Jak žili křesťané v prvním století

Jak se cestovalo do nejvzdálenějších částí země

„Příští den odešel s Barnabášem do Derbé. A když tomu městu oznámili dobrou zprávu a učinili tam celkem dost učedníků, vrátili se do Lystry a do Ikonia a do Antiochie.“ SKUTKY 14:20, 21

POUTNÍK se zhluboka nadechne svěžího ranního vzduchu. Obuje si obnošené sandály a připraví se na další den chůze.

V ranním slunci putuje po prašné cestě kolem vinic, olivovým hájem a dál do prudkého svahu. Na cestě potkává různé lidi — zemědělce, kteří jdou na pole, kupce, kteří pohánějí zvířata s nákladem zboží, a věřící putující do Jeruzaléma. Náš poutník a muži, kteří ho doprovázejí, rozmlouvají s každým, koho potkají. Proč? Plní tak úkol, který dostali od Ježíše, aby totiž byli jeho svědky „do nejvzdálenější části země“. (Skutky 1:8)

Tímto poutníkem by mohl být apoštol Pavel, Barnabáš nebo kterýkoli jiný z těch neúnavných misionářů v prvním století. (Skutky 14:19–26; 15:22) Byli to houževnatí a odhodlaní lidé. Cestování bylo obtížné. O svých těžkých zážitcích na moři apoštol Pavel napsal:  „Třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři.“ A putování po souši nebylo o nic snadnější. Pavel řekl, že často býval „ohrožován řekami“ a „ohrožován lupiči“. (2. Korinťanům 11:25–27, Bible21)

Jaké by to bylo cestovat společně s těmito misionáři? Jakou vzdálenost byste ušli za den? Co byste museli mít s sebou a kde byste cestou nocovali?

Cestování po souši V prvním století už existovala rozsáhlá síť silnic, které vybudovali Římané, aby spojili velká města své říše. Tyto cesty byly pečlivě projektované a velmi solidně vybudované. Mnohé z nich byly 4,5 metru široké, měly kamennou dlažbu, obrubníky a milníky. Po takové cestě mohl misionář, jakým byl Pavel, ujít denně asi 30 kilometrů.

V Palestině však byly cesty většinou neštěrkované. Vedly mezi neoplocenými poli a neohrazenými roklemi. Cestování po nich bylo nebezpečné. Poutník mohl narazit na místo, které bylo zcela neprůchodné, mohl se setkat s divokými zvířaty nebo ho mohli přepadnout lupiči.

Co nosil poutník s sebou? K nezbytným věcem patřila hůl sloužící k ochraně (1), svinuté pokrývky (2), měšec na peníze (3), rezervní pár sandálů (4), mošna na jídlo (5), náhradní oblečení (6), skládací kožené vědro k načerpání vody ze studny (7), láhev na vodu (8), a velká brašna na osobní věci (9).

Misionáři si mohli být jisti, že budou potkávat cestující obchodníky rozvážející zboží na místní trhy. Tito obchodníci se spoléhali na osly. Ti mají pevný krok a na příkrých, kamenitých cestách se jim žádné zvíře nevyrovná. Silný osel údajně ujde s plným nákladem až 80 kilometrů za den. Volské povozy a vozy tažené koňmi byly pomalejší, urazily totiž denně jen mezi osmi a dvaceti kilometry. Volské spřežení však mohlo táhnout těžší náklad a bylo ideální na krátké cesty. Poutník možná míjel karavanu velbloudů či oslů — desítky zvířat, na nichž se dopravovalo zboží z celého světa. Mohl se kolem něj rychle přehnat na koni  kurýr, který snad vezl poštu a královské výnosy na některé odlehlé místo v říši.

Když nadešla noc, poutníci si narychlo postavili u cesty tábořiště a ulehli ke spánku. Někteří možná přenocovali v karavanseráji, což byl zdí ohrazený pozemek, na němž byl dvůr obklopený nezařízenými místnostmi. Karavanseráj poskytoval určitou ochranu před nepříznivým počasím a před zloději, ale bylo to místo špinavé a nepříjemné. Kdykoli to bylo možné, cestující misionáři pravděpodobně nocovali u příbuzných nebo u spoluvěřících. (Skutky 17:7; Římanům 12:13)

Cestování po moři V pobřežních vodách a přes Galilejské moře se k dopravě zboží i lidí používaly čluny. (Jan 6:1, 2, 16, 17, 22–24) Po Středozemním moři se plavilo mnoho větších lodí, které přepravovaly náklad mezi vzdálenými přístavy. Na těchto lodích se do Říma dovážely potraviny, mezi přístavy na nich cestovali úředníci a předávala se různá sdělení.

Námořníci navigovali lodě podle toho, co viděli — ve dne sledovali orientační body na pevnině a v noci pozorovali hvězdy. Cestování po moři proto bylo relativně bezpečné pouze od května do poloviny září. V těchto měsících byla větší pravděpodobnost, že povětrnostní podmínky budou příznivější. I tak se často stávalo, že loď ztroskotala. (Skutky 27:39–44; 2. Korinťanům 11:25)

Lidé necestovali po moři proto, že by to bylo příjemnější než po souši. Hlavním prostředkem námořní dopravy byly nákladní lodě a cestování na nich nebylo pohodlné. Cestující trávili dny i noci na palubě za každého počasí. Suchý prostor v podpalubí býval naplněn cenným zbožím. Cestující žili ze zásob, které si vzali s sebou, a dostávali jen pitnou vodu. Počasí někdy bývalo velmi nestálé a při dlouhotrvajících vichřicích a rozbouřeném moři lidé trpěli mořskou nemocí, často po celé dny.

Ačkoli cestování po souši i po moři bylo spojeno s mnoha těžkostmi, misionáři, jako byl Pavel, důkladně šířili ‚dobrou zprávu o království‘ po celém tehdy známém světě. (Matouš 24:14) Pouhých třicet let potom, co Ježíš svým učedníkům řekl, aby o něm vydávali svědectví, mohl Pavel napsat, že dobrá zpráva byla kázána „v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kolosanům 1:23)