Napodobujte jejich víru

Vytrval navzdory zklamáním

SAMUEL cítí zármutek, který je v Šilu. Vypadá to, jako by se celé město utápělo v slzách. Z mnoha domů je slyšet nářek žen a dětí truchlících nad tím, že otcové, manželé, synové a bratři se už domů nikdy nevrátí. Izrael přišel asi o 30 000 vojáků ve strašné porážce od Filištínů, nedlouho poté, co jich 4 000 padlo v jiné bitvě. (1. Samuelova 4:1, 2, 10)

To bylo jen jedno z řady neštěstí. Dva ničemní synové velekněze Eliho, Chofni a Pinechas, předtím vyšli ze Šila s posvátnou truhlou smlouvy. Obvykle byla umístěna v Nejsvětějším oddělení svatostánku, což byla svatyně, která se podobala stanu. Tato vzácná truhla symbolizovala Boží přítomnost. Izraelité ji pak vzali na bojiště, protože si pošetile mysleli, že je zázračně ochrání a bitvu vyhrají. Filištíni se jí však zmocnili a Chofniho a Pinechase zabili. (1. Samuelova 4:3–11)

Truhla byla ve svatostánku v Šilu umístěna mnoho století, což byla pro toto místo velká pocta. Teď ale byla truhla pryč. Když se to 98letý Eli dozvěděl, spadl dozadu ze svého sedátka a zemřel. Jeho snacha, která v ten den ovdověla, zemřela při porodu. Než vydechla naposled, řekla: „Sláva odešla od Izraele do vyhnanství.“ Šilo už nikdy nebude takové, jako bývalo. (1. Samuelova 4:12–22)

Jak se Samuel vyrovná s těmito velkými zklamáními? Bude mít tak silnou víru, aby dokázal pomáhat lidu, který ztratil Jehovovu ochranu a přízeň? Každý z nás dnes může někdy zažívat zklamání a těžkosti, které prověřují naši víru. Podívejme se tedy na to, jak se můžeme ze Samuelova příkladu poučit.

‚Docílil spravedlnosti‘

Biblická zpráva se na tomto místě přestává zabývat Samuelem a obrací pozornost k posvátné truhle. Ukazuje, jak Filištíni trpěli za to, že se jí zmocnili, a jak byli přinuceni ji vrátit. Se Samuelem se znovu setkáváme až po dvaceti letech. (1. Samuelova 7:2) Co během těch let dělal? Nemusíme hádat.

Dozvídáme se, že než toto období začalo, „Samuelovo slovo dále přicházelo k celému Izraeli“. (1. Samuelova 4:1) Zpráva uvádí, že když to období skončilo, Samuel měl ve zvyku každoročně navštěvovat tři izraelská města a řešit tam problémy a spory mezi lidmi. Po takové okružní cestě se vždycky vrátil do svého domovského města Ramy. (1. Samuelova 7:15–17) Je tedy jasné, že během těch dvaceti let měl Samuel hodně práce.

Nemravnost a zkaženost Eliho synů rozleptaly víru Izraelitů. Mnozí se zřejmě dopouštěli modlářství. Po dvou desetiletích tvrdé práce však Samuel předal lidu toto poselství: „Jestliže se vracíte k Jehovovi celým srdcem, odstraňte ze svého středu cizozemské bohy a také sochy Aštoret a zaměřte své srdce neochvějně k Jehovovi a služte pouze jemu, a osvobodí vás z ruky Filištínů.“ (1. Samuelova 7:3)

 ‚Ruka Filištínů‘ na Izraelity těžce doléhala. Když Filištíni prakticky rozdrtili izraelskou armádu, měli pocit, že mohou Boží lid beztrestně utlačovat. Samuel však Izraelity ujistil, že kdyby se vrátili k Jehovovi, situace by se změnila. Budou to ochotni udělat? Samuela určitě potěšilo, že odstranili své modly a „začali sloužit pouze Jehovovi“. Svolal shromáždění u Micpy, což bylo město v hornatém kraji na sever od Jeruzaléma. Lid se sešel, postili se a činili pokání z toho, že se ve velké míře dopouštěli modlářství. (1. Samuelova 7:4–6)

Filištíni se ale o tomto velkém shromáždění doslechli a viděli v tom určitou příležitost. Poslali k Micpě svou armádu, aby Jehovovy ctitele zlikvidovala. Izraelité se o hrozícím nebezpečí dozvěděli. Vyděšeně žádali Samuela, aby se za ně modlil. Udělal to a také přinesl zápalnou oběť. Během tohoto posvátného obřadu filištínská armáda přitáhla k Micpě. Jehova pak Samuelovu modlitbu vyslyšel. Ve svém hněvu přivodil silné hřmění. „Způsobil, že toho dne s hlasitým hlukem hřmělo proti Filištínům.“ (1. Samuelova 7:7–10)

Měli bychom si představovat, že Filištíni byli jako malé děti, které se při zahřmění vyděšeně utíkají schovat za maminčinu sukni? Ne, byli to silní, ostřílení muži. Nic takového však nikdy neslyšeli. Byl to jen neobvykle silný hluk? Vycházel z jasně modré oblohy, nebo se k němu přidala ozvěna z hor? Ať už to bylo jakkoli, Filištíni se vyděsili. Tito násilníci byli úplně zmateni a rázem se sami stali terčem útoku. Izraelští muži vyrazili z Micpy, zvítězili nad nimi a pronásledovali je daleko, směrem na jihovýchod od Jeruzaléma. (1. Samuelova 7:11)

Tato bitva byla zlomovým okamžikem. Po všechny další dny, kdy Samuel sloužil jako soudce, Filištíni ustupovali a Izraelité postupně získávali zpět nadvládu nad svými městy. (1. Samuelova 7:13, 14)

O mnoho staletí později apoštol Pavel uvedl Samuela mezi věrnými soudci a proroky, kteří „docílili spravedlnosti“. (Hebrejcům 11:32, 33) Samuel skutečně pomáhal lidem, aby dělali, co je dobré a správné v Jehovových očích. Zůstal výkonný, protože trpělivě čekal na Jehovu a věrně pokračoval ve své práci, i když zažíval zklamání. Byl také vděčný. Po vítězství u Micpy postavil pamětní kámen na připomínku toho, jakým způsobem Jehova svému lidu pomohl. (1. Samuelova 7:12)

Také si přejete ‚docílit spravedlnosti‘? Pokud ano, bude pro vás užitečné poučit se z toho, jak Samuel projevoval trpělivost, pokoru a vděčnost. Kdo z nás tyto vlastnosti nepotřebuje? Samuel je získal a projevoval už v mládí, a to mu pomohlo vyrovnat se s řadou větších zklamání, která zažil později.

 „Tvoji vlastní synové nechodí v tvých cestách“

Se Samuelem se znovu setkáváme v době, kdy už zestárl. Jeho dva synové, Joel a Abijáš, jsou dospělí a Samuel jim svěřil odpovědnost, aby mu pomáhali při práci soudce. Je však smutné, že tato důvěra nebyla namístě. Samuel je poctivý a spravedlivý, ale jeho synové zneužívají své postavení k sobeckým cílům — překrucují právo a berou úplatky. (1. Samuelova 8:1–3)

Jednou přišli za letitým Samuelem izraelští starší muži a stěžovali si: „Tvoji vlastní synové nechodí v tvých cestách.“ (1. Samuelova 8:4, 5) Věděl o tom Samuel? To zpráva neříká. Na rozdíl od Eliho si Samuel jako otec určitě nezasloužil žádné odsouzení. Eliho Jehova napomenul a potrestal za to, že ctil své syny víc než Boha, a proto je nepokáral za jejich ničemné jednání. (1. Samuelova 2:27–29) Na Samuelovi ale Jehova nic takového nenašel.

Měl Samuel mučivé pocity hanby, úzkosti nebo zklamání, když se dozvěděl o zkaženém jednání svých synů? Biblická zpráva to neodhaluje, ale mnozí rodiče si umí představit, jak se asi cítil. V dnešní těžké době je naprosto běžné, že děti se bouří proti rodičovské autoritě a proti ukázňování. (2. Timoteovi 3:1–5) Pro rodiče, kteří takovou bolest prožívají, může být Samuelův příklad zdrojem poučení a útěchy. Samuel nedovolil, aby nevěrnost jeho synů měla sebemenší vliv na něj samotného. Pamatujte na to, že i když slova a ukázňování na zatvrzelé srdce dítěte nezapůsobí, příklad rodičů může mít na dítě silný vliv. A podobně jako Samuel, i rodiče mohou vždycky jednat tak, aby jejich vlastní Otec, Jehova Bůh, byl na ně hrdý.

„Ustanov nám nyní přece krále“

Samuelovi synové si pravděpodobně nedokázali představit, jak dalekosáhlé důsledky bude mít jejich chamtivost a sobectví. Izraelští starší muži přišli za Samuelem a řekli mu: „Ustanov nám nyní přece krále, aby nás soudil jako všechny národy.“ Měl Samuel  pocit, že ho tím zavrhli? Vždyť soudil tyto lidi jménem Jehovy po celá desetiletí. Nyní chtěli, aby jejich soudcem nebyl pouhý prorok, ale král. Okolní národy měly krále a Izraelité ho chtěli mít také. Jak na to Samuel reagoval? Čteme, že ‚v jeho očích byla ta věc špatná‘. (1. Samuelova 8:5, 6)

Když to Samuel řekl Jehovovi v modlitbě, Jehova odpověděl: „Naslouchej hlasu lidu ohledně všeho, co ti říkají; vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ Tato slova musela Samuela velmi povzbudit. Byla to však hrozná urážka na adresu Všemohoucího Boha! Jehova svému proroku řekl, ať Izraelity upozorní na vysokou cenu, kterou budou muset zaplatit za to, že budou mít lidského krále. Když to Samuel udělal, trvali na svém: „Ne, ale bude nad námi král.“ Samuel vždycky svého Boha poslouchal, a tak šel a pomazal krále, kterého vybral Bůh. (1. Samuelova 8:7–19)

Ale s jakým postojem Samuel uposlechl? Rozmrzele? Z povinnosti? Připustil snad, aby zklamání otrávilo jeho srdce, takže by v něm zakořenila hořkost? Mnozí muži by v té situaci asi tak reagovali, ale Samuel ne. Pomazal Saula a uznal, že ho vybral sám Jehova. Políbil ho, a tím dal najevo, že ho jako krále vítá a podřizuje se mu. A Izraelitům řekl: „Viděli jste toho, koho Jehova vyvolil, že v celém lidu není nikdo jako on?“ (1. Samuelova 10:1, 24)

Na muži, kterého Jehova vybral, Samuel nehledal chyby, ale to dobré. Také se zaměřoval na to, aby během svého života on sám zůstal věrný Bohu, a ne na to, aby získal schválení vrtkavých lidí. (1. Samuelova 12:1–4) Také věrně vykonával své pověření, když Božímu lidu radil ohledně duchovního nebezpečí, které jim hrozilo, a povzbuzoval je, aby zůstali Jehovovi věrní. Jeho rady na srdce Izraelitů zapůsobily. Prosili Samuela, aby se za ně modlil. Samuel na to odpověděl nádhernými slovy: „Z mé strany je nemyslitelné, abych zhřešil proti Jehovovi tím, že se přestanu modlit ve váš prospěch; a budu vás poučovat o dobré a správné cestě.“ (1. Samuelova 12:21–24)

Byli jste někdy zklamáni, když byl vybrán někdo jiný, aby měl určité postavení nebo výsadu? Samuelův příklad je mocnou připomínkou toho, že nesmíme dovolit, aby v našem srdci zakořenila žárlivost nebo hořkost. Bůh má pro každého svého věrného služebníka spoustu užitečné a uspokojující práce.

„Jak dlouho budeš truchlit pro Saula?“

Samuel právem viděl v Saulovi to dobré. Saul byl totiž vynikající muž. Byl vysoký a svým vzhledem vzbuzoval obdiv, byl odvážný a vynalézavý a navíc byl zpočátku skromný a nenápadný. (1. Samuelova 10:22, 23, 27) Kromě toho měl ještě další vzácný dar — svobodnou vůli, schopnost zvolit si, jak bude žít a jaká rozhodnutí bude dělat. (5. Mojžíšova 30:19) Využil tento dar dobře?

Je smutné, že když člověk získá moc, je skromnost často tou první vlastností, která vezme za své. Ze Saula se zanedlouho stal arogantní člověk. Rozhodl se, že Jehovova nařízení, která mu předával Samuel, už nebude poslouchat. Jednou Saul nebyl trpělivý a předložil oběť, kterou měl přinést pouze Samuel. Ten ho musel přísně napomenout a předpověděl, že v Saulově rodině kralování nezůstane. Místo aby si Saul vzal pokárání k srdci, začal jednat ještě hůř. (1. Samuelova 13:8, 9, 13, 14)

Prostřednictvím Samuela Jehova Saulovi řekl, aby bojoval proti Amalekitům. Také mu přikázal, aby popravil ničemného krále Agaga. Saul však jeho život ušetřil, stejně  jako nejlepší kořist, která měla být zničena. Když ho Samuel přišel napomenout, ukázalo se, jak se Saul změnil. Měl ukáznění pokorně přijmout, ale místo toho zdůvodňoval a ospravedlňoval své jednání, vymlouval se, uhýbal před problémem a snažil se svalit vinu na lid. Když chtěl odvrátit trest tvrzením, že něco z kořisti bude obětováno Jehovovi, Samuel prohlásil tato známá slova: „Pohleď, poslouchat je lepší než oběť.“ Samuel odvážně tohoto muže pokáral a sdělil mu Jehovův rozsudek: království bude od Saula odtrženo a bude dáno někomu jinému — lepšímu muži. (1. Samuelova 15:1–33)

Saulovy chyby Samuela velmi rozrušily. Celou noc o té záležitosti mluvil s Jehovou. Dokonce začal pro Saula truchlit. Kdysi v něm viděl takový potenciál, tolik dobrého, a teď byly jeho naděje zmařeny. Už to není ten člověk, kterého znal — ztratil ty nejlepší vlastnosti a obrátil se proti Jehovovi. Samuel už ho nikdy nechtěl vidět. Za nějaký čas však Jehova Samuela mírně pokáral: „Jak dlouho budeš truchlit pro Saula, zatímco jsem ho přece zavrhl, aby nekraloval nad Izraelem? Naplň si roh olejem a jdi. Pošlu tě k Betlémanu Jišaiovi, protože jsem si mezi jeho syny opatřil krále.“ (1. Samuelova 15:34, 35; 16:1)

To, čeho chce Jehova dosáhnout, nezávisí na nedokonalých lidech, kteří bývají ve své věrnosti nestálí. Pokud určitý člověk jedná zrádně, Jehova si najde jiného, kdo vykoná jeho vůli. Letitý Samuel tedy přestal nad Saulem truchlit. Na Jehovův pokyn šel do domu Jišaie v Betlémě, kde se setkal s několika jeho syny, kteří na něj zapůsobili svým vzhledem. Jehova však Samuelovi připomněl: „Nedívej se na jeho vzhled a na výšku jeho vzrůstu . . . Vždyť Bůh vidí, ne jako vidí člověk, protože pouhý člověk vidí, co se jeví očím; ale pokud jde o Jehovu, ten vidí, jaké je srdce.“ (1. Samuelova 16:7) Nakonec se Samuel setkal s Jišaiovým nejmladším synem Davidem. A právě toho Jehova vybral!

V posledních letech svého života Samuel viděl stále jasněji, že Jehovovo rozhodnutí nahradit Saula Davidem bylo správné. Saula se zmocnila vražedná žárlivost a stal se z něj odpadlík. David však projevoval krásné vlastnosti — odvahu, ryzost, víru a věrnou oddanost. Jak se Samuelův život blížil ke konci, jeho víra ještě vzrůstala. Viděl, že žádné zklamání není tak velké, že by ho Jehova nedokázal překlenout, najít z něj východisko, nebo ho dokonce změnit v požehnání. Samuel zemřel a zanechal po sobě záznam o mimořádném životě, který byl dlouhý téměř celé století. Není divu, že tohoto věrného muže oplakával celý Izrael. Až do dnešní doby by se Jehovovi služebníci měli ptát: „Budu napodobovat Samuelovu víru?“

[Obrázek na straně 25]

Jak mohl Samuel pomoci svému lidu vyrovnat se s obrovskou ztrátou a zklamáním?

[Obrázek na straně 26]

Jak se Samuel vyrovnal se zklamáním z toho, že se jeho synové vydali špatnou cestou?