jak na to svědkové reagovali? Mnozí z nich zřídili vlastní školy, kde byly děti svědků vyučovány. Říkalo se jim školy Království.

V září 1939 začala v Evropě druhá světová válka a válečná hysterie zasáhla i celé Spojené státy. Mladí svědkové byli šikanováni a biti jinými mladými lidmi a dospělými, kteří náš  neutrální postoj nechápali. V letech 1940 až 1944 bylo ve Spojených státech hlášeno více než 2 500 případů, kdy svědky napadl rozvášněný dav. Pronásledování ještě zesílilo poté, co 7. prosince 1941 Japonci zaútočili na Pearl Harbor. O několik týdnů dříve jsem začal sloužit jako průkopník, jak svědkové říkají těm, kdo věnují mnoho času kazatelské službě. Našetřil jsem si peníze, koupil si sedm metrů dlouhý obytný přívěs a s několika spolukřesťany se přestěhoval do Louisiany.

Pronásledování na Jihu

Se svolením místních obyvatel jsme si přívěs zaparkovali v sadu poblíž města Jeanerette. Když jsme se jednou v sobotu vydali kázat do ulic tohoto města, místní šerif svolal své muže, nechal nás zatknout a odvést na radnici. Venku se srotil dav asi dvou set lidí. Policisté nás nakonec vystrčili ven, aniž by nám poskytli jakoukoli ochranu. K naší velké úlevě se dav rozestoupil a my jsme mohli odejít. Další den jsme jeli do nedalekého města Baton Rouge, abychom tamním svědkům řekli, co se stalo.

Když jsme se vrátili do Jeanerette, našli jsme na dveřích přívěsu vzkaz: „Prosím, zastavte se u mě v táboře.“ Podepsán byl E. M. Vaughn. Vydali jsme se tedy do tábora, kde bydleli dělníci naftařské společnosti, a pana Vaughna jsme vyhledali. Pozval nás, abychom se společně s ním a jeho manželkou najedli. Řekl nám, že on i jeho muži byli v onom sobotním davu a že byli připraveni nás bránit, pokud by to bylo nutné. Velmi nás to povzbudilo a byli jsme mu za jeho podporu vděční.

Následující den nás ozbrojení zástupci šerifa zatkli a zabavili nám naše publikace. Vzali mi klíče od přívěsu a na 17 dní mě zavřeli na samotku, kde jsem nedostával téměř žádné jídlo. Pan Vaughn se nám snažil pomoci, ale bez úspěchu. Zatímco jsme byli ve vězení, dav lidí rozkradl naše věci a zapálil přívěs. Nezbylo nám vůbec nic. V té době jsem si neuvědomoval, že mě Jehova připravuje na to, co mě čeká v blízké budoucnosti.

Věznění na Severu

Měsíc poté, co jsem odjel z Louisiany, jsem byl pověřen, abych společně s dalšími svědky sloužil jako zvláštní průkopník v Oleanu ve státě New York. V té době jsem se musel z nařízení vlády dostavit k odvodu, kde mě zařadili mezi ty, kdo z důvodu svědomí odmítají vojenskou službu. Přesto jsem po absolvování psychologických testů a testů fyzické kondice dostal do svých dokumentů razítko „Doporučen pro důstojnickou školu“.

V průkopnické službě jsem pokračoval ještě asi rok. Pak jsem v roce 1943 odmítl nastoupit vojenský výcvik a přerušit svoji službu, a tak mě zatkla FBI. Následující týden jsem se musel dostavit k federálnímu soudu ve městě Syracuse ve státě New York, kde jsem si vyslechl obžalobu. Soudní přelíčení proběhlo o dva dny později.

Hájil jsem se sám. Dobře jsem si pamatoval radu zmíněnou v úvodu článku, kterou jsem slýchal na křesťanských shromážděních. Mladí svědkové na nich dostávali pokyny, jak u soudu obhajovat svá ústavní práva a jak správně vystupovat. Někteří prokurátoři si dokonce stěžovali, že svědkové toho o zákonech vědí více než oni. Porota mě přesto shledala vinným. Když se soudce zeptal, zda k tomu chci ještě něco dodat, řekl jsem jen: „Tento národ je dnes souzen Bohem za to, jak zachází s jeho služebníky.“

Odsoudili mě ke čtyřem letům ve federální věznici ve městě Chillicothe v Ohiu. Dostal jsem za úkol pracovat jako sekretář jednoho vězeňského dozorce. Po několika týdnech k nám do kanceláře přišel zvláštní vyšetřovatel z Washingtonu a řekl, že sbírá informace o Haydenu Covingtonovi. Ten byl soudním obhájcem svědků Jehovových a byl považován za jednoho z nejlepších amerických právníků v oblasti ústavního práva.

 Vyšetřovatel si vyžádal spisy dvou vězňů — Dannyho Hurtada a Edmunda Schmidta. „To je ale náhoda!“ prohodil můj dozorce, „pan Schmidt stojí přímo před vámi.“ Akce vyšetřovatele měla být tajná, ale v tu chvíli mu došlo, že je vše prozrazeno. Brzy mě převeleli do kuchyně.

Průkopnická služba, betel a manželství

Dvacátého šestého září 1946 jsem byl podmínečně propuštěn a znovu jsem začal sloužit jako průkopník, tentokrát ve sboru Highland Park v Kalifornii. Pak se mi v září roku 1948 splnil můj životní sen. Dostal jsem pozvání, abych pracoval jako pekař v betelu, v ústředí svědků Jehovových v Brooklynu, kde se tiskly biblické publikace pro naši celosvětovou kazatelskou činnost. Okamžitě jsem odešel z místa hlavního cukráře v jedné restauraci ve městě Glendale a přestěhoval jsem se do betelu.

O sedm let později, v roce 1955, se v Evropě konalo několik mezinárodních sjezdů. Od své rodiny jsem dostal peníze, abych se jich mohl zúčastnit. Sjezdy v Londýně, Paříži a Římě se mi moc líbily, ale zvlášť rád vzpomínám na ten v Norimberku. Na obrovském stadionu, kde Hitler pořádal okázalé vojenské přehlídky, se shromáždilo přes 107 000 lidí. Byli mezi nimi i svědkové, o kterých Hitler přísahal, že je vyhladí. Účastnit se sjezdu společně s nimi byl opravdu nezapomenutelný zážitek!

Na tomto sjezdu jsem také potkal mladou německou spoluvěřící Brigitte Gerwienovou. Zamilovali jsme se do sebe a za necelý rok jsme se vzali. Přestěhovali jsme se zpátky do Glendale, abychom bydleli poblíž mých rodičů. V roce 1957 se nám narodil Tom, o rok později Don a v roce 1960 přišla na svět Sabena.

Bohatý a uspokojující život

Občas dostanu otázku, zda jsem někdy litoval svého rozhodnutí sloužit Bohu, když s tím byly spojeny takové těžkosti, a dokonce věznění. Mohu po pravdě říci, že ne. Jsem Jehovovi vděčný za to, že mám výsadu ho uctívat po boku tolika jeho věrných služebníků. Doufám, že moje zážitky povzbudí druhé, aby prohlubovali svůj vztah k němu a nikdy ho neopustili.

Mnozí křesťané museli ve službě Bohu hodně vytrpět. Ale neměli bychom přesně to očekávat? V Bibli se píše: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12) Přesto se vždy prokazují jako pravdivá slova Žalmu 34:19: „Mnohá jsou neštěstí spravedlivého, ale Jehova jej ze všech osvobozuje.“

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 27]

Kážeme v Louisianě začátkem čtyřicátých let

[Obrázek na straně 29]

Pracuji jako pekař v betelu

[Obrázek na straně 29]

S manželkou Brigitte